Bez rozumu, ale s chutí

-1-

„Jsme domluveny! V osm se pro tebe stavím a vyrazíme. Nezapomeň na to hlavní, vypadat co nejlépe!“

„Jasně, jak jinak.“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl v telefonu s co největším nadšením. Ve skutečnosti jsem nedokázala Katce říct, jak moc se dnešního večera bojím.

„A dej si panáka, to pomůže,“ řekla na závěr. Neměla jsem ani nejmenší šanci zareagovat.

To je celá ona. Bezprostřední, sebevědomá, vždy ve spěchu. Stručně řečeno, naprostý opak mě. Když jsem Katku poprvé viděla, byla jsem si stoprocentně jistá, že si s ní nebudu mít co říct. Brala jsem ji dlouhou dobu pouze jako spolužačku ze střední, na jejíž jméno si po několika letech vzpomenu jen stěží. Teď, po pěti letech od maturity, si bez jejích trefných vtípků a rad na bolavé srdce nedokáži svůj život ani představit.

Právě Katka mě přemluvila, abych se zúčastnila třídního srazu. Když mi před čtrnácti dny přišla pozvánka, po jejím přečtení jsem ji odložila na stůl a vůbec jsem o možnosti zúčastnit se  neuvažovala. Ani trochu mě nelákala představa o tom, jak si vyslechnu sladké příběhy spolužaček o jejich vysněných kariérách či naopak báječných manželstvích. Navíc dívat se na kluky, z nichž se skoro přes noc stali podnikatelé a místo piva si dávají whisky se sodou… Z úvah mě vyrušila melodie z večerníčku Bob a bobek. Podívala jsem se na displej mobilního telefonu a podvědomě se připravila na další Katčiny rady.

„Zapomněla jsem ti říct, že jsem se dozvěděla, že Filip určitě přijede. Tak pa.“

Bylo mi jasné, proč se tak narychlo rozloučila. Nechtěla slyšet žádné námitky. Věděla, že jen pouhá zmínka o něm mě ještě více znervózní. Filip. Spolužák, ze kterého se sice nestal „rychlopodnikatel“, ale přesto jsem se s ním nechtěla setkat.

Možná jsem si dokázala představit celý večer strávený posloucháním spolužáků, kteří si myslí, že nejvíce zaujmou svými nudnými přednáškami o vynikajících kontraktech, málo ochotných investorech a velice vstřícných sekretářkách, ale nebylo v mých silách setkat se třeba jen na vteřinu se svým bývalým přítelem. Dvouletý vztah, který skončil tak dávno, že si na našich společných fotkách nejsem skoro podobná. Je mi jasné už teď, že večer budu potřebovat více než jednoho panák na uklidnění.

„Proč si musíš ještě vyčistit zuby?“ dívají se na mě překvapeně Katčiny namalované oči, když jí několik minut po osmé otevírám.

I přes tekoucí vodu slyším, jak mě její podpatky následují do koupelny. „Po kolikáté už tohle dneska provádíš?“

„Popáté,“ zahuhňám s pusou plnou pasty.

„Já to věděla,“ vzdychne. „Kolik?“

Tázavě se na ni podívám.

„Kolik jsi toho vypila,“ upřesní otázku. Pouze na ni provinile zamrkám a pokrčím rameny.

„Aspoň, že jsi se před tím ještě stačila upravit. Sluší ti to.“

Vděčně se na ni usměji. Má dar zvyšovat lidem jejich chybějící sebevědomí. Rázem si nepřipouštím fakt, že šaty, které mám na sobě, jsou již tři roky staré.V zapomnění upadají i oříšková čokoláda, mísa těstovinového salátu a asi kilo hroznového vína, které jsem během dne snědla, abych se uklidnila. Příliš jasně o sobě ale dává vědět břicho, které se snažím zatlačit, abych vypadala co nejpřitažlivěji, ale tím pádem se jeho obsah včetně asi půl litru vodky začne bouřit. Před Katkou si ale nemusím na nic hrát, a tak povolím své věčně ochablé břišní svalstvo, utřu si mokré rty a zamířím z koupelny.

„Neboj se o mě. Jsem v pohodě,“ ujistím strachující se Katku.

„Chceš tam opravdu jít?“

„O tom ani nepochybuj.“

Doufám, že to znělo alespoň trochu sebejistě. S trochu popleteným krokem vyjdu z bytu, připravena nejspíš už na cokoli.     

