Krev - Příběh právníka

Město se pomalu probouzelo z letargie nočního spánku, z těžce prožité noci, z beznaděje sužující mrtvé duše. Někteří jdou zase spát, ty co běžně na ulici nepotkáte. Ovšem někdo nespí skoro vůbec, bývají to podivné existence. Jedna taková podivná existence byl i právník Cedrik, do morku kosti milující svou práci, pracující s úsilím buldoka. Ještě, aby ne. Na začátku slibně se rozvíjející kariéry by byla hloupost nechytit šanci. A přesně takovou Cedrik dostal…

 Nově získaný případ byl velice záhadný, ze začátku to tak nevypadalo. Šlo o vraždu dívky, které měl Cedrikův klient údajně podříznout hrdlo. Když Cedrik viděl fotografie z místa činu, přemáhal svůj žaludek jen s problémy, přeci jenom měl velkou představivost a pohled na podříznutou dívku nevyvolával příjemné pocity. Také jeho klient, obviněný Collin Martin, se netvářil zrovna moc příjemně, „Klidně by to mohl spáchat“ honilo se Cedrikovi hlavou. Martin vypadal už od pohledu nebezpečně. Nebyl to zrovna typ chlapa, co byste ho chtěli potkat na ulici. Natož v noci a parku. Měl černé havraní vlasy, krátce střižené, zelenou barvu očí, měl absolutně deprimující pohled, pronikavý, nepříjemný. Jeho tvář byla dokonale oholená. Krk mu zdobilo tetování, zobrazující zabodnutý střep. Oblečení teď nehrálo roli, byl ve vazbě, takže obvyklý oranžový vězeňský mundůr, ale za normálních okolností to byl člověk libující si v drahých oblecích, což bylo velice zvláštní, tedy alespoň na první pohled. Martinova postava nepředstavovala ani svalovce ani chudinku. Měřil zhruba 180 a vážil dobrých 70 kilo. Byl prostě tak akorát, přesto z něj vyzařovalo něco nepříjemného. Síla. Cedrik požádal o chvíli samoty, aby mohl být sám se svým klientem. „Pane Martine…“ řekl klidným vyrovnaným hlasem. „První co po vás chci vědět je, jakou důvěru ke mně chováte. Je velice důležité, abychom si vzájemně důvěřovali. Vy mi řeknete co se stalo a já vám řeknu, jaké máte šance, co je potřeba udělat a pokusit se vás z toho vysekat.“ Dopověděl svou úvodní klasickou řeč. Martin si ho měřil od hlavy až k patě. Cedrik byl oblečen ve tmavém obleku, který mu padl. Postavou byl vyšší než Martin, za to nepůsobil tak silně na svoje okolí. Jeho pohled byl však přímý, vyrovnaný. Hnědé oči dříve zdobívali brýle, špatně viděl na dálku, ale teď už nosil kontaktní čočky. Martin se zamyslel a řekl: „Nejste ještě moc mladý na to, abyste obhajoval vraha?“ přitom se zašklebil, ale spíše vzteky než pobavením. Cedrik vypadal mladší než ve skutečnosti byl. „Takže jste vinen?“zeptal se právník aniž by nějak reagoval na předchozí posměšek. „Věříte na pohádky pane…ani mi neřekli vaše jméno.“ Opět nasadil ten pronikavý pohled. „Flint, Cedrik Flint, ale říkejte mi Cedrik.“ Představil se zaskočený právník netušíc, že klient je tak špatně obeznámen s tím kdo ho bude obhajovat. „Tak tedy Cedriku, věříte na pohádky, tajuplné příběhy?“tázal se Martin. Cedrik netušil jak odpoví, evidentně nechápal smysl Martinovi otázky. „Prosím, co to má společného s vraždou té dívky?“znechuceně se na něj podíval. „Musíte mi věřit, ale bude to pro vás znít neuvěřitelně. Nejsem blázen ani vrah. Ale to co vám řeknu mě nezachrání, budete muset vymyslet něco lepšího. Nejdřív mě odsaď však musíte dostat, tady nejsem v bezpečí.“pokračoval zcela klidným hlasem, který nevěstil nic dobrého. Cedrik začal přemýšlet, na chvíli se zadíval ke stropu a pak zpět na Martina. „Ok, udělám co bude v mích silách, ale nic vám nemůžu slíbit. Berte to jako důkaz důvěry ve vás, pane Martine.“ Svá slova mínil vážně, protože jeho šestý smysl mu říkal, že Martin, ač přes svůj pohled a vzhled, není vrah.  Hned na začátku druhého dne byl Collin propuštěn na kauci, což nečinilo takový problém, protože to bylo bráno jako vražda v afektu, která nebyla klasifikována tak tvrdě, jen kauce byla trochu mastnější, proto ji zaplatila advokátní kancelář, pro kterou Cedrik pracoval. Nutno podotknout, že na Cedrikovu osobní žádost a také pod podmínkou splacení veškeré částky, pokud nevyhraje případ. I toto riziko podstoupil, byl přesvědčen o nevině svého klienta a věřil, že najde takové důkazy, které budou neomylné. Nebál se překážek, naopak je vyhledával. Dokazoval si tak své schopnosti a nabýval nových zkušeností.

