Balada o trnité cestě

Středem mezi středy,

malinkými zlatavými body,

nic není jedno, co mě ..vlastně.. k tomu vedlo?

mezi růžemi chtěl bych mít jasno..

 ..

Jasno,

aby mě nezranili,

pěkně zavoněli,

také neopomněli,

ne jenom životem provoněli,

však stále květinou byly.

Před šedavou představou si ruce myji,

částečně pro to žiji.

 ..

Výkřik není východiskem celkovým,

jen lehké ždímání nesnáze,

vše se tak lehko nesmázne,

snaha s chtíčem sokolím,

nad mraky nic nebolí,

touhy se zahojí…

 ..

Ale proč??

Jen do toho skoč!

Pěkně se namoč,

šedý osud si otoč,

mezi všemi se toč.

 ..

Jako ty atomy,

to mi stále nejde do hlavy,

proč se furt točí,

koukej se do očí!

 ..

Zastav se .. a řekni co si myslíš!

A pomůže to?, ptá se nevěřící žabka,

„Zalévej!“ a sklidíš „jabka“,

jinak jak stará babka,

je budeš jen na zimní večery zavařovat a štěkne po tobě jen ten tvůj pes.

 ..

Všechno se lehce řekne, lehčeji napíše

Aaleee … kdo to žije??

Do knihy zlaté to sepíše,

do našich indexů vepíše,

a my se podivíme,

konečně zastavíme, (jinak to stejně už nepůjde)

a odpovíme,

že za to nemůžeme!

 ..

Ne, já!

Já si za vše můžu sám,

já si za vším stojím,

a pokud vše co chci udělám,

tak se smrti nebojím

snad všem slibům a prosbám dostojím.

 ..

Jak snadné, jen se pořád záměrně nenechat píchat od růží, potom toužím, strachem se z bolesti soužím .. pravděpodobně však zbytečně .. píšu vše z postele.