Jak jsem byla emancipovaná

Ráno nezačalo nejlíp.

„Kde mám montérky?“, ozval se místo budíku z chodby hlas mého nejdražšího.

„Uhm, hm“, otevřela jsem jedno oko a snažila se protlačit dost nelichotivé myšlenky do slov.

„Co si neuděláš, to nemáš“, zaznělo místo tečky prásknutí dveří.

Cestou do práce jsem uvažovala nad záhadou zmizelých montérek, díky čemuž se mi podařilo přejet zastávku, na které jsem měla vystupovat.

„Slečno, jestli se z práce budete dělat holubník, tak snad sem ani nechoďte“, definitivně mě probudil šéf. Jak se na mě škaredě podíval,  z nějakého záhadného důvodu jsem si vzpoměla, kde zůstaly Karlovy montérky. Pyšně jsem se usmála. Kdepak, na sklerózu mám ještě čas.

„No, ještě se mi smějte do očí“, zbrunátněl šéf o další dva odstíny. Vysvobodil mě v pravou chvíli první z dlouhé řady dnešních telefonů.

Autobus domů jel na čas a ani nebyl moc nacpaný. Naproti mně sedí dvě slečny, tajemně si špitají, občas po mě hodí okem, jakoby prohlížely výlohu second-handu. Kolik jim může být, uvažuju a začnu je taky nenápadně prohlížet. Na jednu stranu mladé (odvážně a asi i dost draze oblečené do kabátu se vzorem a lá kráva), na druhou stranu už trochu „ovadlé“ (kolem očí droboučké vějířky vrásek, na obličeji make-up v množství, které mě by vystačilo tak na půl roku). Těm dvěma hihňajícím se puberťačkám, navzdory jejich snaze, asi nebude o nic víc a o nic míň než mě. Jenže na rozdíl ode mě se netrápí ztracenýma montérkama ani cholerickým šéfem. Zcela evidentně je netrápí vůbec nic. Heslo dne – život je jen náhoda.

Ach jo, závistivě jsem si povzdechla a znovu se zadívala na slečny. Jenže už tam neseděly. Autobus se supěním zastavil a dvě královny odpluly do světla velkoměsta. Sklonila jsem hlavu, aby se mi lépe přemýšlelo o mém chmurném osudu. Pod protějším sedadlem jsem zahlédla nějaký časopis.

„To není náhoda“, zašeptal mi právě probuzený filozofický hlas do duše: „To je znamení.“

„Opravdu Vás miluje?“, ptal se sugestivně největší titulek vepsaný do vlasů modelky, která si zjevně s touto otázkou hlavu nelámala. Její střevíček asi deseticentimetrovým podpadkem drtil nápis: „Energie pro tělo i duši.“

Doma jsem spěšně pověsila prádlo (vonělo už trochu divoce, ale ono  vyvětrá), naložila si na talířek zlámané kousky cukroví (přece to nevyhodím) a uelebila jsem se s časopisem před televizí (minulý díl jsem moc nepochopila, ale třeba mi to po dnešní části docvakne).

Začneme tím nejdůležitějším, zda být či nebýt, zda miluje či nemiluje. Po chvíli jsem našla píšící tužku. Metodicky jsem přeškrtla nákupní seznam vylovený z kabelky. Otázka číslo jedna: Když ho sponánně vezmete za ruku, tak a) vezme vás kolem pasu, b) ponechá ruku ve vaší dlani, c) ucukne. Bez přemýšlení píšu b), jenže vzápětí mě přepadají pochyby….ale ne, to by si nedovolil. Nebo jo? Škrtám b), budu to muset prověřit. Otázka číslo dvě: Když se před ním objevíte v sexy spodním prádle, tak… Sexy spodním prádle. Lze moje bavlněné kalhotky s kytičkami a pohodlnou, byť pravda, už dost omšelou podprsenku považovat za sexy prádlo? Budu to muset prověřit.

Dál jsem se nedostala, protože přišel Karel.

„Ahoj“, přivítal mě s pohledem upřeným na kuchyňské dveře, kam neprodleně zamířil.