  Když Martin opouštěl vazební věznici, už na něj čekal advokát ve sportovním voze rudé barvy. „Tohle krásné auto budu muset prodat, jestli se mi nepodaří dokázat vaší nevinu.“ Prohodil. Collin se usmál, nastoupil do vozu a řekl: „Lepší než prodat duši ďáblu.“ Cedrik nereagoval, zařadil rychlost a jel. „Tak a teď mi povězte Colline, smím vám tak říkat, že?“zeptal se. Collin přikývl. „Tak tedy, povězte co se stalo, policie našla tělo dívky v parku. Vás našla ležícího vedle ní, zkrvaveného. V ruce jste držel nůž, na kterém byla její krev. Nebyl jste ani pod vlivem alkoholu ani jiných omamných látek. Na nic si prý nepamatujete, přesto tvrdíte, že jste nevinný. Já po vás chci, abyste mi řekl co si pamatujete, vzpomeňte si. Závisí na tom váš život.“mluvil zcela upřímně, klidně. Collinovi se objevila slza ve tváři, ale hned se zatvrdil a pravil: „Byla to moje kamarádka, nic víc. Chodili jsme spolu každý čtvrtek na procházku do parku, někdy jsme se jen procházeli, někdy jsme se tam pomilovali, jindy dost povídali. To bylo před rokem.“Odmlčel se a pokračoval: „Pak najednou zmizela, nevěděl jsem kam, nevěděl jsem proč. Asi si našla přítele. Ani se neobtěžovala něco mi říct. Pravda, nemusela. Mě to zas tak netrápilo, jen mi chyběli ty procházky. Člověk si však zvykne velice rychle.“ Zadíval se na auta, která míjeli cestou. „Někdy bych si přál, aby mě některé věci míjeli stejně jako ta auta…Ozvala se mi před týdnem, že se sejdeme v parku. Trvala na tom, že to bude v parku. Šel jsem, proč ne. Myslel jsem si, že když už nic jinýho, alespoň si vrznu. Ne, že bych celou tu dobu žádnou neměl, ale s ní to bylo trochu jiný. Co vám budu nalhávat, byla dobrá. Ale to vás asi nezajímá..“ Podíval se na Cedrika, ten se jenom pousmál, „Mluvte víc k věci.“ „Ok. Takže jsme se sešli, chvilku se procházeli. Bylo asi osm, možná půl devátý večer. Tma ještě v nedohlednu, ale přesto jsem měl pocit, že noc přišla nějak brzo. No, chvilku jsme se procházeli, byla dost nervózní, přesto mi pověděla pár zajímavých věcí. Začala povídat něco o jiných zvyklostech, byla totiž v Evropě. Neřekla co tam dělala a s kým tam byla nebo proč. Vyprávěla mi o památkách ,rozdílných způsobech a kultuře. Lidé se tam třeba tolik neládují hamburgery…“ načež se oba zasmáli. „Pane Martine, už by to chtělo nějaká fakta“ Cedrik měl pocit, jako by se Collin obloukem vyhýbal nějakým faktům, ale přesto ho jeho vyprávění nějakým způsobem přitahovalo. A Collin vyprávěl: „ Mluvila o Paříži, Nice, Vídni a dalších městech, hlavně o Praze. To se začala klepat, nervozitou, kterou ztratila povídáním o jiných městech. Rozplakala se. Už byla tma.“ Setřel si slzu, na muže jeho kalibru by tohle Cedrik nikdy netipoval. „Chtěla jsem tě naposled vidět, řekla mi.“ Pokračoval. „Víte, proč jsem odmítal s kýmkoliv mluvit?“ zeptal se. „Protože jste byl v šoku, to je normální.“ odpověděl Cedrik. „Ne, protože se stalo něco divnýho, to by mi nikdo nevěřil…Podívala se na mě, měla krásný modrý oči. Najednou však byly rudé, ovšem ne brekem ale krví…“ řekl Collin polohlasně, jako by se bál, že ho někdo uslyší. „Co?“ Cedrik zatočil do odstavného pruhu a zastavil. „Co mi to tady povídáte, jaké krvavé oči?“ nevěřil vlastním uším. „Vytáhla nůž.