Srážka s blbcem

             Kdyby mi tenhle zážitek vyprávěl někdo jako úsměvný vtip zrovna dnes, na 1. dubna, s chutí bych se tomu nejspíš zasmála. Ne nadarmo se říká, že nejhorší je srážka s blbcem...

            Už pár týdnů u nás máme zedníky, kteří nám renovují část domu. Sedím v kuchyni, když zrovna někdo klepe na dveře. V domnění, že jsou to oni a zabouchli si dveře, jim jdu bezelstně otevřít. Jaké překvapení mě však čeká, když za dveřmi nejsou zedníci, ale naše nová sousedka se svým malým dítětem v náručí...

            Aniž by řekla „Dobrý den“ a v klidu vysvětlila, oč jí jde, na mě začala téměř hystericky řvát, že jí běhají cizí lidé po zahradě. Ti cizí lidé byli „kluci“, kteří z druhé strany našeho plotu připevňovali rákosový pás, abychom měli na zahradě nejen trochu soukromí, ale také aby na ní nebylo tolik vidět. Ačkoliv už sousedé bydlí vedle rok, ještě nebyli schopní si oplotit zbylou polovinu svého pozemku. Náš a jejich pozemek je totiž rozdělen námi postaveným plotem a oni mají postavený plot do ulice, zbylé dvě strany oplocuje rozpadlý plaňkový plot, a tak má na jejich pozemek přístup vlastně kdokoliv.

            Pravdou je, že jí kluci měli říct, co chtějí dělat, ale na druhou stranu by to stejně nepomohlo. Podle ní vrhá rákosový pás (který je podle mě světlu propustný) dvoumetrový stín zrovna na jižní část jejich pozemku (ta je ze všech světových stran nejsvětlejší), kde prý pracují na záhonech, a tak tam má nedostatek slunečního svitu. Nejenže rákos zabírá dost malou část našeho plotu, ale naši milí sousedé si nechali v minulosti na svou zahradu (i na celou její jižní část) navézt hlušinu, a tak doufám, že se někdy dočkám jejich vychvalovaných záhonů, kde něco poroste. Zázraky se přeci občas dějí.

Ačkoliv jsem se sousedce snažila dost dlouho říct, aby počkala na rodiče a probrala to s nimi jako s majiteli domu, který stojí vedle nich, nedala si říct a vedla si stále svou, i když jsem ji mockrát požádala, aby na mě alespoň nekřičela. Stále požadovala, že ten rákos tam nechce a že jí takhle úplně odřízne od okolí. Přitom ten rákos je na našem plotu a takové - s prominutím blbosti - lze řešit pohodovějším způsobem a s chladnou hlavou. Nejvíc mě dostala věta, že pokud to nechceme řešit po dobrém, tak to začne řešit po zlém a zavolá policii. Připadá mi dost zběsilé kvůli takovému nedorozumění volat policii, ale pokud si někdo nedá říct, aby chvíli počkal...

Nakonec jsem souhlasila s tím, že rodičům zavolám, zeptám se jich, zda mají kluci přestat připevňovat na plot rákos, a pak že jí jejich rozhodnutí řeknu. Ještě než jsem jí pak stačila říct, že to kluci dodělají a pokud ona chce o něčem diskutovat, tak jedině s rodiči, stejně policii zavolala.

Ještě než policie přijela, pustil se do mě přes plot slovně její manžel. A pokud ona na mě křičela, tak pak on na mě přímo řval. Mluvil něco o tom, že už všeho má dost a že konečně začne jednat. Na to jsem opáčila, zda mi vyhrožuje a chce nás vydírat. Odpověď se mi dostala v takové formě, že si to mám přebrat sama. Samozřejmě jsem ho slušně poprosila, aby buď mlčel nebo aspoň na mě neřval, že si to líbit nenechám. Na to na mě zaječel, abych radši zalezla. Dost mě to vytočilo, ale co člověk s takovým typem nadělá...

Posléze přijela městská policie, které jsem musela dát občanku a chtěli po mě vyjádření ke sporu, jak to náš soused nazval. Řekla jsem jim k tomu své, avšak náš soused si jen stále vedl svou...

Slyšet tuhle historku, s chutí se tomu zasměji. Jako součást téhle žabomyší nesmyslné „války“, která válkou není, mě napadá jen to, že pokud má někdo štěstí na sousedy, může být jen rád...

1. 4. 2005