Hřbitov horolezců

Hřbitov horolezců  

  Dolů deset možná dvanáct metrů a před sebou už jen tři. Už to vidím, tady vpravo to je dobrá cesta, zkusím to tudy. Nemusím mít strach. Jistí mě Adam. Už je nahoře. Vázaly jsme jen jedno lano a tak mám trochu strach. Neměl bych si to připouštět, čím víc se budu bát, tím míň se soustředím a spíš spadnu. Nechci spadnout.

     Doma čeká Veronika s malou. Miluji je obě, jsou můj život.Tak proč tu tak blbě riskuju !…… sakra sklouzla mi noha, ale zastavil jsem se. Kruci odnesly to karabiny. To není možný kruci písek. Adame ! Tak fajn teď tu vysim a bez jištění, držim se jednou rukou mělkýho chytu z pískovce a srdce mi buší, jakoby chtělo opustit moje tělo dřív než spolu semnou spadne. To není dobrý nedosáhnu k lanu. Pitomej převis. Co teď ! Bože co teď ? Co teď ? Je to jasný co teď !

      Vyděšeně koukám na místo dopadu a tak trochu naivně si říkám, že tráva tam dole je měkká a navíc je to i trošku s kopce. Páni co si to tu asi namlouvám. Vždyť tohle je jasná smrt. Tak co si to sakra namlouvám ? Notak Adame pomoz mi. Nenech mě tu přeci zemřít. Vím nemůžeš dělat nic. To bude bolest. Nechci umřít. Ještě ne ! co Veronika a …

       Je to tady. Chyt to nevydržel. Mám pocit, že padám věčnost. Ještě jeden pohled do zoufalých očí Adama a jeden stejně zoufalý, ale můj ne drolící se pískovec v mé dlani. To je konec nebudu křičet, neudělám si ostudu, to ne. Prosím, ať umřu rychle, ať netrpím. Přetočit se na hlavu ? Ne nedokážu to svírá mě strach. Spadnu na nohy nebo záda. Určitě budu trpět.

Chci vrátit čas.

Prosím.