Můj odraz v zrcadle

            Seděla na zemi a plakala, u nohou rozbité zrcadlo. Co vlastně nosí střepy, štěstí nebo smůlu? Vzala jeden ze střepů a přiložila ho na zápěstí. Měla se ráda. I s většíma prsama, povislým bříškem a poděděným ?kobylím? zadkem. Neudělá to, ani teď ani kdy jindy, jen si ráda hraje s myšlenkami, možnostmi. Vždycky se jí zamlouvala možnost útěku, který jednou uskuteční, uteče od minulosti, zvyků, falešných přátel... a začne znovu, jinak a s jinou identitou.

            Vždycky byla trošku jiná. Po otcově smrti sedávala o přestávkách pod stolem v kabinetě. To místo si přisvojila, bylo jí tam příjemně a nikdo se jí zvědavě nevyptával. Poslední tři roky si svoje nálady vybíjela krátkými záchvaty psaní. Cítila, že dělá pokroky, přesto však ne na takové úrovni, aby dávala svá dílka (a s nimi své myšlenky) někomu číst.

            Rozlišovala věci na důležité, podstatné a nepodstatné. Peněz si nevážila, lidstvo se přece nedělí na kasty jako dřív, záleží na povaze, nebo ne? Když razila tenhle názor světem, setkala se s mnoha různými názory a svým přístupem ke světu se brzy pro okolí stala flegmatikem, ale také člověkem, který věří, že se lidé mohou změnit a stát se lepšími. Smála se ráda a často, mimikou obličeje a očí vyjadřovala nálady. Odmalička toužila po dlouhých vlasech a když je konečně měla, zamilovala si je a nosila je rozpuštěné kolem kulatého obličeje. Modré oči líčila výrazně, považovala je za nejhezčí prvek tváře.

            A teď? Jaký je můj obraz v zrcadle? Smutně se podívala do jednoho ze střepů, vyslala pár pohledů po pokoji a pak se usmála. Pořád jsem to já.