NECROFUCKERS

Parta muzikantů vyrazí na místní hřbitov. Co je tam čeká, netuší ani oni, ani nikdo jiný... Podobnost se skutečnými osobami (včetně autora) je nenáhodná a záměrná;-)

„Výborně,“ usmál se vítězoslavně Mark Baggynski, „konečně jsme tu všichni.“
Peter se omluvně podíval na hodinky a pokrčil rameny. Než stačil cokoli říct, chopil se opět slova téměř dvoumetrový Mark.
„V pohodě, vím, že dneska je všude plno lidí, ale sem nikdo moc nechodí, je to celkem z ruky. A my nikam nepospícháme, hlavně, že jsi vůbec dorazil. Foťák a kameru máš?“ zeptal se a upřel pohled na batoh, visící Peterovi přes rameno. Oslovený opět pouze němě přikývl.
„No fajn, tak to můžeme vyrazit,“ zapojil se do konverzace Stanley a šťouchl do posledního zúčastněného, již od pohledu nejstaršího z celé skupiny. Paul chvíli dělal že neslyší, pak si upravil brýle na nose a s úšklebkem přikývl.
„Jasně,“ dodal pobaveně, „ženský čekaj’, tak proč to odkládat. Ať to máme co nejrychleji za sebou, mám hlad a doma večeři. Propečený kuřátko, hmm...“ zasnil se a poplácal po břiše poznamenaném mnoha vypitými půllitry piva.
„Fajn, takže tudy,“ ujal se opět slova i vedení Mark a vyrazil podél dlouhé zdi k brance, která se rýsovala ve světle lampy. Zbylá trojice víceméně pobaveně pokrčila rameny a následovala Baggynskiho nepřehlédnutelnou postavu.
Stanley O’Fence si něco tlumeně vykládal s Paulem Fronneym, Baggynski se hnal jako o závod a Peter šel tudíž jako poslední a sám. Hlavou se mu honily myšlenky, že sem vůbec neměl jezdit, obzvlášť ne dnes. Nebyl pověrčivý, ale jakmile vystoupil z autobusu, jako by ho ovanul dech smrti. Pak to všechno ale hodil za hlavu.
Konečně, jednou byl členem kapely a jako služebně nejmladší tedy musel ukázat, že za ní stojí v dobrém i zlém. Nebýt toho pitomce Charlieho Angela, co včera Marka vyprovokoval, pomyslel si Peter, mohl jsem teď sedět doma, s Henriettou...
Jen velmi nerad zaplašil příjemné myšlenky a s kyselým výrazem se rozhlédl kolem. Vzápětí se už poněkolikáté za dnešní den v duchu chytil za hlavu: co tu vlastně dělám? Proč sem vůbec lezu? Navíc, proč právě dnešní noc?
Necrofuckers. V názvu jejich kapely se skrývala odpověď na všechny Peterovy myšlenky, Markův vztek a odhodlání, stejně jako na Charlieho kecy.
Byl to Charlie, kdo včera soustavně předhazoval už poměrně podroušenému Markovi, že jsou spíš bandou šašků než drsnou metalovou kapelou, za níž se považovali. Debata jako vždy směřovala k hádce ukončené oboustrannými nadávkami a sliby, že už dotyční na sebe v životě nepromluví, natož aby spolu kdy hráli, dokud Stanley neprohodil, že Necrofuckers jsou opravdovou heavy-smečkou, která se nezajímá o image, ale zároveň svým stylem i žije. To nebyla šťastná poznámka, pomyslel si Peter a to ještě předtím, než se přihodily následující věci.
Za prvé Charlie Angel a bubeník jejich kapely Devil’s Ass Dave Adamczak málem sletěli ze židlí jak se začali chechtat, a za druhé Mark nasadil zachmuřený výraz, který se na jeho tváři objevoval poměrně často, to jest vždy, když mu došly argumenty.
Ale potom se stala věc třetí, ta, v jejímž přímém důsledku právě Peter mířil k vrátkům vedoucím na hřbitov U Všech svatých.
Tom Teuterlick se ušklíbl a prohlásil, že když tedy svými písněmi a stylem žijí, ať tedy jako kapela vyrazí hned zítra na hřbitov a podají tam o tom důkaz. Stanley, Paul i Peter ztuhli, ale Mark se toho nápadu chytil s úporností a tvrdohlavostí jemu vlastní. A co víc, ten vůl Charlie za mohutného přizvukování Davea s Tomem ho v tom ještě podporoval.
Celý večer pak nebylo s Markem k vydržení, dokud si všichni čtyři neslíbili, že se druhý den po setmění - tedy dnes - sejdou na rohu hřbitova. Vzhledem k dnešnímu datu, pomyslel si Peter, byl název zvoleného hřbitova více než výmluvný.
