O konci světa...

V soukromí za plentou

zadupat deprese

za okny chalupy

v močálech v lese

presenty darovat

neclít a nedanit

vyčkat, setrvat,

nějak to pronesem přece.

Nechat

tu mrchu Beznaděj

po nocích kvílet

pod okny chalupy

v močálech v lese

v bláhové předtuše

bláhově litovat

a čekat,

co zítřek přinese.

Nesmát se, nebrečet,

tam

pod okny chatrče

v močálech v lese

necítit

hladovu závist

již každý z nás snese.

Ve zbytcích naděje

soucit moc netajit

neb jen málo a přece

nemožné ze strachu

z močálů utéci

tam k vodě, k řece.

Za okny chatrče

v močálech v lese

prosit a žadonit

zákeřnou potvoru,

nesouc jméno skepse

nenaštvat přírodu

pozdě je skutečné

a skutky vrátí se.

A děti oběti

obětem deště

a k nule od nuly

zoufalost,

zoufalost promluví

nesnít a nelíbat

za okny chatrče

v močálech v lese

nelát a neslíbit

oběti obětem

nepřít se s děsem.

Snad záře sluneční,

prostoupíš lesem

v  chatrči bez oken

kde

nenávist s rozumem

vášnivě protne se.

....sám sebe pozve se

k exkurzi, k prohlídce

ďábelský poustevník

zkřížený se světcem

bdící už staletí

nad močálem v lese.

Na místě močálů

na místě v lese,

kde dříve stávala

chatrče,

tam nyní poslední

k životu tendence

se smrtí rve se.

Ateisté modlí se,

aby bylo možné

modlit se zpětně.

Třikrát se obrátit

sám v sobě, čím jsme?

Sám sebe ubránit

za okny ničeho

v močálech v lese

a nenávist

sám v sobě potlačit.

Nakreslit v močálech

tam kdesi v lese

nakreslit do vzduchu,

jak v posledním otřese

již v močálech v lese

na místě chatrče

ni voda, ni vzduch,

ni život neproudí,

nehne se.....

Na rozlehlé mýtině,

bývalý lese,

dnes už jen odporně

šílený poustevník

šíleně směje se

a řehot hlasitý

line se lesem,

poustevník směje se,

čemusi, co není

a už ani on s jistotou neví,

kde a zda-li je...