Neohlížej se

Neohlížej se

     Ticho, klid, stříbřitá měsíční temnota, zahoukání sýčka, mír. To je noční vláda lesa, kterou kazí snad jen občasné z dáli doléhající křupnutí. V temnotě není vidět. Jde po hmatu. Na co narazí, to sebere. Občas rozlomí napůl. V nůši na shrbených zádech nese chvojí a nalámané kusy suchého dřeva. Prohne se s rukama v kříži, až třikrát křupne. Hluboké vydechnutí. Další ohyb pro suché klestí, další křupnutí mučeného dřeva. Suchého dřeva v nůši přibylo. Dýchá stále mělčeji a rychleji, síly ubývají. I další mučené dřevo podlehlo síle paží, kterým pomohlo koleno. Kdesi z větve smrku tlumeně zahouká sýček, chvíli čeká a nehybně sleduje kořist pod sebou. Dva údery srdce. Lesem se rozlehne neslyšitelný střemhlavý útok, drápy široce roztažené se blíží.

                                                           ***

     Největsí z mnoha nájemníků vzrostlého smrku naposledy zašvihal ocasem. červené světlo jeho života pohaslo. Nyní šedé jeho oči zakalené poznáním, předtím nepoznaného, hledící do končin, které skryty jsou živým. Složení křídel. Letmé ohlédnutí nejdřív na jednu, pak na druhou stranu. Pečlivé uchopení kořisti, vzedmutí opeřené hrudi, mocné roztažení křídel, záběr. Leť! Chvíle letu, zhoupnutí se obtížené větve smrku, je v bezpečí.

                                                           ***

     Otep je plná. Z posledních sil dosedá na pařez. Nůši položí k nohám a promne si oči. Roztancují se mžitky. Pot stéká po skráních. Odloží vestu i čepec. Dál nechce, ani nemůže. Promne si zmučená kolena, bolest však nezmizí.

V dáli se ozve zavytí. Nezbývá sil pro strach. Umě rozdělá oheň. Lačný jazyk ochotně olizuje předhozené chvojí. Nepohrdne ani kůrou. Ber když můžeš. Předhozená větev, zdá se být ohni samozřejmost.      

                                                           ***

     Zavytí, jež se kdesi před chvílí ozvalo, ji ještě víc přirazí ke kmeni mohutného smrku. Má zavřené oči. Chce usnout, ale nemůže. Hlavu má plnou. Fantasie pracuje naplno. Mimo její zorné pole se roztančí hra světel, zaslechne jen praskot. Spi! Ještě víc se přitiskne k hrubé kůži lesa a tiše sykne. Paži odřenou do masa.

                                                           ***

     Sýček. V očích mu pableskují odrazy lačných jazyků, jež hltají a hltají vše co jim přijde pod ruku. Otočí hlavou na jednu, pak zase na druhou stranu. Všude tancují stíny. Zatřepe křídly, protáhne si krček a spokojeně houkne. Pak cosi upoutá jeho  pozornost. Malé, temné, nehybné, u kmene smrku.

                                                           ***

     Přihodí polínko. Jazyky jej neprve lačně olíznou, poté pohltí. Vzhlédne od ohně, počká, až oči přivyknou šeru a rozhlédne se okolí. Všude tančí stíny. Radostně a bezstarostně. Jen jedno místo zdá se býti tance prosté. Tam u toho silného smrku.            

                                                           ***

     Zahoukání sýčka jí dodalo krůpěj odvahy. Po krátkém váhání vytočila krk směrem ke zdroji světla a opatrně otevřela oči. Oheň! Skoro vykřikla radostí.  Srdce jí bilo tak rychle, až se bála, že jí prozradí. Sebrala odvahu a zvedla se na nohy, stále pevně přitisknuta ke kůře smrku. U ohně byl člověk, doufala, že přátelský. Nesmělě vykročila ohni v ústrety.

                                                           ***

     Ticho, klid, stříbřitá měsiční temnota, zahoukání sýčka, mír. To je noční vláda lesa, kterou kazí snad jen občasné z dáli doléhající zapraskání ohně a dvě proti sobě sedící postavy.

                                                           ***

     "Máš jméno?" Tázala se. Dívka před ní chvíli váhala, ale k odpovědi se nakonec odhodlala.

     "Shandelzare. A ty?" Otázala se směle.

     "Oheň dohořívá." dostalo se Shandelzare odpovědi, "přilož."

Dívka poslušně přihodila polínko do ohně a čekala.

     "Bojíš se?"

Shandelzare namísto odpovědi jen přikývla. Stíny její siluety se na chvíli roztančily.

     "Budu ti vyprávět příběh, snad zažene chmurné myšlenky a dovolí ti usnout."

Shandelzare, patnáctileté hnědovlasé děvče s nádhernýma hlubokýma očima, připomínající dva černé korálky opět jen přikývla. Vrátila se v myšlenkách nazpět. Dva černé uhlíky místo očí zaplály spalujícím žárem. Nechali by ji umřít, vlastní rodiče! Zatřásla se. Nebylo to zimou, bylo to hněvem. Dva do ruda rozžhavené uhlíky ventilovaly vnitřní žár na povrch. Vlastní rodiče! Sevřela ruce v pěst, až jí zbělaly klouby. Pak jí pohltila bezmoc. Roztřásla se zimou a svěsila hlavu mezi kolena. Dva do ruda rozžhavené uhlíky byly uhašeny slzamy.