„Tys nebyla nakoupit?“, ozval se zklamaně.

„Nejen chlebem živ je člověk“, poučila jsem ho v naději, že přejdeme na méně přízemní téma.

„Chleba nežeru a kromě toho tady taky není“, suše odvětil a dodal: „Jdu za bráchou, včera si koupil domácí kino.“

Po zbytek večera jsem hloubala, jak vrátit teplo rodinnému krbu. Začnu hned zítra, slibila jsem si, než se mi myšlenky rozplynuly do bezvědomí.

Další den jsem strávila v téměř euforické náladě. Hlavní náplní dne bylo plánování. Díky straně 38 jsem se dozvěděla, jak vypadá sexy prádlo včetně adresy obchodu, kde ho najdu. Naštěstí tam trefím i poslepu, je to hned naproti masny, kousek od čistírny. O přestávce jsem se zamkla na záchodě, kde jsem dle strany 74 vyzkoušela „Cvičení pro tělo i duši“ aneb Pět Tibeťanů. Opravdu se mi zdálo, že obvyklá odpolední únava zmizela, takže jsem si odpustila i hrneček poobědové kávy (str. 85: „Pitím kávy ztrácí vaše pokožka vodu.“)

Odpoledne jsem se vydala na nákupy. Báječné prádélko se ukázalo být trochu dražší, než jsem čekala, ale paní prodavačka mě přesvědčila, že černý saténový korzet rozvášní i leklou rybu. Nu což, člověk se nesmí bát investovat do své budoucnosti, pomyslela jsem si. Za zbylé drobné jsem koupila dvě půlkilovky jogurtů a celozrnou bagetu (vařte s radostí, str. 98).

Doma nikde nikdo. Chvatně jsem se převlékla do korzetu. Jestli mě někdo do hodiny nevysvobodí, tak se udusím. Zrcadlo mi potvrdilo, že jsem vybrala skoro to samé, jako ta slečna na obrázku. Jenom mi chybí klobouk. Ne, nechybí, vítězoslavně jsem vylovila ze šatníku slamák s námořnickou stuhou. Párkrát jsem se otočila. Ze zadu už to tak ideálně nevypadá. Jenže zadek jako broskvičku ze skříně nevydoluju. Tak aspoň tu širokou šifonovou šálu. Naposled jsem ji měla na sobě na pohřbu pátého strýčka z devátého kolena. Kdyby strýček cvičil Pět Tibeťanů…á propós, musím se zítra přihlásit do cvičení.

V zámku zarachotil klíč. Karel otevřel dveře, na sekundu zaváhal. Abych mu pomohla překonat rozpaky, napřáhla jsem vstřícně dlaň.

„Čest práci, batmane,“ potřásl mi pravicí můj nejdražší a upřel zrak na kuchyňské dveře.

„Bylas nakoupit?“, věnoval mi zkoumavý pohled.

„Jen trochu“, špitla jsem a uvažovala, zda odpověď „Čest práci, batmane“ vyhodnotit jako 1 a, 1b nebo 1c.

„To mám jako k večeri cosi s extra velkými kousky višní s ptačím zobem?“, informoval se můj milovaný zvýšeným hlasem od špajzu.

„Dnešní pošta“, položila jsem vedle něj hromadu letáků ze schránky.

Karel jednou rukou odtrhl víčko jogurtu a druhou letáček slev týdne místního supermarketu. Nedočkavě nalistoval stránku s uzeninami, vpil se do ní očima, statečně k tomu polykajíc višňový jogurt. Nesměle jsem ho pohladila po ruce.

„Není ti špatně?“, zkoumavě se na mě zadíval: „Obleč se, nastydneš,“ dodal starostlivě. Zuřivě jsem po něm loupla očima. Chytrej, jak tuhle odpověď asi vyhodnotím? Karel asi zaslechl něco z mých úvah, protože zareagoval slovy:“Tak já jdu k bráchovi. Snad Marcela uvařila.“

„Marcela možná umí vařit, ale zato vypadá jak sirotek z pastoušky“, přestala jsem se ovládat.

