Voják

jedna militaristická

Na stráži u hradu stál voják. Uniformu měl čistou, upravenou, hlavu vzpřímenou, pušku připravenou k boji a jistě by se nezalekl žádného vetřelce. Bedlivě sledoval okolí a dělal jako by nic, když kolem něj běhali děti, ukazovali na něj prstem a vesele švitořili. Nevadili mu ani Japonští turisté, s jejichž blesků ho ale občas bolela hlava. Nikdo však netušil, co se mu honí v hlavě, a vůbec nikdo si nedokázal představit, jak se vlastně náš voják bojí. A on se opravdu bál, věděl, že v tuhle dobu je služba nejhorší a útoku se téměř nedá zabránit, bude muset bojovat, ale ne s nepřítelem, ale sám se sebou, což je boj nejtěžší a mnohdy přináší stoprocentní ztráty. Čas pomalu utíkal a blížil se konec služby, napětí rostlo a voják se potil čím dál víc. Byl by vůbec prvním, který by se nedočkal nepřítele v tuto denní hodinu. Ještě deset minut, věděl že střídání stráží je přesné. Ač ateista, voják se modlil, vzýval nebesa, ať jen se mu to podaří. Z hradu se ozval zvuk píšťalky a dupání těch, co ho mají vystřídat. Zbývá pět minut. Kdesi nad jeho hlavou zaslechl, či jen vycítil, pohyb křídel. Jeho kolegové prošli branou a seřadili se naproti němu, připraveni k výměně. V té chvíli již byla křídla ptáků jasně slyšitelná a jejich skřehotání ne nepodobné smíchu také. První hovínko zasáhlo vojáka přímo do výložky a následná sprška nenechala na uniformě jediné místo suché. Voják prohrál, chopil se zbraně a začal střílet Pánu Bohu do oken, řvát a poskakovat. A protože Pánu Bohu se do oken střílet nemá a řvát už vůbec ne, byl voják degradován a za použití střelné zbraně si poseděl i pár dní v chládku. Ale bylo mu tam dobře, tam totiž ptáci nesmějí. Ti zatím vymýšlí nové fígle na vojáky a zlepšují techniku střelby, protože lehko na cvičišti, těžko na bojišti. Nebo obráceně?

---