Samozřejmě, že přišli všichni. To si Peter ani jinak představit neuměl. Mark jako vždy odhodlaný, Stanley pobavený a Paul naštvaný, nejspíš kvůli chladnoucí večeři. S jakými pocity prošel boční, nenápadnou brankou Peter, to netušil ani on sám.
Necrofuckers. Vždycky mu ten název přišel jako skvělý vtip. Přinejmenším až do včerejška. Co věděl, tak čas od času se podařilo nějakou fanynku zatáhnout na nejbližší hřbitov v okolí místa, kde zrovna hráli, a tam ji postupně klátili na hrobě. Ale to bylo víceméně vše, do čeho byli v zájmu zachování image ochotni jít. Jistě, až na Marka.
Ten jako jediný bral všechno o čem zpívá smrtelně vážně. Jednou údajně zatáhl jednu slečnu do čerstvě vykopané jámy, kam se mělo druhý den pohřbívat. Protože byla silně opilá, bylo pro ni ranní probuzení jistě šokem, protože Mark ji nechal ve vykopané jámě usnout a sám zmizel. Další historky o Baggynskim s chutí vyprávěl Charlie, ale ty byly už natolik fantastické, že jim Peter odmítal věřit.
V zamyšlení prošel vrátky a málem narazil do Paula, který se zastavil před ním.
„Nespi,“ zavrčel Fronney, „a šťouchání si nech pro ty, co tu na nás dneska čekají,“ dodal se smíchem. Mark jen něco v souhlas zafuněl, obešel Petera a zavřel branku.
„Tak jsme tady, hovada,“ prohlásil a pokynul rukou na měsíčním světlem zalitý hřbitov. „Prosím, nadržený čubky čekají, až si zase užijou, určitě tu jsou takový, co to měly naposled nejmíň předminulý století.“
Petra polil studený pot. Ale teď už couvnout doopravdy nemohl. Nasucho polkl a podíval se na Paula se Stanleym. I z jejich výrazu se dalo poznat, že celá akce zachází dál, než čekali.
„Hej, tak na co čekáte! Že vám jí vyhrabu sám?“ ozval se zpoza hrobů Markův hlas následovaný smíchem, „samozřejmě, jestli se na to necítíte, tak si běžte za tim pitomým Angelem a jeho ještě debilnějšíma Devil’s Ass! Ale tam možná budou chtít oni ohnout vás, pojmenovat takhle kapelu můžou jenom úchylové...“
„Baggy, ty mě sereš,“ zašeptal Paul a vzápětí křikl: „Jasně, už jdem! Vyber mi nějakej pěknej hrob, s nějakou čerstvou!“
„A pro mě zase něco mělkýho, nerad bych se vysílil kopáním,“ ozval se Stanley a spolu s Paulem vykročili na chodníček mezi hroby, kde před několika okamžiky zmizel Mark.
Peter zalovil v batohu, vytáhl videokameru a s tichým povzdechnutím vyrazil za ostatními.


Přes den, kdy bylo otevřeno, byl podzimní hřbitov nehostinné, nepříjemné místo nabité stísňující atmosférou vyvolávající ve slabších povahách noční můry a pocity úzkosti. Vítr prohánějící se v uličkách mezi náhrobky nebo kvílící v korunách opadaných stromů vířil listí a mařil tak veškerou snahu o udržení hřbitovních cestiček alespoň v jakémsi náznaku pořádku a upravenosti. Do všech stran se táhnoucí náhrobky vzbuzovaly neutuchající pocit konečna. Šedého, bezútěšného. Konce všeho.
Noc to vše ještě mnohokrát násobila.
Peter následoval tiše hovořící dvojici před sebou a kontroloval zda má vše potřebné pro noční natáčení. Bezmyšlenkovitě pokračoval za Paulem a Stanleym. Když se potom zastavili a on se ohlédl, s překvapením zjistil, že kolem něj se všude, kam jen dohlédl, rozkládá moře kamenných náhrobků, přerušované tu a tam ostrůvky a řetězci bezlistých stromů.
„To jsem blázen,“ zaslechl Peter Stanleyho, „kde je? Před chvílí jsem ho slyšel, určitě odtud...“
„Znáš ho,“ prohodil tiše Paul, „hraje si na tajemnýho a chce nás vyděsit. Vsadim se, že čeká někde za nejbližším hrobem v nějaký z těch svejch pitomejch masek a libuje si, jak nás postraší. Jenom doufám, že připravil nářadí, hrabat rukama se mi vážně nechce. Baggy,“ zvýšil náhle hlas, „jsi děsně nenápadnej, ale už můžeš vylézt!“
Odpovědí mu bylo podivné, přízračné ticho. Jen v dálce zahoukala sova. Všichni tři se na sebe nejistě podívali. Ani jednomu nebylo příjemně po těle, ale nikdo z nich to nechtěl před těmi zbylými dát najevo.