     "Ve světě není lehké žít. Někdo se v něm orientuje lépe, jiný hůře. Ale nikdy není pozdě začít znova." Ztišila hlas a naslouchala ustávajícímu dětskému nářku. Pak po chvíli pokračovala.

     "Každý má nedostatky. Nikdo jich není oproštěn. Zdokonalováním svých předností zčásti odstraňujeme své nedostatky." Věnovala Shnadelzare trochu ticha, aby se soutředila. Když se jí dva lesklé černé korálky zkoumavě zabodly do očí, pokračovala.

     "Běžela, běžela jak jen nejrychleji dokázala, pot stékal ji po skráních. Běž! Neohlížej se! Neztrácej čas! Přeskok větve, pařezu, rychlý úhyb doleva, skluz po mechu, zabočení vpravo. Běž!" Viděla jak dívčiny oči planou zájmem, nemínila je nechat pohasnout.

     "Neohlížej se! Pro svůj život, neohlížej se!" pokračovala sugestivně, "Letmé ohlédnutí, dva má v zádech, jednoho vlevo. Zpětný pohled před sebe. Sled událostí. Rychlá reakce. Reflexy pracují naplno. V poslední chvíli podběhne větev rostoucí ve výši obličeje. Zakopne však o ze země trčící kořen. Těžký dopad. Mokrý mech smáčí její šat. Bolestné vydechnutí. Nevzdá se! Ještě ne! Ne ted! Hluboké nadechnutí, odrazivší se rukama od země dopadne pevně na nohy. Zuby se blíží. Už jsou tady. Cvaknou naprázdno. Prozatím. Noha míjí nohu, jedna přes druhou v zběsilém tempu. Co však jsou dvě nohy proti čtyřem? Běž! Ostré zabočení vlevo, zuby cvakly naprázdno. Hbité vytočení trupu. Však přišlo pozdě, levou ruku smáčí krev. Síly počnou ubývat. Ostré zabočení vpravo. Už nemá moc času." Chvíle napjatého ticha. Shnadelzare ani nedutá. Místo očí dva ohně. Planou spalujícím žárem očekávání. V dálce, už ne takové jako prve zavyje vlk. Shnadelzare pro ukrácení ticha přiloží, oči upřené do místa zdroje svého zájmu. Opět se ozve dlouhé zavytí, je zase o něco blíž. Pak se ústa roztančí, příběh pokračuje.

     "Hladový pohled vidět nemusí, cítí ho za sebou. Neotáčí se, běží. Běž! Co ti jen síly stačí! Odraz, zachycení se větve, hbité vyšvihnutí se na strom. Šplhá výš a výš, až už není kam. Pod sebou cítí smrt. Ta s lačným pohledem upřeným do koruny stromu, přešlapuje z místa na místo, jazyk až na vestě únavou.

     Je v pasti, na pokraji vyčerpání, ale dosud živá. Krev z roztržené ruky skrápí vahou obtěžkanou větev. Čas plyne. Krve ubývá, vědomí také. Nad hlavou ji zahouká sýček, hrdě točí hlavou sem a tam, v pařátech držíc mrtvého hlodavce. Další úder srdce, další ztráta kapky krve letící z výšky k zemi. Další úbytek již podkopaného vědomí. Další červeň padá k zemi. Smrt ji cítí. Běsní z pachu krve, vyje, cení zuby. Dopadne do kožichu přímo za levé ucho, patří smrti. Jedné ze tří. Ostré vražedné zavytí, svistot obanžených zubů, zapraštění drcených krčních obratlů, poslední zmučené zakňučení, tupý dopad těla na zem, kožich zmáčený mokrým mechem." Shandelzare za zády hladově zavyje vlk. Její oči, dva všespalující rudé kotoče planou svým vlastním životem, uhasí je jen poznání konce.

     "V hlavě svitne, ještě je šance, však zdá se býti sebevražedná. Přidrží pravou rukou ruku levou, tu roztrženou a vší silou zmáčkne. Bolestí trpí, však ani hlásku nevydá. Horká krev se z ruky valí, stejně jako z těla vědomí. Kapičky krve vzduchem letí. Padají. Snáší se. Přímo na smrt. Ta běsní. Krev smáčí smrt jak jednu, tak druhou. Obě naráz. Vrhnou se po sobě, chtivi krev té druhé.

     Před očima jí tančí černota, téměř neovládá tělo, slyší jen svistot zubů a pod sebou cítí smrt. Nikoliv už svou. Dříve obkročmo sedící na větvi, a jistící se rukou, padá nyní v bezvědomí dolů. Padá však do měkkého." Jedno zavytí, hned druhé, jen hladovější a zlověstnější. Shandelzare sebou s vytřeštěnýma očima trhne směrem za sebe. Vlky tušíc v zádech. Pátrá v temnotě. Náhle vytřeští oči v děsivém poznání.

     "Běž, běž už!! A....má milá? Neohlížej se!!" Osud si za Shandelzařina vzdalujícího se rytmického běhu v závodě o život se smrtí promnul oči a snad se i sarkasticky pousmál.....