„Na to, že ji brácha vyhrál v pokeru, nevypadá nejhůř,“ vrátila se mi odpověď ozvěnou ze schodů.

Z hlubokého zamyšlení, do kterého jsem se dostala po přečtení svého horoskopu na str. 115 (Pohoda rodinného krbu je pro Vás prioritou. Kupte si krbová kamna!) mě vytrhlo zvonění telefonu.

„Ahoj Jiřko“, zašvitořil na mě ze sluchátka hlas mé švagrové, Marcely.

„Říkal Karel, že se mu zdáš nějaká divná…Nestalo se ti nic?“, zcela v rámci svých zvyků šla Marcela tvrdě na věc. Na své svatbě mi vyprávěla, co práce jí dalo přesvědčit bratra, aby ji vsadil do banku, když hrál poker s Václavem, dnes jejím manželem a mým švagrem. „Věděla jsem, že Vašek je férový chlap, který to, co vyhraje, taky odnese“, trošku se jí pletl jazyk, ale o to víc zářila obdivem k vlastní genialitě. Ne, že by neměla pravdu. Vašek po celý život dělal to, co se od něj čekalo.

Povytáhla jsem si dekolt a co nejlhostejněji odvětila: „Ne, co by mělo být? Normálka.“

„No, víš, Karel tu sedí jak hromádka neštěstí, že tě snad někdo vyměnil. Hahaha,“ vybuchlo mi v uších.

„Marci, kolik asi tak stojí krbová kamna?“, snažím se odvést rozhovor na méně veselé téma. Na druhé straně dlouhá pomlka.

„Hele, za pět minut jsem u vás“, kategoricky na mě baflo ze sluchátka. Taky bych chtěla být tak rozhodná, tak sebevědomá, tak hodná, tak milá, tak nezištná….

Švagrová mě našla v slzách s časpoisem na kolenou.

„Když ona je tak krásná a nepere montérky“, štala jsem Marcele na rameni nad obrázekm víly s výrazem zabijáka na str. 95.

„Krásná? Co je na tý kostře krásnýho? Určitě je blbá jako tágo. Znáš ty vtipy o blondýnkách“, pohodila svými havraními vlasy Marcela, velkoryse opomíjejíc můj sexy úbor. Jediným pohybem smetla časopis na zem. Otevřel se na straně s testem. Otázka číslo tři: „Kde jste se seznámili?“

Znovu jsem se rozbrečela: „Když vy jste se s Vaškem hledali, až jste se našli.“

Marcela odkopla časopis do předsíně.

„Vidíš, já si vždycky myslela, že ty a Karel jste si krásnější začátek lásky nemohli přát. Jak jsi ho chodila ošetřovat, když se zranil…“

„Kdyby nebyl tak ožralej, tak by z té skály nespadl“, vzlykla jsem na protest.

„No jo, ale on k sobě pustil jen tebe. A kolik jich za ním běhalo,“ zasnila se Marcela na můj vkus až příliš. Dlouze jsem se vysmrkala: „Víš kvůli čemu mu pak praskly stehy? On nejdřív nechtěl… a pak, jak byl spokojenej.“

„Tak že bych řekla Karlovy, aby se vrátil domů?“, navrhla švagrová.

__________________________________________________________________________________

Zrovna jsem vytáhla z trouby tvarohový koláč. Karel bude rád, až přijde z práce. Vyrušilo mě zvonění telefonu. Na druhém konci Václavův napjatý hlas:

„Jiřko, nemohla by sis promluvit s Marcelou? Ona se úplně zbláznila. Chce chodit na jakési kurzy, co vede pět chlapů kdoví odkud. To si dovedu představit, co je to za kurzy“, procedil nenávistně mezi zuby můj mírumilovný švagr.

„A nejsou ti lektoři náhodou z Tibetu?“, tušila jsem.

„Jo, nějak tak. Proboha, snad s něma taky něco nemáš?“

„Bez obav, Vašíku. Za chvíli jsem u vás,“ zavěsila jsem a začala hledat časopis dokonalého života. Nikde nic. Takže diagnózu bychom měli.

Brno, 10.1.2005