Tma

Tma

Ten pohled do tmy je vždycky tak tajemný... Toulali jste se někdy v noci sami po poli? Já ano. Lákalo mě to. Připadal jsem si jako v jiném světě. Jako ve filmu. Kolem dvanácté to ještě nic není, to za humna ještě stále dosvítá světlo vesnice. Těsně kolem vás je sice tma, ale příslib jistoty světla blízkých domků a pouličních luceren dělá tmu zdánlivě bezpečnější. V jednu hodinu v noci ale na vesnicích pravidelně zhasínají pouliční lampy. V tu chvíli se tma na poli změní. Měsíc dneska nesvítí a vzduch zešedl a naplnil se pocitem nejistoty. Obloha zbledla a hvězdy jsou teď podivně nepřátelské. Najednou vidíte víc, než před chvílí. Víc než chcete.

„V tom křoví nic nebylo. Jen tma a vítr...“ říkal jsem si... „V tom křoví nic nebylo.“ Bál jsem se běžet a tak jsem jen čím dál rychleji klopýtal mezi kameny a trsy trávy. Bylo půl druhé ráno. Ve tmě se většinou nebojím. Pokud nezahlédnu kousek odemně ve křoví to, co jsem právě zahlédl. Ještě tak 200, 250 metrů a jsem na hranici vesnice. „V tom křoví nic nebylo.“ opakoval jsem si „Je to jen fantazie.“ Bál jsem se ohlédnout. Rychle jsem se blížil ke staré kůlně stojící u cesty mezi polem, strání a zahradou meruněk. Pak už jen dlouhý, dřevěný plot a jsem v bezpečí. Jen ještě projít kolem dalšího křoví lemujícího úzkou polní cestu a dělící ji od větrem se vlnícího moře obilí. Mimoděk jsem zpomalil a opatrně se ohlédl, abych se ujistil, že ta věc z křoví za mnou nejde.

V té chvíli jsem zůstal jako přimrazený. Záda mi polil studený pot a tělem projela vlna hrůzy. Mimoděk jsem vykřikl. Ono to bylo skutečné. A hlavně ono to za mnou opravdu šlo. Spíš houpavě běželo. A bylo to až příliš blízko. Tak blízko, že i v té tmě jsem viděl, že to není ani zvíře ani člověk. A viděl jsem víc, než jsem chtěl. Viděl jsem dlouhé ruce. A viděl jsem ten obličej s velkýma lesklýma očima, který jsem zahléhl v křoví. A co víc, zazdálo se mi, jako by to na mě v běhu zamávalo. „Na tyhle věci nevěřím.“ opakoval jsem si marně a kolena se pode mnou málem podlomila. Otočil jsem se a dal se na útěk. Běžel jsem jako o život a přes rameno kontroloval vzdálenost mezi mnou a tou věcí. Ta věc zpomalila. Já naopak sprintoval naplno a v hrůze se rozhlížel kolem sebe a ujišťoval se, že běžím tou nejrychlejší a nejbezpečnější cestou k vesnici. Už jen pár metrů a budu u kůlny. V tom jsem ale při tom kličkování seběhl z cesty, zakopl o kámen a padal v kotrmelcích dolů ze stráně.

Cítil jsem chuť hlíny a strachu. Vyhekl jsem a snažil se zachytit něčeho pevného, ale v ruce mi vždy zůstal jen trs trávy. Nakonec se mi podařilo nějak zastavit kotrmelce a zbytek nyní už zvolňujícího srázu potácivě seběhnout. Zůstal jsem stát nerozhodně pod strání na břehu potoka ve stínu stromů, sbíral dech a díval se zpátky nahoru na stráň, ze které jsem se právě svalil. Zprvu jsem nic neviděl. Jen siluetu obzoru. Nikde nic. Klid, ticho. Když jsem takhle stál asi dvě minuty a snažil se uklidnit svůj dech, přemýšlel jsem co dál. Byl to jen výplod fantazie? Těžko. Nepovažoval jsem se za blázna. Neměl jsem nikdy halucinace a věřil jsem svým smyslům.

