Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

kniha

21. 02. 2005

884

Autor

graen

Tma. Jen kratičké záblesky světla osvětlovaly kout místnosti, ve kterém slabé obrysy dávaly tušit sedící postavu. Venku zuřila bouře, která přicházela chvíli po ní, blesky osvětlovaly oblohu. V místnosti panovalo naprosté ticho, které rušil jen tichý zvuk otáčejících se stránek. Tou postavou jsem byla já sama. Otáčela jsem stránku za stránkou v knize, která měla být navždy skryta. A která neměla být čtena.

Usnula jsem a pohroužila se do snů. Pojď, ozývalo se a já šla. Jak jsem tak šla pustou krajinou, která se kolem mě rozprostírala, cítila jsem podivné svírání srdce. Jako by mi kolem něj někdo stahoval smyčku. Čím silněji byl hlas slyšet, tím silněji jsem cítila tlukot svého srdce. Náhle mě probudil ledový vítr, který pronikl rozbitým oknem. Venku zuřila hrozná bouře. Jako by i příroda chtěla naznačit budoucí události. Otevřela jsem oči a první, co jsem uviděla byla jakási otevřená kniha. Což bylo zvláštní, neboť večer tu žádná nebyla. Nevěnovala jsem tomu pozornost a vzala ji do rukou. Mou pozornost upoutal znak, který jakoby vystupoval ze stránky. Jak jsem se na ten znak dívala, začalo mi docházet, že jsem ho již někdy viděla. Ale kdy a kde? A proč jsem měla pocit, že je zde cosi naléhavého. Cosi mi našeptávalo, abych tomu nevěnovala pozornost a vydala se na cestu. Vyšla jsem. Šla jsem snad hodiny, když se přede mnou vynořil rozpadlý hrad. Cosi mi bránilo jít dovnitř, ale zároveň mi něco našeptávalo jít dovnitř. Snad bych dovnitř nevešla, ale stmívalo se a mě se nechtělo trávit noc venku. Hrad skýtal alespoň nějaké přístřeší. Prošla jsem ho celý a hledala nějakou suchou místnost na přespání. Nakonec jsem ji našla. Znavena cestou jsem se ani nenamáhala s budováním lůžka a ulehla na zem. Ihned jsem usnula a dostavil se sen. Pojď, ozývalo se a já šla. Procházela jsem jednu místnost za druhou až jsem nakonec došla do sklepení. Hlas byl silnější a silnější, ale už jsem nepociťovala tak silné svírání srdce. Rozhlédla jsem se a v rohu jsem objevila hromadu kamení. Náhle mě probudil ledový závan vzduchu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že ležím právě u té hromady kamení. To není možné, vždyť se mi to přeci jen zdálo. A kniha vedle ní ležela otevřena. Podívala jsem se do ní a uviděla další znak. Co to má všechno znamenat? Co se to děje? Dvakrát stejný hlas ve snu a dvakrát nalezený znak. A zase ten pocit, že ho znám. A zase cosi naléhavého. Vyděsila jsem se, knihu jsem zahodila a ihned se vydala pryč. Ušla jsem jen pár kroků, když mě cosi donutilo zastavit a vrátit se pro ni. Poté jsem putovala okolními lesy, až jsem zastavila u osamělého stavení. Nejprve jsem si myslela, že je opuštěné, ale poté jsem slyšela hlasy a tak jsem vešla dovnitř. Kolem stolu tu sedělo několik postav a se zvláštním výrazem se na mě dívali. Posadila jsem se do kouta a nic neříkala. Jen jsem poslouchala, co si říkají. Vyprávěli o tom, co se v tomto kraji děje. Prý jakási tajemná síla nutí zdejší lidi odcházet. Zůstali jen oni a rozhodli se taktéž odejít. Chtěla jsem se na něco zeptat, ale než jsem vyřkla svou otázku nahlas, nejstarší z nich se na mě podíval, zavrtěl hlavou a jako na povel se všichni zvedli a odešli. Ještě chvíli jsem netečně seděla, než jsem vůbec byla schopna pohnout sebou. Hlavou mi vrtalo jeho chování. Všechno