Úsměv. Hlavně úsměv. Heslo, které si opakuji asi posté. Bývalé spolužačky se rozdělily do dvou znepřátelených táborů. Když zaslechnu útržky jejich rozhovorů, pochopím, že nepatřím ani do jedné z nich. Na jedné straně se vedou debaty o neexistujících novomanželských půjčkách, hlasitém chrápání drahých poloviček a především se pomlouvají ženy, které se snaží vyrovnat mužům a úplně zapomínají na vlastní rodinu. Lehce tuto zde tolik probíranou skupinu identifikuji v druhé polovině restaurace. Horlivě šermují rukama, neustále vytahují z kabel různé dokumenty a nadávají na neschopné šéfy. Jen občas soucitně pohlédnou na vdané spolužačky, které jim jen kvůli odlišnému způsobu života najednou připadají cizí.

Ještě, že jsem stále pod vlivem odpolední vodky. Připadám si spokojená a nemám potřebu zapojovat se do žádné z debat. Nejsem totiž vdaná, s hořkostí si musím přiznat, že ani zadaná. Práce sekretářky v malé firmě s nábytkem je příjemná, ale těžko by se o ní dalo hodiny vyprávět. Navíc se svojí šéfovou si tykám a občas zajdeme i na oběd. Takže by se dalo říci, že jsem nejnudnější spolužačka, se kterou by se po pěti letech těžko někdo zabýval. 

„Tereza, jedině Tereza,“ zakřičí mi někdo přímo do ucha.

Tak přece se našel někdo, komu stojím za to, aby se u mě zastavil. Avšak mnoho let o samotě je pořád lepší, než vždy snaživě vtipný Karel.

„Proč tady tak sama. Noc je sice ještě mladá, ale já se vsadím, že tu takhle sedíš celý večer a ještě jsi si nebyla ani trsnout.“

Nasadím opět úsměv, tentokrát ještě více zkřivený. Očima zoufale hledám Katku, usilujíc o záchranu. Karel si vždycky všechno vysvětloval po svém a je tomu tak i nyní. Na můj úsměv totiž zareaguje tím, že nabídne mi své rámě a mně nezbývá nic jiného, než je přijmout.

„To nám to jde, co,“ zapískne mi po chvíli do ucha.

Usměji se na něj a v duchu blahořečím Madonně, která rytmem písně nedává Karlovi příliš možností k rozsáhlejší konverzaci. Ve chvíli, kdy se rozezní první tóny ploužáku Whith or whithout You od U2, využije můj tanečník zcela svoji příležitost. Přitáhne si mě co nejblíže k sobě a začne vést zdlouhavý monolog. Do mého obličeje však ani nepohlédne a všechny své problémy svěřuje níže postavenému, ale nejspíš atraktivnějšímu poprsí.

„Víš, začal jsem nedávno podnikat ve stavebnictví,“ začne se snahou ohromit. „Ani bys nevěřila, jaké problémy mi dělají investoři.“

Stále doufám, že někde mezi spolužáky zahlédnu Katku, aby mi pomohla z mého neštěstí. Ve chvíli, kdy mi Karel vypráví o chápavé sekretářce Šárce, konečně Katku spatřím. Stojí u baru, v ruce sklenici s pivem a s někým se vesele baví. Když mě zaregistruje, začne horlivě mávat. V tom okamžiku se otočí i její společník a já ztrácím rovnováhu. V duchu děkuji pevnému stisku upoceného Karla, který nemá ani ponětí, co se se mnou děje.

„Chápeš to,“ zeptá se Karel důrazně a pohlédne mi snad poprvé za celý tanec do očí. Nejspíš otázku opakuje již poněkolikáté.

Zmateně zavrtím hlavou, aniž bych měla sebemenší tušení, na co odpovídám.

„Já také ne,“ odvětí mi a spokojeně se pohledem vrátí opět do nižších partií. 

Oddechnu si, že jsem zareagovala správně, ale lépe mi není. Když skončí píseň, zmateně se Karlovi omluvím a utíkám pryč. Potřebuji vzduch.

Je to ještě horší, než jsem čekala. Pouhé zahlédnutí Filipa vyvolalo okamžitou vzpomínku na náš rozchod. Z racionální domluvy, že si od sebe potřebujeme odpočinout, jsem se vzpamatovávala více než rok. A teď je Filip tady a všechny pocity jsou zpátky.

„Konečně jsem tě našla. Všude tě hledám.“

Katka vždy ví, kdy má přijít. Jsem si naprosto jistá, že kdybych se rozhodla spáchat sebevraždu, ona přijde přesně ve chvíli, kdy mě bude od smrti dělit poslední krok.

„Ty jsi vážně neuvěřitelná. Karel zůstal stát uprostřed parketu jako solný sloup a jenom kroutil hlavou,“ vypráví a směje se stále více.

Rozmrzele se po ní podívám a je mi jedno, co se děje s kýmkoli na světě.

„Mluvila jsem s Filipem,“ řekne jakoby nic.

