Klíč ve dveřích

Stalo se, a možná to není ani tak zajímavé...

Jedu si pro pár věcí. Je teplé dubnové odpoledne. Odešla jsem jen na pár týdnů, abych mu dala prostor k přemýšlení. A sobě taky. Vystoupím z výtahu a strkám klíč do dveří. Nejde to. Brání mi v tom jeho klíč. Je vevnitř. Zvoním. Zvoním. Možná už jste to zažili. Určitě jste o tom slyšeli. A najednou se to stane vám. Stojíte přede dveřmi, ve kterých je klíč. Sedám si na studené schody, protože vím, že musí vyjít ven. Jsem klidná. V hlavě mám prázdno. Totální. Vstanu a opět držím prst na zvonku. Něco ve mě /hrdost?/ mi brání kopat do dveří.Jen zvoním. A potom se otevřou dveře. "Mám návštěvu". Vrazím dovnitř a utíkám do kuchyně a potom do ložnice. /Myslela jsem, že návštěvy sedí obvykle v kuchyni./ Ale ona sedí na posteli. Ve žlutých teplácích a bílém tričku. /Taky vám v hlavě zůstávají "nepodstatné" detaily emotivně vypjatých situací?/ Okamžitě se postaví. Nedokážu ji praštit. Později toho budu litovat /pořádné facky/. "Seber se a vypadni!" Mlčí. Nějak mi nedochází, že návštěvy obvykle nesedí v teplácích na vaší posteli. "Seber se a vypadni!" "Nepůjde nikam!" A teprve teď, po jeho slovech, se mi stáhne žaludek. Roztřesou se mi kolena a opřu se o zeď. Ještě dlouho budu vidět její úsměv, který se ji objevil na tváři, když se jí zastal. Já jsem ta, která prohrála. Ve vlastní posteli, pro tento okamžik a několik dalších dnů a nocí. Budu si to dlouho pamatovat. A ona si bude dlouho pamatovat tohle malé vítězství /malé, ale podstatné/. I když už bude po všem. Bude se jím utěšovat ve své prohře. Tehdy jsem zůstala, v ten okamžik a několik dalších dnů a nocí. Ve Tvé posteli.

---