kolem mě začínalo být podivné. Navíc se mi chtělo spát. Ne. Rozhodla jsem se dnes nespat, aby se neopakovali předešlé dvě noci. Vzala jsem si knihu a chtěla si ji přečíst. Jenomže byla napsána jakýmsi cizím jazykem, kterému jsem nerozuměla. Jak jsem tak přemýšlela nad tím, co to znamená, tak jsem samozřejmě usnula. Pojď, ozývalo se a já šla. Vyšla jsem ven ze stavení a vrátila se zpátky na hrad. Prošla jsem místnostmi a zastavila jsem se až nahoře ve věži. Dívala jsem se na hvězdy, které začali tvořit znak z knihy. Bylo to zvláštní. Najednou jsem však začala opět pociťovat silné svírání srdce. Probudila jsem se s rukou na hrudi a strašně se bála. Byla jsem stále v tom stavení. Byl to jen sen.Když jsem se dostatečně uklidnila, chtěla jsem se podívat do knihy, jestli se v ní neobjevil další znak. Jenomže jsem jí nemohla najít. Byla jsem zmatena – vrátili se snad ti muži a odnesli ji? Vzpomněla jsem si však na otázku, kterou jsem jim chtěla položit a bylo mi jasné, že oni ji nevzali. Také se mi vybavil dnešní sen. Je to jasné – musím se vrátit na hrad. Vydala jsem se na cestu. Když jsem vyšla až do věže, objevila jsem knihu položenou na římse okna ze kterého jsem ve snu pozorovala hvězdy. Jak se sem dostala? Že bych tady přeci jen v noci byla a donesla ji sem? To ale vůbec nedávalo žádný smysl. Jak jsem se tak natahovala, abych si vzala knihu, cosi do mě vrazilo a já sletěla z věže dolů. Probrala jsem se až kolem poledne. Byla jsem celá potlučená a mohla hovořit o štěstí, že jsem ten pád vůbec přežila. Zrakem jsem pátrala kolem sebe a hledala knihu, jestli nespadla se mnou. Nikde jsem ji však nenašla. No nic. Musím se pro ni vrátit do věže. Jak jsem se tak pomalu belhala zpátky, začala jsem mít silný pocit něčí blízkosti. Čím blíže jsem byla k věži, tím větší ten pocit byl. Když jsem stanula ve věži, knihu jsem nenašla. Byla jsem zoufalá. Kde může být? Hledala jsem ji všude. Moje zoufalství se ještě prohloubilo. Náhle se ozval onen hlas, který jsem slýchávala ve snách. ,,Najdi ji!“přikazoval mi. Zároveň mi však cosi říkalo, ať ji nehledám. Jak jsem se měla rozhodnout? Na jedné straně byla má touha ji najít, na druhé mi moje já radilo nechat vše být a jít si svou vlastní cestou a zapomenout na to. Ještě chvíli jsem takto přemítala, až jsem se nakonec rozhodla jít. Opustila jsem hrad a vydala se nazpět ke svému domovu. Chtěla jsem tam být co nejdřív a tak jsem putovala i přes noc. Když jsem putovala již druhý den bez odpočinku, přemohl mě spánek. Ulehla jsem tedy pod košatý strom u cesty a začal se mi zdát sen. Přicházela jsem ke své vesnici. V tom úplně jasnou oblohu rozčísl blesk a ve hřmění byl slyšet hlas:,,Najdi ji!“. Blesk uhodil do prvního stavení, které bylo nejblíže a během chvíle začalo vše hořet. Všude pobíhali lidé a křičeli. Nemohla jsem se ani hnout a jen jsem hleděla na tu zkázu kolem sebe. Přímo přede mnou zasáhl další blesk malé dítě, které volalo svou matku. Zhroutilo se na zem, bylo cítit spálené maso. Zvedl se mi žaludek. Probudila jsem se a začala zvracet. Byl jasný den a já celá zmatená nevěděla co dál. Ačkoli mě to stálo mnoho sil, vydala jsem se na cestu k vesnici. Hrozně jsem se bála toho, co uvidím. Již na vrcholku kopce, který vedl dolů k naší vesnici jsem cítila kouř. Seběhla jsem dolů a hleděla na to, co kdysi bývalo mým domovem. Ve vzduchu byla cítit smrt. Uviděla jsem i tělo toho dítěte, které sežehl blesk. Klesla jsem na kolena a rozbrečela se. Ozval se hlas:,,Najdi ji!