Bušení

Procházím se na krásné rozkvetlé louce. Ach - ta krása. Jarní vůně se mi dostává nosem do celého těla. Krásná zelená tráva na kterou si lehám. Lehnu si a přemýšlím. Při přemýšlení se mi zavřou oči a já se usměji - to je krásný den.



Otevřu oči. Rozhlídnu se. Rozkvetlá louka je pryč. Žádná vůně, která by projížděla celým mým tělem. Nikde nic. Pouze tma. Byl to jen sen. Další ze snů, které mě tu trýzní, v té tmavé kobce, ve které teď hniju za své hříchy.





Buch, buch, buch.





Ach ne! Opět slyším to divné bušení. Začalo to před několika dny a nepřestává. Co to je? Nevím. Mučí mě to. Je to čím dál hlasitější.





Buch, buch, buch.





A zase. Nejde to vydržet. Prosím Boha o pomoc.





Buch, buch, buch.





Panebože! Ať to přestane. Souží to mou duši, mě samotného. Vrývá se mi to do uší. Hlasitost neustává. Čím dál hlasitěji slyším pouze





Buch, buch, buch.





Musím něco udělat. Nevydržím to. Musím se zabít. Nakloním svou hlavu a chci s ní praštit o zeď. Jakmile se však má hlava dotkne zdi, stěny se změní v měkkou hmotu.





Buch, buch, buch.





Prosím, Bože, zabij mě ! Nebo mi řekni, čím mě to mučíš! Není to snad ... mé vlastní srdce ?! Ale ano. Je!





Buch, buch, buch.





Bušení vlastního srdce mě tak moří! Musím ho vyndat. Přibližuji ruku k mému tělu. Vrážím jí do těla. Ruka proráží vyschlou kůži i maso. Proniká vnitřnostmi a je skoro u srdce. Už je tam. Vyndávám vlastní rukou své srdce. Ničím ho. Rozbíjím ho! Už je slyšet jen nepravidelné





Buch ... Buch, buch...





Padám na zem. Umírám. Jsem vysílen. Srdce leží v mé dlani. Už je klid. Děkuji, Bože.



Ticho

---