„No, to jsem asi bral kameru zbytečně,“ prolomil jako první ticho Peter. „Jestli si chce Mark hrát na schovávanou, tak jsem mohl zůstat doma.“
Stanley a Paul se chvíli rozhlíželi po okolí a tiše přikyvovali. Ucítili jemný, mírný vánek, který jim příjemně ovanul náhle zpocená čela. Chvilku jen tak bezradně stáli, když Stanley zvolna zvedl ruku.
„Podívej,“ ukázal, „možná jsi udělal dobře, že jsi ji s sebou vzal.“ Jeho pohled směřoval daleko přes hroby, kde se ve stínu nějaké velké rodinné hrobky začal pozvolna tvořit malý větrný vír. „Jestli přijde k nám, budeš mít aspoň hezkej záběr.“
„Jasně,“ usmál se Peter, „jestli přijde k nám. Na tuhle vzdálenost, i když svítí měsíc, by tam byla akorát tma. Ale,“ dodal a zničehonic mu přejel mráz po zádech, „párkrát jsem tu už byl, tedy, jenom přes den, ale nikdy jsem si neuvědomil, jak je to tu veliký...“
„Ticho!“ zavelel najednou Paul a se vztyčenou rukou přerušil Petera, „buďte ticho! Zdá se mi, že něco slyším...“
Všichni tři rázem znehybněli. Ale kromě šustění listí nezaslechli nic. Peter už chtěl opět promluvit, když se ten zvuk najednou ozval zcela jasně. Trojice se jako na povel obrátila směrem, odkud cinknutí zaznělo.
„Ty máš uši,“ Stanley obdivně plácl Paula po zádech, „takže už víme, kde se nám pán schovává,“ usmál se a vyrazil po směru tichého cinkání. Peter s Paulem vyrazili za ním.
Prošli několika řadami náhrobků, než vystoupili na malé prostranství ohraničené šesti holými stromy a jednou kupkou listí, nějakým zázrakem držící pohromadě.
Tam se bezradně zastavili. Chvíli naslouchali, ale pak Paul rozhodil naštvaně rukama a podrážděně si odplivl na hromadu tlejícího lupení. Dřív než stačil vztekle vybuchnout, zvuk kovu narážejícího o kámen se ozval znovu, blíž, ale z trochu odlišného směru, než čekali.
„Baggy?“ zavolal, „to by už stačilo, ne? Dokázali jsme si, že v noci na hřbitov klidně dojdeme, dokonce i tu mrtvou ti pomůžeme vykopat, jestli o to stojíš, ale jestli se neukážeš, jdeme domů!“
V odpověď se zvedl vítr a zvířil listí, dosud držící v kupce. Jen zvuky, které před Paulovým zvoláním slyšeli, zničehonic ustaly.
„Ten cvok si bude hrát do poslední chvíle,“ zašklebil se Fronney. „Jdeme za ním, ne?“ otočil se na Stanleyho s Peterem, kteří s pokrčením ramen přikývli a následovali Paula mířícího k velikému, téměř tři metry vysokému pomníku zdobeného po stranách sochami andělů.
„Teda my se toho Angela snad nezbavíme nikdy,“ prohodil pobaveně Stanley a ukázal Peterovi na hrobku.
„Náhodou, tohle musím natočit, to bude mít Charlie radost, že jsme si na něj vzpomněli,“ zasmál se Peter a zamířil kameru na jednu ze soch.
„Pohněte, chlapi,“ ozval se zepředu Paulův hlas, „už Marka vidím, je... Hej, hej,“ Paulův hlas dostal náhle jakýsi divný odstín, že Stanley i Peter sebou trhli. „Co blbneš, ty vole, tohle už není sranda, hej...“
Cosi zasvištělo vzduchem a vzápětí se ozval výkřik bolesti a následované jadrným zaklením. Stanley i Peter rázem vyběhli zpoza pomníku a stanuli na malém prostranství před ním.
Paul Fronney se zmítal na zemi a nad ním se tyčila ohromná postava v plášti v obou rukou třímající napřaženou lopatu. Ačkoli oba zaječeli, dopadu lopaty na Paulovu hlavu nezabránili.
Jakási tmavá tekutina smíchaná s kašovitou hmotou se rozstříkla po okolí a část dopadla i na Peterovu tvář. Kde dřív byla hlava jejich bubeníka, byla jen beztvará hmota.