“. Neee! zařvala jsem. Co jsem komu udělala? Proč mě Bože trestáš? Chtělo se mi umřít. Lehla jsem si na zem, zavřela oči a snažila se nic necítit. Ani nevím jak dlouho jsem tam ležela, když se objevil zase ten pocit něčí blízkosti. Otevřela jsem oči a uviděla jsem ho. Muže v bílém hábitu. Hleděl na mě. Nic neříkal a já měla pocit, že mi rozumí, že chápe mou bolest. Otočil se a já propadla panice. Odcházel. Zvedla jsem se a utíkala za ním. Už jsem byla skoro u něj, když se rozplynul. Slyšela jsem jen jeho slova, která jakoby šeptal vítr kolem – nehledej ji. Nic víc – jen: ,, nehledej ji.“ Nic. Ani vysvětlení proč. Naposledy jsem se ohlédla po spáleništi a vydala se pryč. Chtěla jsem odejít, co nejdál. Co nejdál, kde mi nic nepřipomínalo to utrpení. Ani jsem nevnímala kam směřují mé kroky, když jsem se ocitla zpátky u hradu. Bylo to divné, ale jako by mě k němu cosi přitahovalo. Tady to vlastně všechno začalo. Procházím místnostmi a stoupám nahoru do věže. Usedám pod okno a přemýšlím nad tím, co bude dál. Vyčerpáním usínám. Pojď, ozývá se já jdu. Scházím dolů z věže , procházím místnostmi až vycházím z hradu. Jdu cestičkou , která se přede mnou otvírá v houští. Do nohou mě píchají bodláky. Ocitám se před jeskyní. Vcházím a mé oči se pomalu přizpůsobují tmě, která zde panuje. Slyším hlasy. Ne, to není možné. Ale je to tak – mí rodiče. Mé srdce plesá radostí a já utíkám k nim. Objímám je a probouzím se. Jsem nahoře ve věži a objímám sama sebe. Co to má zase znamenat? Běžím ven a hledám pěšinu, která by mě zavedla ke skále. Nacházím ji. Nacházím i tu skálu. Se zvědavostí vcházím dovnitř. Poslouchám jestli snad uslyším rodiče. Slyším je. Chce se mi utíkat, přesto však váhám. Pomalu jdu za hlasy. Vcházím do prostoru a vidím jen hořící oheň. Klopýtám ven. Vypotácím se z jeskyně, venku na mě čeká onen muž v bílém. Chytá mě za ruku a kamsi mě vede. Došli jsme až k lesu. Vcházíme dovnitř, prodírám se větvemi. Když stanu na mýtině, mám šat celý potrhaný. Kouknu na něj – jeho šat na sobě nemá jedinou trhlinku. Ani mě to nijak nepřekvapuje. Chvíli na sebe jen tak hledíme. Pak konečně promlouvá. Říká, že jsem vyvolená. K čemu – chci vědět. Neodpovídá, jen mi oznamuje, že mě teď bude doprovázet. Než se však stačím vzpamatovat, opět mizí. A to mi ještě před malou chvílí tvrdil, že mě bude doprovázet. Jak tomu mám rozumět? Kdo si myslí, že je? Usedám do trávy a přemýšlím nad tím vším, co se stalo. Slyším hlas – najdi ji. Nehledej ji, říká jiný. Zvedám se a snad ze vzteku se ji vydávám hledat. Zjevuje se onen muž a říká mi znovu – „nehledej ji. Dej na mou radu“ Proč bych na ni měla dát? ptám se ho. Zase neodpovídá. To chce abych ho poslechla a přitom mi ani není schopen odpovědět na mou otázku? Tak to teda ne. Otáčím se a jdu od něj. Tohle si líbit nenechám, mě nebude jen tak někdo komandovat. „Už jako malá jsi byla spratek, však já tě naučím poslouchat!“ slyším hlas svého otce. Otáčím se a nic. Nikde nikdo. Jen na kraji lesa stojí onen muž a hledí na mě. Po chvilce zase mizí. Tak a co teď? Mám ho přeci jen poslechnout a knihu nehledat? Jak už ale podotkl hlasem mého otce, jsem spratek, který neposlouchá a tak se nakonec vydávám knihu hledat. Ale nejenom proto, cítím zvláštní touhu mít tu knihu. Prodírám se tedy nazpět lesem a vracím se k hradu.