Čekání na smrt

Taková zábavná blbůstka! Ne však pro každého!

   Nevím, kolik bylo hodin, asi půlnoc, a ze spánku mě náhle probudilo rytmické tření v klíně. Tak jsem teda otevřela oči a co nevidím. Nade mnou se sklání nějakej zpocený chlap a hlasitě funí. Hned poznávám ten ksicht, propadlý hrudník a tetování na rameni. Ale ne! Fuj! To je Jouza, místní hrobník! A prznil mě ve spánku! Jak si to jen mohl dovolit a nezeptat se? A jak se ke všem čertům, dostal do mého pokoje? Sakra! To není můj pokoj! Kamenná klenba, bílé svíčky. On si mě odnesl na hřbitov, do márnice! Prsty jsem nahmatala dřevěné okraje jakési bedny. Bože! Rakev! Byla jsem v šoku a nevěděla, co dělat. Smilník měl při tom naštěstí zavřené oči a ničeho si nevšiml. Jen slastně oddychoval a dál na mě pracoval. Co teď? Mám ječet a kopat nohama na všechny strany? Mělo by to smysl? Určitě je silnější! Blázni a úchyláci jsou vždycky hrozně silní. Mám počkat až se...Rozhlédla jsem se po márnici. Nic mě nenapadlo. Mezitím Jouza ukončil svou nechutnou činnost na mém těle, otevřel oči a usmál se na mě. Nevím, co mě to napadlo, ale úsměv jsem mu oplatila a jízlivě jsem poznamenala: "A tohle mělo být jako všechno?" To byste netušili, jak zareagoval. Hrobník zbělel jako stěna a hlasitě zaječel. Sletěl z rakve na zem a hlavou třísknul o podlahu. Hned mu z rány vytekla červená a já se smíchem neudržela a cvrkla si do rubáše. Rubáše? Co to mám na sobě za pytel? Ten Jouza je nějakej detailista! Ale proč? Posadila jsem se v rakvi a hned to pochopila. Moje kůže byla úplně bílá a studená. Ne, to je jen pudr, chlácholila jsem se, ale marně. Jak jsem nasliněným prstem jezdila po pokožce, tak jsem jezdila a ono nic. Buď použil nějakou odolnou barvu nebo jsem...NE!! Jsem mrtvá! Boží! Oživlá mrtvola! Zombie, to tu ještě nebylo. To, abych ochutnala Jouzův mozek. Při téhle představě mě hlasitě zakručelo v žaludku. Jeho mozek ne! To si radši vystřelím svůj vlastní z hlavy. Počkat! Moje oči se upřely na červený potůček krve, co mu stékal po té jeho nechutné kebuli. Krev? Zombie přece...Aha! Tak proto ten cucflek včera tak moc bolel. Ten borec byl upír! Upír? To je nuda! Přes den spát v rakvi, bát se kříže, česneku a kolíku do srdce. Vopruz! Žaludek se znova ozval. "Tak dobře!" pohladila jsem nemrtvé bříško a ladně vyskočila z rakve. Na nic jsem už nečekala a zahryzla jsem se Jouzovi do krku. Tělem se mi rozlilo příjemné teplo a se zavřenýma očima jsem  sála a sála..."
"..dokud jsi ho úplně nevysála!" poznamenal k Hedvičině historce znuděně Ferdinand, "napoprvé je to o ničem!Nezná někdo lepší historku? Upírská tématika mě už leze krkem."
Skupinka osmi upírů kolem táboráku cosi zamručela a po chvíli se zvedla jediná ruka. Patřila samozřejmě Elzevíře, jediné spoře oděné upírce u ohniště. Byla známá jako nenasytná nymfomanka a nemohla si přece nechat ujít příležitost, podělit se o své zážitky.
"Ty ne!" protestoval okamžitě Rastislav, "nejsme zvědaví na tvoje pornopohádky!"
"Zavři hubu, Rosťo!" okřikla ho rozzlobená upírka, "ani nevíš, o čem to bude?"
"To známe, O Perverzní chaloupce nebo Tři tampóny pro Popelku...a mohl bych jmenovat další!"
"Ale je to daleko lepší, než ty depresivní kecy o krvi. U mě se jenom souloží. Nic víc! Jen chtíč!"
"Kdy už to konečně bude?" zasáhla do roztržky Clarimunda, blond upírka s propadlýma očima, "já už chci bejt tuhá! To Slunko si dává nějak na čas!"
Ostatní jí dali za pravdu. Hromadná sebevražda nebyla u lidí až tak neobvyklá, ale u upírů to byla vzácnost. A oni se rozhodli skoncovat se životem dnes ráno!
"A proč to vlastně máme dělat?" ozvala se Hedvika, "být upír přece není tak špatný. Když si uděláš z pár lidí chodící krevní konzervy.."
"Buď zticha!" okřikl ji Ferdinand, "sama dobře víš, že už nás omrzelo to věčný sání a zabíjení!"
"A nemůžeme jíst něco jiného?" podotkla Clarimunda, "třeba rajský protlak? Viděla jsem jeden seriál v televizi.."
"Hloupost!" zasmála se Hedvika, "to už můžeme chtít, aby nás navštívil Van Helsing nebo Buffy, přemožitelka upírů!"
"Jo, Van Helsing!" zasnila se Elzevíra, " Anthony Hopkins ho dobře zahrál! To je chlap podle mýho gusta. Od něj bych se ráda nechala zamordovat!"
Nad obzorem se objevil žlutý proužek světla. Začal rozbřesk.
"Jú!" zavýskala nadšeně Elzevíra, "to bude lepší než ten dvojtý orgasmus minulý týden!"
Ostatní upíři ji ignorovali a strachem v očích, se schoulili dohromady. Bylo to pro ně první a zároveň poslední svítaní po sto letech.
Sluneční kotouč pomalu stoupla výš a výš. Denní světlo dopadlo na spící louku a dál se šířilo směrem k ohništi.
"Strčte si tohle mezi zuby!" vytáhla Hedvika z kabelky několik dubových kolíků, "to kvůli bolesti!"
"Mě to nevadí!" pronesla slastně Elzevíra a s rozevřenou náručí se rozběhla vstříc světelné vlně.
Následující scéna pak připomínala jeden morbidní videoklip. Upírka běžela po louce, její šaty romanticky vlály ve větru. Sluneční zář, ten vášnivý milenec, jí letěla naproti a jakmile se objaly, vzplanula Elzevíra jako pochodeň a prostorem se rozneslo jen tiché Ach!
"Ona byla vždycky divná!" poznamenala Hedvika cynicky a strčila si kolík mezi zuby.
"Už je to tady!Už je to tady! Už je..
Sluneční svit dopadl na ohniště.

---