Postava v plášti vydala jakýsi zvuk, snad to měl být smích a otočila se na ztuhlou dvojici. Když opět pozvedla lopatu a vykročila jejich směrem, Stanley nepříčetně zařval, strčil do nehybného Petera a zahulákal: „Dělej! Jde to po nás!“ otočil se a utíkal pryč.
Aniž by věděl jak, byl mu Peter v patách. Za zády uslyšel křupnutí rozbíjené kamery, kterou upustil, ani si nevšiml kdy. Utíkali se Stanleym nazdařbůh, bez pevně určeného směru, kličkovali mezi náhrobky, přeskakovali ty menší, obíhali větší, jen stále pryč od místa Paulova skonu. Pryč od postavy v plášti...
„Stůj,“ křikl náhle Peter. „Slyšíš? Stůj, nikdo za námi není,“ křikl zadýchaně Peter a zastavil se. Stanley zpomalil, ohlédl se a zakopl. S tichým zanadáváním se svalil a zadíval se za Peterova záda. Skutečně, tvor v plášti byl pryč.
„Co... co... to bylo?“ otázal se přerývaně Peter. „Viděls to taky, že jo?“
„Já nevím,“ zazněla tichá odpověď, „Petere, já opravdu nevím! To přeci nemůže...“ Stanleyho hlas náhle odumřel. Peter se na něj zahleděl a spatřil, že si otřel tvář. Tvář, na niž mu dopadla Paulova krev.
Chvíli jen tiše postávali a snažili urovnat si zběsile se honící myšlenky. Co oba právě zažili a hlavně přežili bylo něco neuvěřitelného.
„Kdyby mi tohle někdo vyprávěl,“ začal tichým hlasem Stanley, „vysmál bych se mu. Já tomu pořád nemůžu dost dobře uvěřit...“ Stanley se začal najednou šacovat až konečně z kapsy kabátu vytáhl mobilní telefon. Podíval se displej aby vzápětí přidušeně vykřikl a přístroj upustil na zem. Během mžiku byl ale znovu na kolenou a s mumláním si jej cpal zpět do kapsy.
„Není tu signál,“ odpověděl roztřeseným hlasem. Vzápětí se hystericky zasmál: „Přesně tak, žádnej signál...“ Petera sevřel podivný pocit neznámé hrůzy a s největším vypětím potlačil pocit sáhnout pro svůj mobil. Stanleyho vyděsilo něco jiného...
„Musíme pryč. Paulovi už nepomůžeme,“ pokusil se vrátit zpět do reality Peter, „a Baggy se nám někam ztratil sám. Jestli se nás chtěl zbavit, mohl nám to klidně říct a ne nás povraždit,“ pokusil se zlehčit situaci. Ale ani on se vlastnímu vtipu nezasmál.
Stanley si promnul čelo a tváře a po chvíli krátce přikývl. „Jo. Jasně. Tady už nic nezmůžeme. Ale jestli se odsud dostaneme, garantuju ti, že sem Charlieho s tou jeho bandu třeba dokopu, ať si taky užijou svoje,“ dodal trpce.
Opatrně, rozhlížejíce se na všechny strany, se vydali hledat východ. Ale ať šli jakýmkoli směrem, konce hrobů ani hřbitovní zeď nikde neviděli. Natož branku, kterou vešli.
„Co to je,“ podrážděně zasykl po hodině marného hledání Peter, „vždyť už jsme měli být dávno venku. Jestli je tohle nějakej váš vtip,“ ztuhl a ostře se podíval na Stanleyho, „tak...“
„Nebuď vůl, jak bych asi rozsekal Paulovi hlavu, přímo před tebou,“ odsekl oslovený. Hysterie se kupodivu z jeho hlasu celkem vytratila. „Ne, tohle je něco šíleného, něco, čemu nerozumím. Na tomhle hřbitově jsme byli s klukama už tolikrát, ve dne i v noci, a nikdy jsme tu nebloudili, až teď. Nerozumím tomu o moc líp než ty.“
„Skvělý. A co jako teď teda budeme dělat? Motáme se tu už skoro dvě hodiny, z toho jednu se snažíme najít cestu ven. Měli bychom si určit nějakej záchytnej bod,“ pokračoval Peter vida Stanleyho nerozhodnost, „od kterýho to budeme zkoušet různejma směrama a na branku dřív nebo později narazit musíme.“
„Stačila by i zeď, věř mi, že bych jí přelez ani nevím jak,“ ušklíbl se Stanley. „Ale co chceš najít jako orientační bod? Já nevidím nic...“
Stanleymu ztuhla slova na rtech. Třesoucí se rukou ukázal za Peterova záda. Ten se otočil jako by ho uštkla zmije.
„Tohle,“ zašeptal, když našel hlas, „tohle tu přece nebylo. Kolem toho jsme neběželi,“ a zíral s rozšířenýma očima na hrubou stavbu márnice.
