motorka

Ostré světlo pálilo Mirka do očí. Ležel na jakémsi stole a okolo něj hromada lidí s rouškou přes ústa. Neuvědomoval si kde je, ani jak se sem dostal. Nevzpomínal si skoro na nic. Jeho vnímání se také změnilo. V hlavě se mu pletla neustále dvě slova. "ta schůzka, ta schůzka.." Jenom nevěděl o jakou schůzku se jedná. Postupně se mu dařilo vybavovat si další a další detaily. Bylo velmi zajímavé, že lidé, kteří okolo něj mluvili měli lidské hlasy, přesto Mirek nerozuměl ani slovo z toho co říkali. Jen jaksi věděl, že se baví o něm. Náhle obrázek okolí začal blednout, až se zcela rozplynul v jakémsi bílém oparu a jasném oslnivém světle. "Skalpel sestro!!, tak sakra podáte mi ten podělaný skalpel?" "Doktore, to je marné, ten kluk si při té srážce rozsekal hlavu na kaši. To nemá smysl, toho nezachráníme. " "Přestaňte mi odepisovat mého pacienta. Dokud dýchá - žije." "...Doktore..", řekla druhá sálová sestra tichým hlasem, " je konec.." "Konec? Proboha, vždyť tomu klukovi je osmnáct. Měl by žít!!" "Ano, není to spravedlivé, ale to je prostě život.." "Ne, to není život, to je smrt.." Dva lidé, kteří měli mít schůzku se již nikdy nesejdou. Květina vadne v příkopu a kolo motocyklu se po chvíli setrvačnosti dotočilo. Stejně jako byl násilím sfouknut jemný plamínek života. Jen trocha dýmu a nic nezbylo. Jen pár drobných vzpomínek, pár kapiček slz. A také pár krutých poznámek cynických lidí. A země se otáčí dál..

---