„Všimla jsem si,“ odseknu podrážděně.

„Tak proto ten úprk,“ zvážní a mlčky mě pozoruje.

„Jdeme na panáka?“ nabídnu usmíření.

„A nebude ti pak špatně?“ zeptá se s jiskřičkami v očích. 

„To už mi je,“ odvětím.

U baru zapomínám na problémy. Po třetím panáku vodky je najednou Filip mé mysli vzdálený na tisíce kilometrů. Když kolem nás projde Karel, schválně otočí hlavu jinam. Jeho reakci se musím v duchu smát.

Jsem opilá a konečně si začnu večer užívat. Jen matně si vzpomenu, kdy mi naposledy bylo tak nádherně. Je to už hodně dávno. V neustále se opakujících se víkendech strávených s rodiči je o povzbuzení nouze. Během týdne rutinní práce a večery prožité většinou u televize.

Po chvíli je už nám u baru s Katkou těsno a jdeme tancovat. Chováme se jako puberťačky, ale všichni okolo jsou na tom podobně. Moje rozvernost zmizí, když začnou pomalé tóny písničky, kterou znám až příliš dobře. Stačí se už jen otočit a zhluboka se nadechnout.

„Ahoj,“ řekne s úsměvem, který se za ta léta vůbec nezměnil.

Usměji se a třesoucí ruce schovám za záda.

„Smím prosit?“

Překvapeně si ho prohlížím. „Ty ale netancuješ.“

„Všechno se mění, i já.“

Filip nikdy, opakuji nikdy netancoval. Vždy jsem ho musela přemlouvat. Jedinou výjimku udělal, když jsem slavila narozeniny. To jsem však byli spolu sami na chatě rodičů a on mě chtěl překvapit. Po pokoji rozestavil svíčky a na sobě měl pouze spodní prádlo. Tenkrát jsme však brzy společný tanec vyměnili za něco zcela jiného.

„Ty se mnou nemluvíš,“ snaží se prolomit napjaté ticho mezi námi.

„Ne, proč,“ zeptám se útočně. Ve skutečnosti se jen snažím ze všeho se vzpamatovat, najít rovnováhu a nepodlehnout naší společné písničce a jeho vodě po holení.

„Měl jsem jenom takový pocit. A máš se fajn?“

Mám se mizerně. Jsem opilá, zpocená a bez chlapa. Jen pomyšlení, co by asi řekl na takovou odpověď, se rozesměji.

Všimne si mé reakce „Pořád ti to sluší.“ Ví, co říct a ví, jak se přitom podívat. „Můžu tě pozvat na skleničku?“

Neměla bych, já vím. Ale…                                           

„Buď dnešní večer jenom se mnou.“ Když mi tato slova Filip zašeptá do ucha mezi vtipy, které vypráví nejen mě, ale dalším několika spolužákům, částečně vystřízlivím. Představa, jak s ním strávím noc v hotelovém pokoji, mě rozruší. Po našem rozchodu jsem si dlouhou dobu přála, aby mi zavolal a řekl právě tato slova. Tak moc jsem toužila ho zase spatřit, alespoň na okamžik s ním prohodit i pár slov. Najednou to přišlo a já nevím, jak zareagovat. Nezbude mi nic jiného, než začít opilecky vtipkovat.

„Ale Filípku, se mnou dnes už nic nebude. Navíc noc už máme skoro dávno za sebou“

Něžně se usměje a prohodí, „Chtěl bych s tebou zase chvíli být.“

Zkoprním. Taková slova účinkují. Asi vteřinu přemýšlím a pak jemně přikývnu. Neotáčím se na Katku, která sedí vedle mě a celou dobu nás pozoruje. Vím, že by ani v nejmenším nesouhlasila. Prohlásila by něco o sladkých řečech, kterým podléhají pouze fanynky sto dílných telenovel.

Asi po půl hodině z restaurace odcházíme, každou chvíli se obejmeme a já hlasitě a především falešně zpívám, což je faktor toho, že mi v těle putuje namísto krve již pouze alkohol. Poté, co nastoupíme do taxíku, mám chuť Filipa políbit. Vášnivě se na sebe vrhneme a já jenom doufám, že řidič má příliš starostí s řízením a nemá čas podívat se do zpětného zrcátka.

„Filipe, stýskalo se mi,“ zašeptám, když jedeme hotelovým výtahem. Vím, že se za ta slova budu ráno fackovat, ale teď mu je říct musím.

„Mně taky,“ odpoví a mně spadne kámen ze srdce.

„Chci tě,“ zalykám se touhou a pozoruji, jak odemyká dveře.