„Musíme jít blíž,“ promluvil zničehonic Stanley, „třeba by jsme tam mohli počkat do rána, zavřít se tam, aby to na nás nemohlo...“
Peter se otřásl, ale pak tiše kývl na souhlas. Společně vyrazili k temně se rýsující stavbě. Byla veliká, obvodem i do výšky. Čím víc se k ní blížili, tím víc cítili, že něco není v pořádku. Takhle velký objekt prostě na svém útěku a následném hledání přehlídnout nemohli!
„Tohle,“ polkl naprázdno Stanley, „není možný. Jak jsem ti říkal, byli jsme tu s klukama mockrát, ale tohle tu nebylo! Tohle tu určitě nebylo! Nemohlo to tu být! Vždyť takováhle stavba přeci nejde přehlídnout, musel bych si ji pamatovat.“
„Jo, pojďme raději...“
Prásk! Krok před Stanleym přistála na zemi s hlasitým zaduněním lopata a zpoza hrobu po jejich pravici vystoupila do měsíčního světla obrovská postava v plášti.
S křikem se rozběhli pryč od márnice a za sebou slyšeli dusot těžkých kroků jejich pronásledovatele.
Dupot ale opět lehce slábl, jen rány lopatou o hroby se ozývaly stále se stejnou intenzitou. Ale Peter a Stanley se tentokrát neohlíželi. Běželi, pryč od stvoření plášti, co nejdál od něho, do falešného bezpečí rozkládajícího se všude mimo dosah jeho strašné lopaty.
Najednou, zničehonic, se Stanley zastavil. Peter uběhl hezkých pár metrů, než si toho povšiml. Zastavil se a chtěl promluvit, když...
Stanley se náhle chytil za hlavu a začal se pomalu točit kolem dokola. Přitom vrtěl hlavou a Peterovi se zdálo, že něco mumlá.
Udělal sotva tři kroky zpět, když Stanley vyrazil divoký, zvířecí výkřik a rozběhl se pryč, mezi hroby.
„Stanley?“ přidušeně křikl Peter a pomalu, zvolna se rozběhl za ním.
A pak to uviděl.
Vlastně to nejprve uslyšel. Přes sípání a přerývaný dech se zničehonic začalo ozývat jakési šeptání. Tiché a vtíravé. Jako by si vánek pohrával se spadaným listím a šeptal v korunách holých stromů jakési strašlivé tajemství.
Větrný vír se zhmotnil přímo ve směru Stanleyho kroků. Jako přikovaný zůstal Peter stát a sledoval vítr jak se zmocňuje Stanleyho těla, zvedá jej do výše a opět jej pouští zpět na zem.
Šepot stále sílil a zvolna přecházel v táhlé, uši rvoucí kvílení protkané ďábelským smíchem.
Když větrný vír narazil Stanleyho tělo na větev jednoho ze stromů, Peter propadl panice. Utíkal, hnal se mezi hroby někam, třeba do náruče postavy s lopatou, z jejíchž rukou byla smrt přeci jen přirozenější než z tohoto ďábelského víru, který nemohl pocházet z tohoto světa.


Vysílený se schoulil mezi dvěma řadami náhrobků a dlaněmi si ucpal uši. Marně. Kvílení se mu zařezávalo do mozku s vytrvalou urputností hraničící s šílenstvím. V dálce - nebo blízko? Peter nedokázal rozeznat - zaslechl výkřik plný zoufalství a hrůzy.
Výkřik odezněl stejně náhle jako přišel a spolu sním zmizel i děsivý kvil. Nad hřbitovem se opět rozhostilo zdánlivě mrtvé ticho. Pot stékající po celém těle Petera nepříjemně chladil a utvrzoval, že se nenachází v žádném nepříčetném snu, ale v hrozivé realitě.
Přestože na celém hřbitově panoval klid, Peter věděl. Proto se bál otevřít pevně sevřená víčka a zvednout hlavu, sundat ruce tisknoucí uši, bál se každého dalšího přerývaného, hlasitého nadechnutí. Cítil, že jeho jektající zuby a rychle tlukoucí srdce musí být slyšet na míle daleko.
Ale nikde se nic nepohnulo. Až na vánek, prohánějící se napadaným listím, se neozýval jediný zvuk. Peter pomalu sundal ruce z uší a protože stále nic neslyšel, otevřel zvolna oči.
Měsíc zaléval celý hřbitov mléčným světlem a v jeho svitu vrhaly hroby i mohutné stromy zbavené listí strašidelné stíny. Vítr se proháněl mezi náhrobky a sem tam zvířil spadané lupení. Peter nasucho polkl. Byl sám.
