Ta obludně tichá

Ta obludně tichá

Tak obludně tichá s kosou stojí ve dveřích,

bílé má líce a tmu místo očí.

Z jejich úst nezazní šepot ani smích,

chodí od dveří ke dveřím a země se točí.

Pavoučí ruce, snad jenom bělejší,

svírají stoleté dřevo.

Ten její pohled je vážně nejsmutnější,

kdo dal jí to právo?

Lesklá čepel protíná vzduch,

skoro tak snadno jako člověka.

Ten človíček podivně ztuh,

na sanitku ona nečeká.

Na bílém lůžku v bílém pokoji,

násilím donucen k životu,

ležím a bolestí pluji,

"Bože já chci temnotu!"

Nedýchám a přesto žiji,

nejím a přesto existuji,

umírám doktor to neutají,

přístroje místo srdce bijí.

Ve stínu dveří,

v záři vykoupení.

Težko se věří,

v konec utrpení.

Poslední nádech chutnal trpce,

vytržen ze spárů bolesti.

To slovo dál zní tak sladce,

Děkuji, jen děkuji ti smrti.