Srdce a Nůž

Prolog…

Není nože, není dýky,

které by řek člověk díky,

za bolest z níž láska pramení,

pro oči, jen pro její.

Láska, dýka noří se,

srdce, srdce bojí se,

ocel chladná jako led,

ale sladká jako med.

Přitom teplo srdce vydává,

hřeje ocel, vyhrává,

ocel jihne, ostří tupne,

trochu medu z ní hned slupne.

Dobrý, dobrý, chutná mu,

asi jako káva po ránu,

srká, srká pomaličku,

prsty hladí po malíčku...

Dialog…

Kdo jsi, kde jsi byl,

pil jsem, a stejně se neopil,

nyní ústa suchá mám,

před tebou se neschovám.

Jsi nůž a zvláštně bolíš,

každou laň tak snadno skolíš,

ale teď stanovit chci zákony,

doba hájení je nyní, a co ty…

Jsi vláčný jako plastelína,

a já jsem tvoje postelína,

jak ti chutnám ty můj milý?

Počkej přece ještě chvíli…

Opět blázním, čas změnil směr,

je zas doba vzácných her,

do lůna se vracíme,

modlíme se, k sobě patříme.

Epilog…

Ach ty dýko! To jsi ty?

ještě jednou bodni si!

…ach tak bolíš!

…naposledy si mě skolíš…

Ještě jednou tančím zemí,

jako slunce večer naposledy,

laskám bouři, laskám mraky,

pak za obzor se nořím taky.

Končím, jsem jak supernova,

vždycky ráno zas a znova,

nůž v srdci spolu nenesem,

modlíme se k bolestem.