Obřad

„…je to neuvěřitelné, ale už se to konečně stalo. Čekala jsem dlouho a moje očekávání se naplnilo! Konečně se mohu zcela oddat mystice svého poslání: dnes jsem byla vysvěcena na kněžku.  Druidská kněžka Melea. Že to zní krásně? Tím jsem také dospěla a musím skončit se svými dětinskými zápisky do Rulambanu aneb Knihy mého života, kterou si tady vede každá dívka, až do doby, než se naplní její osud. A můj se právě naplňuje. Nejsem zdaleka u konce, cesta k Božskému poznání teprve začíná..Píšu zmateně a jsem stále ještě rozechvělá. Než se se svou knihou rozloučím, zapíši si, jak jsem byla vysvěcena. Nechci na tu chvíli nikdy zapomenout!! Do poslední chvíle nebylo jisté, jestli mi bude umožněno se Bohům zcela oddat, jsou tu jisté věci…ale proč si kazit slavnostní zápis chmurami? Slavnostní a poslední (…), NE, já nejsem sentimentální: takže znovu k věci.

 Když jsem byla se zavázanýma očima přiváděna do temné jeskyně a kolem mne bylo naprosté ticho a z rampouchů, do kterých se převtělují duše zlých lidí mi na nahé tělo padaly kapky, myslela jsem, že z jeskyně nikdy nevyjdu. Ano, měla jsem na sobě pouze věnec z ochranných bylin, jak velí tradice.Už to samo je pro každou z naší vesnice velkou zkouškou. A já se nebála, naopak se ve mě všechny smysly zbystřené tmou kolem mých očí chvěly a čekaly až radostně, co přijde…

Venku čekali ostatní, jestli obstojím a vyjdu jako kněžka. Bylo to jen na mě.

 Něco mě velmi silně šlehlo přes záda; krom kapek jsem cítila i stékající krev. Ozval se hromový hlas, neslyšela jsem, co říká, ale přesně jsem věděla, co je třeba udělat. Vrhla jsem se na kolena. Pokud jsem ta pravá přijde ke mně a … byla jsem ta pravá. Pak jsem měla obřad za sebou. Přes ramena mi kdosi hodil  plášť a roztrhl věnec, co jsem měla kolem krku. Z očí mi ztrhl pásku a prudce vyhodil před jeskyni, kde jsem dopadla na kolena. Zarývala se mi do nich chladná skála. Všichni na mě koukali a já polykala slzy. Připadala jsem si naprosto pošpiněná, měla jsem z jeskyně přece vyjít triumfálně? Ale kněžka musí být pokorná. Slzy ustoupily v pouhé pálení očí. A já rozpřáhla náruč k nebesům.  Z ramen mi spadl plášť. Na mém těle  se mísila voda s krví potem a prachem. Byla jsem dospělá a lid propukl v jásot. Toto byl můj triumf. Na to, co bylo před tím chci zapomenout. V mé mysli nezbylo nic z temna jeskyně, ani z horka mé zkoušky o které musím podle pravidel mlčet. Chci si pamatovat, jak jsem jela na koni vesnicí a kolem mne bylo plno květin a lidé pod kopyta koně házeli rakagy, ze kterých se pod údery podkov stával nápoj, který věřící lízali ze země. Vládla jsem jejich duším, ale necítila jsem pýchu. Moje tělo bylo u každého z nich a má duše se vcítila i do toho nejposlednějšího deranda. Odjela jsem do našeho ovó, kde jsem poprvé činila vše, co kněžce náleží.

Rodiče byli rádi, že se slavnosti dočkali. Je to velká čest. Měla jsem menší problémy než ostatní dívky, je to sice chlubení, ale říkají to oni, tak co. Mám velkou duchovní sílu a moje schopnosti také nejsou zanedbatelné. Navíc orákulum předpovídalo takové divné věci, že jsem se až trochu vyděsila. Ale nechci si s tím teď lámat hlavu, jestli to přijde, má to přijít a já jsem připravena. Snad mi to ani po všem, co jsem prožila nepřijde..jsem silná, jsem silná…Ó Kaleino, přítelkyně a duše má věrná, jak já se bojím…….