Kšeft

  Měl jsem ještě hodinu čas. Hodinu, které bych se raději zbavil, protože právě ona rozdmýchávala mé pochybnosti. Ještě nikdy jsem nevzal úkol po telefonu, bylo to proti mým zásadám, ale Stárského doporučení pro mne znamenalo dost vysokou zárukou. Chodník se mi lepil na boty a hlasy Afričanů, kteří postávali u hotelu kousek ode mne jakoby míjely mé uši. V deset má přijet, podle popisu ho nemůžu nepoznat, ale i tak jsem měl strach abych ho neminul. Jak minuty plynuly, dav na chodníku řídnul, což ve mne vzbuzovalo ještě větší pochybnosti. U stánku stál zřejmě manželský pár, do kterého bych stravování tohoto typu neřekl a jakýsi bezdomovec snažící se z nich vymámit nějaké peníze. Jejich jazyková bariéra prozradila, že jde o cizince.

   Půl hodiny. Místo ovládla angličtina a lámaná čeština Afričanů, kteří se snažili lidem vnutit nějaké letáky, většinou bez úspěchu. Do zad mě občas strčil vítr, jako by chtěl říct: Kašli na to, jdi domů. Asi by to bylo nejlepší, ale už si to nemůžu dovolit. Opět jsem začal v duchu probírat, kam jsem se z obyčejného kapsáře dostal a jestli to za ty prachy stojí… Pohled na hodinky mi prozradil, že zhruba čtvrt hodiny stojím před výlohou a ještě jsem se do ní ani nepodíval. Nezajímala mě. Sledoval jsem jen odraz dění ve skle. Bezdomovec jako král dlažebních kostek odkráčel. Chvíli jsem se za ním díval a zkoušel si představit, jaké úvahy a myšlenky se mohou prodírat jeho hlavou a kam se nejspíš vydal. Netrvalo to dlouho, ale aspoň na chvíli mě to osvobodilo od nejistoty, jež se ve mne množila jako bakterie na veřejných záchodcích. U stánku zakotvila skupinka opilců, jejichž hlahol přehlušil i distributory letáků. Nevím zda to pro mé uši byla změna příjemná, či naopak, ale hlavní je, že okolí hotelu začalo opět ožívat.

   Desátá se blížila a já se začal volným krokem přemísťovat blíž k hotelu a pozorněji sledoval projíždějící auta. Už to nemůže dlouho trvat. Procházel jsem kolem stánku a doprovázeli mě nepříjemné pohledy podpěračů okénka. Doufal jsem, že zůstane jen u pohledů, protože navázání jakéhokoli rozhovoru mi teď chybělo ze všeho nejmíň. Naštěstí dodržovali pitný režim bez řečí. Právě jsem v kapse saka kontroloval zda je vše na svém místě, když mi zazvonil telefon. „Ano?“ byla moje jediná reakce po zvednutí telefonu a téměř ve stejné chvíli jsem dostal odpověď: „Dnes nepřijede, zavolám ti zítra.“ Neptal jsem se na podrobnosti, bylo by to zbytečný…