Už jsem chtěl ze svého úkrytu pod stromy vyjít a vydat se domů druhou stranou po břehu potoka, ale pak jsem na horizontu znovu uviděl to, co jsem si nepřál vidět. Znovu jsem rozeznal tu malou bledou postavu. A teď, proti světlu hvězd se nezemský původ té věci zdál téměř nepochybný. A bylo mi jasné, že se vydá sem dolů. Přemýšlel jsem, jestli bude lepší se ukrýt, utéct nebo ubránit. Moje hrůza všechno přehlušila. Nahmatal jsem velký kus dřeva. Větev ze spadlého stromu ležícího nedaleko. Bylo těžké a nasáklé vodou. Věc se vydala dolů ze stráně. Ukryl jsem se ve stínu mezi stromy. Věc se vrávoravě blížila. Potěžkal jsem dřevo v ruce. Zdála se to být dobrá zbraň. Věc cestou ze svahu ztratila na chvilku rovnováhu a zapotácela se. Zastavilo se to, rozhlédlo a pak se to s ještě větší přesností vydalo k místu, kde jsem se skrýval. Ustoupil jsem ještě víc do keřů za stromy a přitom šlápl na několik větviček. Zapraskaly a prozradily můj úkryt. To věci přidalo na jistotě. Teď už stála jen několik kroků odemně přímo před stromy a keři, mezi kterými jsem se na břehu potoka skrýval. Zvedlo to ruce. Zaleskl se v nich nějaký přístroj. Možná nějaká svítilna, ale já to světlo svýma očima neviděl. Možná taky zbraň. A pak ta věc najednou stála přímo u mě. Já stál jako zkamenělý. Bylo to ke mně natočený zády. Dívalo se to někam do křoví, odkud bylo slyšet zvuk tekoucího potoka. Jen jsem si tiše opakoval, že se mi to jen zdá, že tu vůbec nejsem. Jen vlhkost listí u mého obličeje mi připomínala realitu. Pak se ta věc náhle prudce otočila s tím přístrojem v ruce a vydala frkavý zvuk. Strašně jsem se leknul a udeřil vší silou. Do hlavy.

A pak bylo ticho. Velké černé oči bez bělma se ve tmě zaleskly jako dva drahokamy. Dívalo se to přímo na mě. Cítil jsem vyčítavost toho pohledu. V té velké hlavě zel nyní podlouhlý otvor. Malá postava se pomalu složila k mým nohám. Z ruky tomu vypadla ta věc. Pak už to jen leželo bez hnutí.

Odhodil jsem svůj smrtící nástroj. Nemohl jsem se z té hrůzy vzpamatovat. Co jsem to provedl? Opřel jsem se zády o blízký strom. Pak se mi roztřesená kolena podlomila a já se sesunul po jeho kmeni dolů. Díval jsem se na mrtvolku před sebou. Nemohl jsem hrůzou polknout. Jen jsem tak zíral a přemýšlel. Nakonec jsem se trochu sebral a odvážil se na to zblízka podívat. Mělo to na těle místo oděvu nějakou vrstvu materiálu. Jakoby tekutého gelu, ale přitom suchého a soudržného. Z rány na hlavě vytékala šedavá kaše. Ve tmě jsem toho moc nerozeznal. Sáhnout na to jsem se bál a štítil. Přemýšlel jsem. Co se to sakra stalo? A proč se to stalo mě? A co když jsou tu další? Ta myšlenka mě probrala. Vzal jsem ze země tu věc, kterou to upustilo, naposledy se té bytosti podíval do obličeje. Jako bych tomu chtěl říct: „Je mi to líto.“ Pak jsem se vydal podél vody zpět do vesnice.

Byla to strastiplná cesta. Trvalo mi tak čtvrt hodiny než jsem se mezi křovím a trním propletl ven do ulic a pak ještě čtvrthodiny přes temnou vesnici domů. Každý kout se mi zdál nepřátelský, všude jsem viděl ty tvory. Cítil jsem, jak mě naprosto ovládá paranoia. Bál jsem se, že mě pronásledují. Ozvěna mých kroků se v nočním tichu rozléhala v pustých ulicích a násobila tak moji hrůzu. Na rukou mi ulpěla trocha té šedozelené hmoty z tvorovi hlavy a já ji utřel do svých džín. Potácel jsem se k našemu domu jako opilec jdoucí z noční diskotéky. Nikoho a nic jsem už cestou nepotkal a sotva za mnou zaklaply dveře, zamknul jsem je pro jistotu nadvakrát a vplížil se do koupelny, abych se tak vyhnul matčiným otázkám. Už tak si o mě myslela, že jsem blázen.

Konečně světlo. V koupelně jsem si rozsvítil, sedl si na pračku a vzpamatovával se z hrůzy, kterou jsem právě prožil. Brečel jsem, abych si zachoval duševní zdraví. Pak jsem z kapsy vytáhl svou kořist. Bylo to od bláta. Opláchl jsem to vodou a utřel hadrem. Bylo to oválné, uzavřené a vypadalo to jako něco mezi mobilním telefonem a joystickem. Tlačítka to mělo jakoby promítnuté pod povrch a svítily na tom divné klikyháky, které se měnily. Ale mačkat jsem radši nic nezkoušel. Umyl jsem se a psychickým i fyzickým vyčerpáním jsem ve vaně usnul.

Druhý den jsem se šel znovu podívat na ono místo. Bál jsem se. A nic tam už nebylo, takže jsem se pak bál ještě víc. Jen pošlapaný větve tiše svědčili o tom, že se zde opravdu něco stalo. Ten divný mobil (nebo co to bylo) jsem tam nedaleko zahrabal a šel domů. O den později jsem se šel přesvědčit, že už tam taky není. Na pole už v noci nechodím a tomu místu se od té doby vyhýbám i ve dne. A vůbec jsem se radši přestěhoval do 300km vzdálenýho města. Nestojím o další problémy.