Jedno oranžový ráno

Jedno oranžový ráno

Nad městem vyšlehly první paprsky slunce. Oranžový nádech chytlo všechno, na co se člověk jenom podíval. Okna byla odrazem světla jakoby všechna rozsvícená.Vzduch chladivý, rosa všudypřítomná.

Robert seděl na kopci a měl celou tuto scenérii jako na dlani. Balil si něco málo trávy, co mu ještě z minulého roku zbyla. Nic neplánoval, jen odpočíval a nechával všechno napospas tomu, co mu den přinese.

Dole ve městě se pomaličku všechno připravovalo na každodenní shon. Bylo pondělí. Lidé se začali trousit ze svých domovů, ulice se probouzeli rykotem jedoucích aut a vzduch kolem houstl. Trafika na rohu, kam si Robert chodil pro své oblíbené Lucky Strike a společenský týdeník, byla v plném provozu.

Zapálil si a s nadhledem pozoroval vše, co se pod ním děje. Uklidňovalo ho vědomí,že dneska nikam nemusí a hodlal na kopci strávit celý den.

Zavřel oči a zaposlouchal se. Cítil lehké šimrání na pravé ruce a lehký svěží vánek okolo hlavy. Trochu ho zamrazilo, ale jen tak, že se mu mírně naježily chlupy na rukou.

'Je dobrý bejt v klidu. Potřebuju takhle jednou začas vylejt veškerej obsah vlastního mikrovesmíru. Vylejt nádobu, aby se mohla zase naplnit'

Ještě chvíli takhle přemýšlel a pak znovu otevřel oči.

Na trávě, vedle něho, seděla blonďatá holčička s panenkou pevně přitisknutou k tělu. Dlouhé copy jí visely podél ramen a na Roberta hleděla velkýma modrýma očima. Hleděla na něj upřeně a z obličeje jí vyzařoval trochu strach.

"Co tady děláš, holčičko?"

"Art ist táčkařámen. Udlem sen"

"Kde máš maminku?" nemohl si vybavit, jak gestem ukázat, na co se jí právě ptá. Jak ukázat 'maminka'?

"Art ist táčkařámen. Udlem sen," opakovala holčička.

"Odkud si?"

Holčička mlčela a v očích se jí objevily slzy.

Cítil se bezmocný. Nevěděl, co si počít. Komu se ztratila? Rozhodoval se, jestli vzít tu malou do města na policii, ale to zas bude celý den ztracený vyřizováním papírů, nebo jestli počkat, zda se neobjeví její rodiče. Počká. Aspoň hodinu.

Seděli vedle sebe a koukali na probuzené město. Robert už se nesnažil na nic ptát, věděl, že je to marné. Napadalo ho, jak je to svazující, když si lidi mezi sebou vůbec nerozumí. Řeč je svazující. Je ale fakt, že si mezi sebou občas nerozumí ani lidé, kteří mluví stejně. Na druhou stranu občas stačí pohled, úsměv nebo letmý dotyk a je vše jasné.

Holčička ho vzala za ruku.

Něco ho táhlo, aby se jí dlouze podíval do očí. Když to udělal,jako by mu někdo v hlavě našeptával: 'Nelekej se. Takhle si můžeme rozumět všichni, máš-li jen trochu zájem a trochu snahy. Víš, vy lidi jste už zapomněli, jak se mezi sebou domluvit. Rozděluje vás pýcha. Rozdělují vás tradice, bohatství, úspěch. Upřímně mluvíte vesměs už jen sami k sobě.'

Robert se nemohl ani pohnout.

"Jak je to možný? Jak je možný,že se mnou mluvíš a neotvíráš pusu?"

'Člověče, ty to nechápeš,' zněl mu zase ten hlas v hlavě, 'já ti taky nerozumím. Mluv se mnou za pomoci vnitřního hlasu. Za pomocí tvých citů, svědomí, svého ega. Soustřeď se!'

Nešlo to. Nemohl z nitra vyloudit vůbec nic. Ani slovo.

Zavřel oči. Tisknul její ručku a snažil se něco jí říct. Proklínal se, že to nesvede. Tak moc,by se jí chtěl na něco zeptat. Proč? Proč to my lidi nedokážem.

Když znovu otevřel oči, dívenka tu už nebyla. V ruce tisknul ručku panenky, kterou tak bojácně svírala  holčička na prsou. Panenka na něj koukala velkýma modrýma očima.Upřeným pohledem.

Slunce bylo o kus výš. Cítil, jak krásně hřeje. Zvedl se a mířil zpátky do města. Zpět mezi masu.