To se mi zdá, opakoval si tiše, teď se musím probudit, tohle je jen šílená noční můra, vždyť to co se stalo přeci není reálně možné, tohle všechno se mi prostě jenom zdá. Nebo si z nás někdo vystřelil, krutě a surově... Ale v hloubi duše tušil, ne, věděl, že tohle by si nikdo vymyslet nemohl.
Mysli, sakra, mysli, opakoval si v duchu, zatímco naslouchal zvukům měsíční noci. Cesta ven přeci musí někudy vést, ale kudy? Bloudili jsme tu mezi hroby přes dvě hodiny, ale branku jsme nenalezli. Dokonce ani hřbitovní zeď! Stále jen dokola bloudit mezi náhrobky a hledat...
Jistě, hřbitov U Všech svatých je rozlehlý, ale ne tolik, aby se tu mohli jen tak ztratit čtyři lidé. To nebylo normální.
Skousl rty, aby z nich nevyšlo hysterické zachechtání. Nic tady nebylo normální. Tiše, opatrně se pohnul. Cítil mrazení v zátylku, ale nutkání ohlédnout se přes žulovou desku za níž se skrýval bylo silnější.
Nejistě, se zatnutými zuby se ohlédl. Nic, vydechl úlevou. Trochu sebejistěji se podíval po svém nejbližším okolí. Mezi dvě řady hrobů skočil rychle jak jen mohl, aniž by se moc rozhlížel nalevo či napravo.
Skrčený, seděl v uzounké uličce, kterou svíraly zadní strany hrobů. Ze svého úkrytu mohl pozorovat chodníčky vedoucím k rovům, po nichž za dne procházeli tu více, tu méně truchlící pozůstalí a po nichž oni v noci bloudili ve snaze najít cestu ven.
Nebo najít úkryt a zůstat v něm, tichý jako ta nejmenší hřbitovní myš, a přežít. Přežít. Nic víc si nepřeju, sípavě oddechoval Peter. A tohle jako vhodný úkryt vypadá...
Jenže jestli to dostalo ostatní, bude chtít najít i mě, blesklo Peterovi hlavou. Instinktivně se přikrčil a kradmo se rozhlédl. V pořádku, ulehčeně vydechl, ale teď být opatrný prostě musím.
Jenomže jak, usmál se kysele. Mám tu sedět a čekat, jestli mě nechá, nebo - a to je pravděpodobnější - nenechá na pokoji, nebo vylézt zpět na chodníčky mezi náhrobky a pokračovat v hledání cesty ven a vystavit se riziku, že tomu vběhnu do náruče?
Poprvé od chvíle, co se ztratil Mark, se podíval na hodinky a nevěřícně zakroutil hlavou. Sáhl do kapsy pro mobil, aby se opět přesvědčil, že z bůhvíjakého důvodu nemůže chytit signál a podíval, kolik je hodin. Po zádech mu přejel mráz. Stejně jako displej u hodinek, ukazoval i telefon všehovšudy jen tři čísla. Šest, šest a šest.
Přístroj mu vypadl z náhle ochrnutých prstů, ale dopadl tak nešťastně, že osvětlený rámeček stále stejně naléhavě zobrazoval příšerné trojčíslí. Cítil, jak se mu třas šíří do celého těla. Teď mu došlo, co asi Stanley viděl a co ho tolik vyděsilo. Štítivě jej odkopl někam pryč.
„Tohle je moc,“ mumlal si přidušeně a několika štípanci do rukou a nohou se snažil zklidnit rozechvělé tělo. „Ani se odtud nehnu. To je dostalo, protože se pohybovali! Jenomže já,“ šeptal na pokraji hysterie, „já jsem chytřejší, jo, chytřejší, víc než vy všichni dohromady! Mě ne, mě nedostane!“ přitiskl se zády k žulovému náhrobku, topícímu se v nejhlubším stínu.
Nevěděl, jak dlouho tam pololežel, poloseděl, ztratil úplně pojem o čase. Na hodinky se znovu podívat neodvážil a mobil ležel zakopnutý u některého z náhrobků.
Měsíc se náhle skryl pod mrak a netvářil se, že by se chystal opět jen tak vyjít. „To je dobře,“ splynulo Peterovi z vyschlých, okoralých rtů, „zůstaň hezky kde jsi, aspoň na mě nebude tolik vidět,“ pokračoval šeptem. Cítil, že se mu dýchá o trochu volněji.
A potom to opět uslyšel.
Nejprve vzdálené, šouravé kroky šustící v závějích spadaného listí. Za chvíli se k blížícím krokům přidalo mumlání a Peter zaslechl suché, chraptivé zakašlání. Musel se kousnout do prstu, aby nezařval hrůzou.
