Chemie, má láska

Nevím dost dobře, proč v této rubrice podotýkat to, co jsem chtěl říct svým dílkem. Buď se mi to povedlo anebo ne, ale vysvětlovat cosi... nevím.

Chemie – má láska



Snad každý kluk naší poválečné generace snil o povolání letce, automobilového závodníka anebo vojáka… já chtěl být námořníkem. Ovlivněn zřejmě četbou Defoa a Londona představoval jsem si příď lodi rozrážející vlny rozbouřeného moře, chuť slané vody na větrem ošlehané tváři…
Postupem let romantika poněkud vyprchala a v sedmé třídě jsem podlehl kouzlům chemie. Obor budoucnosti, baňky a křivule, reakce kyselin a zásad – to mě začalo ohromně bavit.
Chemii v naší třídě vyučovala distingovaná učitelka kolem čtyřicítky a velmi přísného vzhledu. Při otevírání notesu před zkoušením zlověstně blýskala skly brýlí bez obrouček a čas od času lehýnce, krátce odkašlala do malinkého kapesníčku.
Ze zkoušení jsem strach neměl. Chemické značky prvků jsem ovládal perfektně, vzorce kysličníků a Mendělejevovu tabulku prvků jsem měl v malíčku. Stupnici tvrdosti – mastek, sůl kamenná atd. – jsem sypal z rukávu.
Vztah učitelka chemie a já se utvářel na základě teorie přitažlivosti protikladů. Jako dítě školou povinné jsem nebyl zrovna z nejposlušnějších (něco z toho mi zůstalo dodnes), ale při chemii jsem na rozdíl od ostatních hodin seděl nehnutě, pozorně sledoval výklad a hloubal na záhadami chemických procesů. Výsledky tomu odpovídaly a za ně jsem byl odměněn jednou z poct nejvyšších. Jako jeden z mála vyvolených směl jsem chodit do chemického kabinetu a nosit pomůcky, rozkládat je po katedře a někdy, pro pobavení třídy zkoušet jejich funkci ještě před hodinou. Jako jeden z mála jsem taky věděl, že přísná chemikářka v kabinetu odkašlává normálně a dokonce si občas zapálí cigaretu. Její upjaté chování ve třídě byla jen maska.
Možnost vypracovat se na mezinárodně uznávaného chemika vzala za své, jak už to tak chodívá, jednoho všedního jarního dne. Na obědy jsem chodívali do školní jídelny hned vedle školy. Z dodnes mě neznámého důvodu neměly nikdy kuchařky oběd hotový včas a tak jsme po vpuštěni do jídelny, usazeni ke stolům sražených k sobě do dlouhých řad a hlídáni, abychom hlasitým hovorem nerušili personál od závěrečného dochucování jídla (které se zhusta stejně nedalo jíst). Klid toho dne byl zaručen, v opačném případě hrozilo zkoušení z chemie. Dozor měla naše chemikářka. Rozhlížel jsem se po jídelně, jako ostatní se nudil a tak jsem do mezery mezi stoky zapíchl vidličku, prstem cvrnkal do jejího konce a se zájmem hleděl, jak dlouho se chvěje. Neviděl jsem v této činnosti nic závadného a tak jsem vcelku klidně sledoval učitelku, jak volným krokem přichází k našemu místu.
Snad se taky nudila, protože lehce konverzačním tónem se zeptala: „Zdeňku, tohle děláš doma před obědem taky?“
Ztichli jsme. Rozhlédl jsem se, spolužáci očekávali odpověď. Nezklamal jsem je. Zrovna tak konverzačním tónem jsem odpověděl: „Ne, soudružko učitelko. My doma nemáme dva stoly u sebe.“
Toho dne mi oběd příliš nechutnal a časem jsem začal přicházet o své výhody ve třídě. Nejprve jsem přestal chodit pro pomůcky, potom jsem najednou nevěděl nějaké vzorce a školní docházku jsem dokončil s odřenými zády z chemie.
Chemikem jsem se nestal a z tohoto jistě krásného vědního oboru dnes znám pouze vzorec vody a kyseliny sírové. Na chemické značky prvků se při luštění křížovek dívám do tabulek. A to všechno jenom proto, že jsme doma opravdu neměli dva stoly u sebe…

---