V pokoji odhazujeme vše nepotřebné a co nejrychleji míříme k posteli. V duchu mu blahořečím za nápad objednat dvoulůžkový pokoj.

„Jsi chráněná?“ prohodí, když jsme už oba nazí.

Zarazím se. Hrdost se přihlásí o slovo. V tuto chvíli budu muset potupně přiznat, že jsem sama. To se říká bývalému partnerovi těžce. Jako bych mu tím naznačovala, že se mnou není schopen někdo být. Odstrčím Filipa od sebe a zprudka se posadím.

„Řekl jsem něco špatně,“ zeptá se udiveně.

„Já…,“ nemám ponětí, jak pokračovat.

„Jsi sama?“ zašeptá a rozněžněle se na mě podívá „Neboj. Už tě nikdy neopustím,“ prohlásí vážně.

Začne mě zlehka líbat po celém těle a přitom mě dlouze hladit. Překvapeně sleduji jeho počínání a přemýšlím o tom, co právě řekl. Po chvíli se natáhne po saku, které leží na zemi a vytáhne z peněženky kondom. Pohladí mě po tváři a pak mě prudce přetočí na sebe. A v tom se to stane. Žaludek už odmítá jakékoliv vyjednávání a vyhlásí válku. S rukou před pusou se dostanu z postele a běžím do koupelny. Chvíli bezvýsledně hledám vypínač a pak se vrhnu k záchodové míse. Když vyzvracím snad všechno, co jsem v životě snědla, zaslechnu za zády starostlivý hlas. „Můžu ti nějak pomoci?“

Otočím se a stihnu jen zavrtět hlavou. Poté, co rozsvítí, slyším už jen, jak odchází a nechává mě samotnou napospas mému protestujícímu tělu. Asi po půl hodině se konečně odvážím vstát. Umyji si obličej a vracím se do pokoje. Do zrcadla se raději vůbec nepodívám.

„Už je ti líp?“ zeptá se a postaví k posteli velkou vázu.

„Omlouvám se.“ Chce se mi brečet a smát se zároveň.

„Nic se neděje. Pojď si lehnout.“

Bez odmlouvání ho poslechnu, ale nedá mi to. „Filipe, co chceš dělat s tou vázou?“

„To kdybys ještě zvracela,“ vysvětlí a s rozpaky pohlédne ke koši, ze kterého vykukuje kytice žlutých gerber.

I přes bolavé tělo a protestující žaludek, se začnu smát. Za trest opět běžím do koupelny. Váza zůstává prozatím ušetřena.      

„Moc po tobě toužím,“ šeptá Filip, když pomalu usínám.

„Je mi to líto.“

„Už toho omlouvání nech a spinkej.“ Hladí mě po tváři a líbá na spánky. Když pominu křeče v břiše a fakt, že se vše kolem mě houpe, už dlouho se mi tak hezky neusínalo.

„Dobré ráno, miláčku,“ uslyším Filipův hlas.

„Dobré ráno,“ zašeptám a cítím se šťastná. Ještě se zavřenýma očima čekám na polibek, či pohlazení. Nic z toho však nepřichází. „Už se na tebe těším,“ zaslechnu namísto toho.

Překvapeně otevřu oči a vidím, jak Filip stojí zády ke mně a v ruce drží telefon. Nemá, ani ponětí, že už nespím. „Zamluvil jsem pro nás pokoj, tak přijeď co nejdřív.“ Zmateně si vybavuji včerejší den. Jediné, co až teď pochopím, je jeho rozhodnutí pro dvoulůžkový pokoj.

„Však já tebe taky. Tak ahoj.“ Nemusím být detektiv, abych uhádla, co stejného cítí k ženě na druhém konci telefonu. Když se otočí, zachytí můj zmatený pohled. Pátravě si hledíme do očí a svádíme souboj, kdo to déle vydrží. Uhnu první. Vzdám to. Nemám chuť už hrát žádnou hru. Začnu se ve spěchu oblékat a sbírat po pokoji své věci.

„Počkej, přece,“ zaprosí Filip a chytí mě za ruku.

„Na co?“ odseknu rozčíleně. „Chceš mi říct, že to v noci byl omyl a všechna slova, co jsi řekl, jsi nemyslel vážně?“

„Ne. Myslel jsem to opravdu vážně.“

Mám pocit, že jsem pořád ještě opilá a blouzním, protože nechápu smysl Filipových slov.

„A s kým jsi tedy teď mluvil. Se svojí babičkou?“

„Ne, s manželkou.“

Dokázala bych pochopit telefonát s Julií Roberts, britskou královnou i Mickey Mousem. Umím si představit cokoli. Jsem tolerantní k mnoha rozhodnutím, která lidé dělají.. Ale ženatý Filip? NIKDY!