Šátravé kroky se zvolna, ale neúprosně blížily. Peter zatajil dech, aby nevydal ani ten sebemenší zvuk. Touha srůst v celek s kamenem tlačícím mu na záda byla stále silnější.
Nyní už slyšel i sípavý, chraptivý dech, ale tichým, drmoleným slovům nerozuměl.
Teď! Těžké kročeje zašelestily v uličce za jeho zády! Peterovi málem popraskaly zuby, jak je pevně stiskl, aby mu hlasitě necvakaly.
Se zrůdnou jistotou mířily přesně k jeho úkrytu.
Na pokraji nervového zhroucení, přimkl se k zemi ještě pevněji. S neúprosností vlastní všemu děsivému, se kroky stále blížily.
Zastavily se o náhrobek dřív.
O náhrobek dřív! Třeba o mně neví! Panebože, úpěl v duchu Peter, nikdy jsem na Tebe nevěřil, dokonce jsem na Tebe i nadával, ale prosím, dej, ať to o mně neví! Ať už to jde pryč a nechá mě na pokoji, vždyť jsem vlastně ani nic špatného neudělal, to Mark...
Netušil, jak dlouho tam to stálo. Zda uběhly vteřiny, minuty, nebo celá staletí, Peter netušil. Ale cítil, že čekání už dlouho nevydrží.
Pak se to opět pohnulo. Zaslechl zacinkání železa o žulovou desku náhrobku a cosi, co znělo jako - ano, jako čenichání! Okamžik trvající věčnost náhle pominula, když se kroky zničehonic vydaly dál, svým původním směrem.
Poté co konečně minuly hrob za nímž se ukrýval, cítil Peter, jak je kámen tížící jeho bedra náhle lehčí. Sice jen o zlomek, ale přesto lehčí.
To zahnulo do další uličky a děsivé kroky zvolna utichaly.
Peter si dovolil přepych tichého vydechnutí a chvíli jen seděl a pozoroval zataženou oblohu. Měsíc byl stále zakryt mraky, které se zdály čím dál neproniknutelnější.
Málem se mu zastavilo srdce, když v dáli zahoukala sova. Vzápětí začalo splašeně bít jako o život. Houkání se totiž ozvalo blíž. A znovu! Nedokázal říct proč nebo jak to ví, ale Peter cítil, že s každým dalším zahoukáním se k němu přibližuje i ono plíživé cosi, co neměli nikdy vyplašit.
Musela být vzdálená už jen několik metrů, protože ji slyšel velmi zřetelně. Přesunul se do podřepu, připravený vyskočit a zkusit utéci neznámu v šíleném sprintu o život.
Teď! Jenže stejně jako kroky před chvílí - nebo snad před hodinou? - ho houkání minulo a ozvalo se z druhé strany!
Náhle se mraky protrhaly a hřbitov ozářilo mléčné měsíční světlo. Sova rázem utichla.
Peter na sucho polkl. Pocit ohrožení byl náhle mnohem intenzivnější, než za celý jeho pobyt na hřbitově.
Žuch! S mlaskavým plesknutím přistálo něco vedle jeho pravé ruky. Než s nepříčetným výkřikem vyskočil a rozběhl se pryč mezi náhrobky, stačil ještě to něco zahlédnout.
V měsíčním svitu se na něj šklebila Markova zkrvavená hlava.
Za zády cítil přítomnost lovce, jenž je pronásledoval celou dnešní noc. A teď našel i mě! Ale ještě mě nemá, prolítlo Peterovi hlavou. Zakličkoval mezi několika náhrobky a když vyběhl na chodníček, riskl ohlédnutí.
Nikdo ho nestíhal.
Šokovaný zůstal stál.
„Jsi náš,“ ozval se náhle vtíravý, šeplavý hlas, vycházející odnikud i odevšad zároveň. S děsivou naléhavostí se rozléhal po celém hřbitově.
„Nám neunikneš,“ pokračoval hrozivý hlas, „teď už patříš jenom nám. Stejně jako oni...“
„To ne... ne... já... já nechci!“ bylo jediné, co ze sebe dokázal jeho ztuhlý jazyk vypravit. Hlas se šeptavým, ale o to hrozivějším způsobem usmál, povzdechl si a utichl.
Peter si zvlhčil vyschlé rty a rozhlédl se kolem, hledaje cestu k úniku. Ale kam dohlédl, se táhly jen nedozírné řady hrobů.
Ačkoli... Vpravo před sebou zahlédl něco...
Tvář se mu zkřivila hrůzou. Větrný vír, nepřirozeně ženoucí sloup listoví se k němu nemilosrdně přibližoval.
Jako prásknutí bičem se odnikud opět rozlehl hlas, naplněný posměchem. „Utíkej!“ zaznělo hřbitovem, „utíkej...“
Peter na nic nečekal a otočil se, aby se od víru dostal co nejdál. Vzápětí zařval, hlasitěji, než za celý svůj život.
