Věčné město

Hledím za hradby svatého města, za pahorky Jeruzalémské
a vzduch voní olivovníky v starých zahradách.
Zde dýchají staletí a staletí tepou kamennými zdmi
Plné slz a krve, radosti i chvilek zapomnění vrytých do mlčení.
Slunce je vysoko a v ulicích kráčejí lidé,
Židé s jarmulkou a pejzy, s modlitebními řemínky,
Arabové křičí u svých obchůdků a hlasitě vyvolávají
své zboží. Tudy kráčel čas, od Šalamounova chrámu
až ke Skalní mešitě, kde se kůň prorokův vzepjal
a s Mohamedem vyskočil na nebe. Tudy se linula
vůně olivovníků, dusivá v parném letním dni
a osvěžující za soumraku. V zapadlých koutech a
zahradách.

Kameny mlčí, oblázky spí tvrdě, na hrobech v zátiší
Chrámové hory. Co už jste viděli? Co všechno viděli jste
a dosud jste se neobrátili v prach. Dny jsou unavené
a touží po odpočinku. Pod olivovníky, kde prý posedával
Ježíš před poslední večeří a ve vánku, jenž hrál snad již
na harfu krále Davida, sledoval slunce, jak barví západní obzor
do krvava. Snad viděl svět lépe než my, vždyť poznal lidi
a jejich srdce až na dno číše bolehlavu.

Jsi věčné město, Jeruzaléme, hvězdo krále Šalamouna
na vlajce lodi, vprostřed oceánu. Kolem boků tančí létající ryby

a lesk jejich šupin tak ostře bodá do očí, až se chce vzlykat.
Utiš se moře, tvé děti nedolétnou do blankytu oblohy,
jako kůň prorokův, jenž se prý odrazil od skály,
tam kde dnes stojí Skalní dóm. Šalom, moře. Utiš se,
my všichni si chceme dnes odpočinout.