Samota

Nikým neopětovaná touha po vztahu dovedla mladého muže k sebelítosti.

Byl horký letní večer a z čista jasna se nebe začalo zatahovat a k zemi se lehounce snášel déšť . Ten všeobjímající a vlahý deštík při kterém se člověku začne stískat i po tom co nikdy ani jedním okem nespatřil.
Začalo se mi stískat po dívce, kterou jsem nikdy nepoznal. Jaká je ta jediná a pravá? Představoval jsem si dívku, která když vstoupí do místnosti vše kolem se najednou rozzáří, rudé růže ve váže zblednou tichou závistí, která se jen těžko popisuje. Chladný mramor se pod jejími bosými nohami, rozpálí do běla a já zažiji pocit jenž jsem ještě nikdy nezažil.
Byla tak krásná, něžná a zranitelná, bál jsem se ji obejmout, nemohl jsem to udělat v obavách že se mi pod rukama rozplyne jako obláček růžových par. Nechtěl jsem ničit tento krásný okamžik ve kterém jsme se poprvé setkali. Natáhla ruce a řekla „Neboj“ Naše ruce se dotkly, poprvé ve svém životě jsem poznal ten jedinečný pocit. „Miluji tě“ zašeptala svými heboučkými rty a já věděl, že to nejsou jen prázdná slova, která se mimoděk říkávají. Byl jsem fascinován její laskavostí jež byla čistá jako pramen horského potůčku hladícího oblázky.
„Bože“ Nechtěl jsem se nikdy probudit a opustit toto sladké mámení jež dávalo mi jistotu potřebnosti na tomto jinak nijakém světě. Ptal jsem se sám sebe „ Je to snad mnou, že ty nejkrásnější věci stávají se mi jen ve snech a představách?“ „Proč nikdy nepotkám tu pravou na toulkách ulicemi osvětlenými pohasínajícími světli petrolejových lamp?“ Což tam, za okny, není dívka, která chce svého prince a ochránce?“ To není možné, nevěřím. V tu chvíli jsem nevěřil ani sám sobě,Vždyť jsem si sám lhal a dobře jsem to věděl. Nenáviděl jsem se. Nemohl jsem jinak vždyť to byla jediná možnost jak se vyrovnat s krutým osudem, jenž mě dovedl až sem.

---