Tváří v tvář stál zlověstně se pochechtávající postavě v dlouhém kabátu s vyhrnutým límcem a nepřirozeně žhnoucíma očima. Víc toho z obličeje utopeného ve stínu klobouku nedokázal rozeznat.
Ale železnou lopatu matně se lesknoucí v měsíčním světle viděl zřetelně, víc, než by si přál. Včetně tmavých kapek zvolna padajících na zem.
Postava v plášti divoce máchla, ale to už byl Peter pryč. Rychleji než dokázal sám pochopit se prosmýkl kolem neznámého a utíkal. Pryč od větrného víru, pryč od monstra s lopatou, kamkoliv, jen pryč...
Jízlivému smíchu ale neunikl. Pronásledoval jej s vytrvalostí někoho, kdo ví, že má dostatek času, a že kořist nemá naději uniknout.
Peter nevěděl, jak dlouho závod mezi hroby trval, kolikrát málem vběhl do náruče větrnému víru nebo jak často uhýbal zuřivému mávání hákem. Jako by se mu smálo celé podsvětí, smích se zvolna stával stále démoničtějším. A ustavičně nabíral na intenzitě.
Peter věděl, že už dlouho nevydrží. Hlava ho brněla a byl unavený jako nikdy v životě. Cítil, jak jeho pozornost ochabuje, běh je stále pomalejší, úskoky nejistější... Už se ani nemohl orientovat sluchem, jediné co byl ještě schopný vnímat byl nepozemský, ďábelský smích.
Najednou ležel na zemi aniž by věděl, jak vlastně upadl. Rychle se vyškrábal zpět na nohy a na okamžik zatajil dech.
Tam! Nevěřil svým očím. Z posledních sil se rozběhl k cíli, který hledal a v jehož nalezení doufal po celou dnešní noc.
Jako úderem hromu se smích rázem zlomil ve vzteklé vytí, divočejší než si uměl představit. Ale branku vedoucí ven, pryč z tohoto prokletého místa, viděl před sebou jasně.
Zalitý potem, na hranici vyčerpání proběhl s vítězným výkřikem vrátky a vysílený padl na kolena.
Chvíli jen tiše seděl a naslouchal vzteklému řevu znějícímu za jeho zády.
Pak se usmál.
Nejprve krátce, potom se jeho úsměv prohloubil a za okamžik se smál hlasitě, a stále víc, ještě víc než neznámo tam, vzadu...
Pomalu se zvedl na znavené nohy a otočil se k otevřené brance vedoucí na náhle ztichlý hřbitov.
„Já žiju,“ vydechl mezi smíchem, „slyšíš mě? Já žiju!“ zakřičel z plných plic a z očí se mu valily slzy radosti smíšené se slzami úlevy.
Hřbitov nevydal jedinou hlásku, jako by ho jeho výlev v nejmenším nezajímal. Peter chtěl ještě něco dodat, ale zjistil, že nemá sílu. A tak jen vychutnával sladké pocity svobody a úlevy, jež se mu rozlily po celém těle.


Nejprve to zaslechl zleva.
Škubl sebou, jako by ho uštkl had.
Další tiché pousmání přišlo zprava.
A další opět zleva a pak od mohutných stromů lemujících zeď a od velké mramorové hrobky a ze závěje spadaného listí a...
Nelidský smích smíšený s krev zmrazujícím kvílením se náhle ozýval odevšad i odnikud zároveň.
Na cestičce před Peterem se nejprve pomalu, v malých závanech šustících ve spadaném listí začal zhmotňovat větrný vír. Postupně se k němu ze všech stran přidávali další a další vánky a zefýrky, až narostl do výšky kolem tří metrů.
„Jsi náš,“ ozval se mezi jekotem znovu ten hlas, „jenom náš...“
„Ale,“ zlomil se Peterovi hlas, „vždyť já... já už jsem pryč, tady na mě přeci nemůžeš...“
Ďábelský smích vybuchl s nebývalou silou. Peter se v mžiku otočil zády ke hřbitovu a rozběhl se pryč...
...zpátky mezi hroby, které se rozkládaly, kam oko dohlédlo. Jen v dálce vystoupila zpoza rozlehlého pomníku postava s lopatou.
Nemilosrdný chechtot teď zněl všude kolem a Peter konečně pochopil, že tenhle zápas nemůže vyhrát. A že nikdy ani nemohl.
Dokonce ani všichni svatí, jejichž svátek ohlásí východ slunce, mu nedokázali pomoci.
Nekřičel, když si to pro něj přišlo. Ale pak už ano.
Jeho vlastní, soukromé Peklo právě začínalo.

---