Zvonice bez Matky Boží

Zpocené tváře a všeliké úsměvy.

Každý není pravý.

Úsměv neznamená spokojenost.

Spokojený je ten, kdo se dovede šťastně neusmívat.

A ne všechna světýlka z neznámých nádraží zaujmou.

Dokonalost? Pro někoho vizáž topmodelky,

pro někoho tmavá hromádka s pusou od zlatavé lahody schoulená v kouři

vycházejím z kamarádů tvořících Zeď.

Občas nepochopíš, proč to není jinak.

Snad radiátor vysušil, cos pokropil...

Schizofrenie. Histerie.

A nekonečný rej masek v pohřebním průvodu.

Obrovská zlatá trouba odkapává temné tóny

s hrůzostrašně přesným rytmem.

Asi se bojím neznámého.

Svádí mě Jimmiho struny.

Ale kde sakra vzít jistotu?

Kolem je tolik bonbónků, lízátek, světýlek

a zbloudilých oveček.

Nakonec zůstanu sama. Já se nechci vzdát.

Jenže si připadám jako v obrovitém šapitó a sotva

se hnu, dostanu na zadek a zavřou mě do klece.

Čti mezi řádky.

Nevím, co dělat, tak radši nebudu dělat NIC.

Koneckonců, nejsmutnější v manéži jsou vždycky

kašpárci. A červené nosy topí v alkoholu.

Smějí se a přitom tápají a plááááčou.

Srdceryvně a usedavě.

Všemožně pláčou, ale nikdo to neví.

V maličkém pokojíčku by jim bylo blaze.

Kdo nevěří, ať tam běží.

Stejně se nic nezmění.

Optimistická kura perlu snesla

a já ji našla...