Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSbohem/Proměna
Autor
Feanor
Odplouvám dnes k večeru. Ještě půjdu dát sbohem všem
svým přátelům. U Zeleného stromu poobědvám naposled
a z okna sálu ještě jednou spatřím lysé stromy
vlnící se v bledém únorovém slunci. Vzduch bude čišet jarem
a deštěm, až dám sbohem číšníkům od Zeleného stromu,
pár mincí ještě položím do popelníku a s drobnou úklonou
navléknu se do kabátu.
Vzduch bude čišet jarem a oranžová klenba z mraků
prozradí že již je čas k odjezdu. Ta asociace mě pronásledovala vždy -
západ slunce a odjezd do dálky, snad ještě vystoupat schodištěm
od Zeleného stromu a z výšky sbohem říct, v holých nepěstěných alejích
kde za letních nocí milenci a kočky předou. Snad jednou se vrátím i sem.
Slunce již zbledlo, sklouzlo z čáry horizontu a nad špičkou altánku visí tiché hvězdy.
Hledím na město dole, plné copánků ze sodíkových hvězd a řetízků
blikajících pulzarů. Poslední sbohem, vždyť odcházím! Až vrátím se sem znovu
za desítky let, v jiné podobě, proměněn, mí přátelé mě nepoznají
a také lásky co nechal jsem zde, odkvetlé již budou a vyschlá ručka stáří,
pohladí chmýří jejich bledých tváří.
Až vrátím se sem, v jiné podobě, tak náměstí už nebude co kdysi a domy stržené
nahradí domy nové, v jiné a další proměně. A před kostelem možná postaví, fontánu,
všem ptáčkům na zdraví, v horkém letním dni. Bude to krásné město. Až se zas rozední, snad uvidím. Ach kdy to bude, kdy vrátím se sem. Za desítky let až rozkvete září, svým pichlavě
podzimním úsměvem, já jako každý rok přijdu ke škole a pohlédnu tiše do oken. Bude však jiný, můj melancholický úsměv. Budu proměněn. Až ručička stáří obkreslí, na tvářích mých krásných spolužaček
stín lásek smutků radostí a plaček
a vrásky rozkvetou jak letokruhy, já vrátím se sem, do Kralup. Za desítky let. Na stejné místo, sem pod altánek,
jestli ho do té doby nestrhne vítr, divoký vír let a sluncí bouřek dešťů.
Slyšíte. Již vítr zdvihá se.
Čas odchodu, čas odletět. Do jiných krajin, opustit svůj svět. Vítr zdvihá mé tělo ve skořápce z luny a letí s ním, až do koruny, tenkých obláčků vzhůru hvězdám.
Sbohem potemnělé, střechy cesty lampy
řeknu jenom tiché malé tant pis.
A zítra ráno, s ladnou samozřejmostí, otočí se svět.