První

Asi byl zrovna úplněk. Zdály se mně blbý sny. Nejdřív sem byla v podzemní laboratoři, kde dělali pokusy na lidech. Potřebovala sem se někam dostat, tak sem musela přeskakovat spoustu mrtvol, který byly pocákaný hrozivě červenou krví a někteří lidi po těch pokusech ještě žili a ti dělali takový divný zvuky a většina jich měla vydloubnutý jedno oko. Pak sem se dostala na jakýsi sál, kde mi doktor, co to měl všechno na svědomí, ukázal modrý křeslo, na kterým ty pokusy dělá, a já sem byla spokojená a šla sem zase pryč. Pak se mi zdálo, že sem byla ve vodě, přivázaná k jakýmusi voru a nemohla sem se hýbat, jenom ten proud mě někam odnášel a pak cosi připlulo a otřelo se mně to o ruku a já sem začala hrozně křičet a pak sem zjistila, že je to utopencova hlava, co se snaží ze mě vypít krev. A pořád sem se nemohla hýbat. A pořád sem křičela. A pak sem najednou byla na tržišti ve městě a stála sem u takovýho divnýho stánku s amuletama, za ním se krčila taková vyschlá stařena a říkala, ať si u ní něco koupím. A já sem říkala, že ne, protože na to nevěřím a ona mně podala jakýsi železo, že s tím mám hodit a to jako vybere, který amulet si mám koupit. Tak sem hodila, na něco to spadlo, takovej divně zkroucenej křížek to byl a ona se smála a říkala, že když si vemu tenhle, tak budu psat fejetony, a dobrý fejetony, a nebudu muset vymýšlet ty hloupý povídky, a pak mně důvěrně sdělila, že sou stejně blbý. A protože byla tak sympaťácky upřímná, tak sem si tu blbost koupila. A pak sem zase byla jinde, před naším barákem a na balkoně sem viděla dědu, kterej ve skutečnosti už nežije, ale v tom snu byl živej až dost, tak sem vzala pušku a střelila sem ho do břicha, on umřel a spadl z balkónu, a já sem z toho byla celá špatná, tak sem šla k sousedovi a snědla sem mu všechny palačinky a bramboráky, co měl na stole. A to je celý. A pak sem se vzbudila. Musím říct, že i přes to všechno si připadám normální a takový sny mě vůbec nevyvedou z rovnováhy, protože zdaleka nejsou nejhorší. Takže sem pak měla den jako každej jinej a řešila sem obvyklý věci. Koupila sem si časopis. Hned na čtvrté stránce na mě vybafl fejeton. Vzpomněla sem si na ten hloupej sen. Přečetla sem si teda ten sloupek a zaprskala sem. No to snad né ! Byla to do nebevolající kravina, rádobyvtipná, rádoby literárně zdatná, ale hlavně trapárna jako dělo. Cálá sem se nad tím rozčílila. Kdo tohle může otisknout... je teda pravda, že od časopisů nic nečekám, ale tohle na mě bylo trochu moc. Bylo to znamení a ta stará seschlá čarodějnice v koutě se smála, až se plácala do kolen a křičela : „Budeš psát fejetony !“ a já sem řekla: „No to si teda piš.“