Rybolov - Svoboda

                                Rybolov  - Svoboda

                                     -Radek  Protch

  Není nad to za chladného jarního rána vyrazit na ryby. Jediné za co vám ryby tahají je za nervi.

  Nevadí, proto na ně člověk nevyráží.

  Je to jediná možnost, jak se odprostit od betonové ulity plné elektronických továren na lenost.

  Tak se také stalo.

  Jedno jarní probuzení. Mé oči se soustředily na výhled skrz, průhlednou ochranu před svobodou.

  Nad betonovým obzorem se šířily první tenounké kužely světla. Nic mi nemohlo zabránit, abych se toho rána zbavil betonových cel, snad jen, vlastně nic. Vypnul jsem proud ve všech lenotovárnách, jak jsem tam tak stál, začlo mi být velmi úzko, a tak nezbývalo než vyrazit, než se z toho dočista zblázním.

  Trvalo mi celé hodiny, než se mi konečně podařilo vyprostit se z bludiště a namířit si to přímo do rezervace svobody.

  Ano, rezervace, ono už moc podobných míst nezbylo a i ty teď měli namále s dalším pokrokem a úpravami zákonů. Né právě málo lidí si už na ně brousilo nože, aby si mohli ukrojit, co největší krajíc a ten pak mohli namazat, jak jim to nejlépe chutná.

  Vystoupil jsem ze svého kabria a svižnými kroky jsem se prodíral vysokým podrostem.

  Byly to desítky různých bylin, které dnes už pozná jen pár zasvěcených.

  Po několika desítkách metrů mi na ruce vyrašily malé pupínky, po kopřivě, která mne popálila, nevěděl jsem proč, ale i tak nepříjemný pocit svědící pokožky mi náhle způsoboval neskonalé potěšení.

  Usedl jsem na břeh a jen ze zvyku jsem nahodil obě své udice a přemítal o science fiction. Sci-fi byla a bude má láska, je tak nezpoutaná, tak lidská.

  Pomalu umírala jako já. Fantazie většiny se schoulila do betonových hábitů a omezila se do prostor čítajících nanejvýš tak několik bloků. Vlastně přestala být fantazií a byla spíše raritou.

  To ráno se stalo něco, co by mě nenapadlo ani kdybych pustil svou fantazii na vandr.

  Totiž nebyl jsem ve své rezervaci sám.

  Kdosi ke mě přišel, pokud přišel, možná už tam byl, ale to bylo vlastně jedno, a poklepal mi na rameno.

  Lekl jsem se a jak jsem se snažil, co nejrychleji vyskočit, klopýtl jsem o živý koberec.

  Letěl jsem střemhlav vstříc hladině, jakožto pták lovící drobné rybky, ale místo kořisti mne čekala pouze ledová koupel.

  Bylo to tak příjemné bořit nohy a ruce do chladného bahna, které se mi dralo mezi prsty až je úplně zahalilo.

  Podal mi ruku.

  Pomoc jsem nepřijal, byl jsem okouzlen svou bezmocnou situací a ještě nějakou chvíli jsem se plácal v podajné hmotě, než se mi podařilo vstát.

  Teď jsem si to teprve uvědomil.

  -Dobrý den!; pozdravil mne cizinec a já se začal červenat, že jsem tak neslušný a hned jsem ho nepozdravil.

  -Do-o-brý den!; třásl se mi hlas. Nebyl to člověk.

  -Nebude vám vadit když vám budu dělat společnost?; pravil cizinec nesměle.

  -Ne.; byl jsem strohý. Napadlo mne, že to může být nebezpečné, ale nutkání poznat onoho tvora bylo silnější.

  Stál jsem tam a né zrovna slušně jsempozoroval onoho tvora, zatímco on se posadil poku se tomu tak dalo říkat. Jeho čtyři nohy se složily do čehosi podobného dvoum tureckým sedům a každá z jeho ruk usedla na vystouplý kloub, kterému bychom mi říkali koleno. Oko mněl pouze jedno, připomínalo mi černý pomeranč a nejspíše bylo složené.