“ Collin pokračoval jako by vůbec nevnímal okolí. „Řekla, abych ji podříznul, a já nemohl jinak, mé ruce jsem neovládal já. Úplně mě ovládla.“ Zabořil ruce do dlaní. Tohle už bylo na Cedrika moc, zaprvé tomu vůbec nerozuměl a zadruhé mu to přišlo absolutně scestné. „Takovouhle výmluvu jen tak neuslyšim“ problesklo mu hlavou. „Colline, to si ze mě děláte legraci. Teď vás odvezu domů. Všechno si rozmyslete a zítra to projdeme pěkně od začátku. Alespoň v jednom vás uklidním, pokud tohle budete tvrdit u soudu, tak nepůjdete sedět, ale zavřou vás do blázince. Collin se najednou uklidnil a řekl: „To není všechno, objevil se tam chlápek, celé to sledoval, když bylo po všem slyšel jsem smích a omdlel jsem.“ Mluvil teď zcela vážně, zadíval se Cedrikovi do očí, které opravdu nelhali. Kdyby nemohl mluvit, vše by dokázal vyjádřit výrazem ve svých očích. Toho se Cedrik lekl, nepřipouštěl si takovéhle bláboly, ale tohle znělo dost přesvědčivě. „Říkal jste, že tam byl muž chlápek, jak vypadal?“ zeptal se Collina. „Měl tmavý kabát, klobouk na hlavě, ale víc jsem ho neviděl, protože byla tma.

 Rozhovor dále nevedli, Cedrik odvezl Collina do jeho bytu a sám se vydal do svého. Celou cestu přemýšlel o tom nesmyslu, co mu jeho klient sdělil. „Pokud ten Martin bude tvrdit porotě to samé co mě, nepůjde do vězení, alespoň něco. Horší je, že přijdu o tohle auto…Na druhou stranu si zase vydobudu prestiž tím za to, že ho uznají nesvéprávným.“přemítal. Cesta mu díky tomu utekla mnohem rychleji než obvykle a to ani nespěchal. Pravda, on nikdy moc nespěchal. Zajel s autem do garáže, zaparkoval a vydal se do bytu. Bydlel v 18 patře nádherného domu. Bylo to vcelku luxusní bydlení. Velký byt, který oplýval vlastním barem, dvěmi ložnicemi, prostornou koupelnou, které vládla velká vířivka. Nemohl si stěžovat. Když vešel do bytu, ucítil divný pocit. Mražení v zádech. Podíval se na všechny strany, ale nic neviděl. Nalil si skotskou, pustil televizi, nikde nic nedávali, tak to přepnul na zpravodajský kanál. Napil se a začal sledovat dění v zemi, ale žádné novinky, které by ho nadchly se nedozvěděl. Už tu televizi málem vypnul, když se objevila zpráva o smrti muže. Bylo na tom pikantní to, že muž bez zjevných příčin ztratil spoustu krve, našli ho před dveřmi bytu. Přišel střih na dům, ve kterém údajně bydlel. Cedrik upustil skleničku na zem, ta se roztříštila. Byl to dům, ke kterému přivezl Collina Martina. „26letý Collin Martin byl nalezen před svým bytem v tomto domě v jižní části města. Martin byl dnes propuštěn na kauci z vězení, ve kterém čekal na proces kvůli vraždě své přítelkyně. Cedrik se rozklepal. Nevěděl co má dělat. Jeho klient je mrtev. Ještě jednou se rozhlédl po bytě. Nikde nic, měl velice špatný pocit. Ztrácel půdu pod nohama. „Vzmuž se chlape!“ říkal si. Každopádně ve svém bytě nechtěl zůstat ani chviličku. Vyběhl ven do chodby na konci níž bylo okno. Záclony vlály, vítr ho ovál. Na tuhle dobu mrazivým vánkem. Spěchal jak o život. Zmáčkl knoflík od výtahu. Počítadlo odpočítávalo patra…22,21,20,19,18. Dveře se otevřeli. Cedrik se nedíval do výtahu, sledoval okno. Nastoupil neustále zahleděn do chodby. Výtah se zavřel, a když se zas otevřel na počítadle bylo stále 18…