  -Můžete se posadit, dělejte všechno, jako jindy! Já jsem si pouze chtěl promluvit.

  Sedl jsem si tedy naproti němu, ale nesledoval jsem ani slunce odrážející se na klidné hladině ani udice, které byly spíše ozdobou, než rybářským náčiním.

  -A o čem jste se mnou chtěl mluvit, a proč vlastně se mnou?; měl jsem daleko více otázek, ale nechtěl jsem je na něj vychrlit a vyděsit ho svou zvědavostí.

  -S vámi, protože jste pro nás nejdostupnější a adekvátní exemplář.; cizinec mluvil, ale nepohyboval přitom ústy, nejspíč proto, že žádná ústa neměl.

  -A o čem?; byl jsem zvědavý co, oni, po mě chtějí.

  -Je to jednoduché. Sledujeme lidstvo už pěkných pár let a učíme se vaši řeč, ale jedno slovo nám uniká.; nemohl jsem číst ve výrazu jeho tváře, neuměl jsem totiž rozpoznat nic jen z jednoho oka.

  -A jaké je to slovo?

  -Svoboda, pozemšťane, nedokážeme to slovo definovat a navíc se u několika exemplářů jako jste vy výklad tohoto slova liší.

  Zasmál jsem se, ale nebylo to příliš k smíchu nedokázal jsem jen tak vyhodit definici slova, svoboda, navíc když se opravdu v dnešní době tak lišila.

  -A proč zrovna potřebujete toto slovo?

  -Chceme lidstvu pomoct, a jak to tak vypadá, je to něco, čeho se lidé snaží dosáhnout po tisíciletí své existence.; cizinec se podíval k nebi, jako by se chtěl spojit se svými a zeptat se, jak si vede.

  -A proč nám chcete pomoct?

  -To by bylo na dlouho a navíc k tomu nejsem kompetentní.; znovu se podíval na oblohu.

  Přemýšlel jsem, jak mu mám vysvětlit, co je to ta svoboda, ale vlastně jsem to asi sám také nevěděl.

  -Víte myslím si, že debata o svobodě by byla ještě na dýl.; odpověděl jsem a po jeho vzoru jsem se podíval na oblohu ač z jiného důvodu, chtěl jsem vědět v jaké poloze se právě teď nachází slunce.

  -My nepotřebujeme znát nějakou definici, chceme lépe poznat, jak se na svobodu díváte vy právě vás pár, kteří jste byli shledáni jako odlišní.

  -Svoboda je tohle.; napadlo mne to hned, byla to přece má rezervace svobody a fantazie. Svoboda přece bylo právě tohle, mohl jsem si tu dělat, co se mi jen zlíbilo, ale né jen fyzicky, fyzická stránka věci zde byla vedlejší, šlo tu přece právě o myšlení a fantazii.

  Opustil jsem své toulky myslí a vrátil se do fyzikou spoutané odpudivé reality a díval jsem se, jak mne se zájmem ta bytost pozoruje.

  -Nashledanou a díky, Radku!

  -Počkej!; křičel jsem do prázdna. Byl už pryč.

  -Právě jsem ti to chtěl vysvětlit!; křičel jsem dál, ano tohle byla svoboda, mohl jsem křičet.

  -Já vím, vysvětlil jsi mi to!; ozvalo se tiše.

  -Počkej, já chci jít s tebou!

  -Půjdeš, neboj, ale až přijde čas.; ozvalo se ještě tišeji, jako by mi to říkal vzduch, který vibroval okolo mých uší.

  Zůstal jsem tam sám, bylo ticho a pomalu se šeřilo, a tak jsem sebral své věci a jel zpět do mé betonové cely, do mého betonoelektronického života.