Z písmáckých avíz II.

jen tak pro radost

(čistě jeden pohled)

sny

(nechápu)

v dávném snu

jsem tě někde zapomněla

a přitom jsi pořád u mě

- dotyky pálí

vzdáleností

hvězd

(18t, 4V) Co říct k takovéhle básničce? V takovéhle miniatuře je asi těžké něco nějak pokazit, což je samozřejmě ta lepší z cest. Jeden jediný okamžik textu: sen a jeho pomíjivost. Vymalováno je jakoby sněhovou vločkou, která právě padá. V rámci své krátkosti my myslím nabídnul to, co mi nabídnout mohl.

Sukovitě

(Craerassy)

Trávím se časem

a utahuju nadčasový smyčky

na hrdlech se vzduchem

pokaždé mnohem víc obdivuji

do krve rozedřené ruce

manifest masturbační revoluce

A jak že to dámy nemluví drahý ?

Víš kdybych nebyla tak rozdávačná vzpomínkami

mohla jsem napsat paměti

Nejspíš by začínaly tou princeznou

s blonďatými vlásky od pasu ke kotníkům

a s hlavou v odpadkovém koši

v tom sáčku s ušima

zdrhovadlem kolem krku

se smetím

a pak bych v epilogu napsala nějaký klišé

Zamávej miláčku

dnes mám tak těžkou hlavu

a blázni prý padaj z višně

(25t,7V) Drhne to zdrhovadlem, že poezie se píše i ze zlých slov, tak hláskami hrajeme na r. Kdyby to neobsahovalo tuhle figurku, kterou se dá táhnout jak libozvučně tak protisměrně, asi bych si řekl, že je to pro mne už opravdu trochu moc známé. Přesto, především první půle, mi přijde zajímavá. V druhé půli mi ztrácí trochu na síle, kterou na začátku zprostředkovalo trávení, hrdlo, ruce… Od tohoto verše: A jak že to dámy nemluví drahý ?, je spád textu tak nějak očekávaný, což se mi zdá trochu na škodu. Nejsilněji je to asi vidět při využití slova klišé, tohle, byť věcně asi sedí, mě moc velký exkurs do světa neviděného nezprostředkovalo. Nic méně za pozornost mi stála, to určitě. Ještě jednu poznámku; název je výborný.

Bloudím
(Empty)

Propadám se

dovnitř sebe

do zkurvenýho

nepochopitelnýho

labyrintu lidský duše

a všechny známý

cesty  se zdaj slepý

bojim se jít po další

zase nebude ta správná

východ ven

nebo další

cirkulárka nastavená

noha šklebící se stěny

a tak je zkoušim

všechny naráz

putuju všemi směry

současně rozkládám se

už jenom pulzuju

a možná

ani nehledám východ ven

ale sebe pohromadě

všechny ty

roztroušený částečky

co se míjej a blouděj

potkávaj a rozcházej

pořád dokola můžou

se sejít všechny

když  žádná neví

kde je dál

kde je zpět

a kde ven

?

(t14,V3) Jestliže jsem u předchozího textu zmiňoval, že od jistého okamžiku je očekávaným, tak v tomto případě musím říct, že zde jde o text, který mi z básničky nenabízí víc, než co se na písmáku běžně dočtu. Naráží tedy na mnohokrát slyšené nejen obecně, ale i v rámci písmácké literatury – smím-li užít takový termín. Škoda. Na druhou stranu jsem omylem zařadil text, který nedosáhl čtyř V, čímž narušil koncepci, kterou jsem si pro tento seriál stanovil. Přehlédl jsem se, ale když už jsem ho zařadil, tak jsem ho tam nechal.

OSVĚTIM

(a2a2)

Kino Svět nepromítá

a v kině Čas je plný sál

Zavřeli dveře

Na kabátech  tmavnou hvězdy

... něžně je Měsíc kolébá

(36t,5V) Opět krátký text, jako v prvním případě, kdy byl čtenáři nabízen pohled do jeden pohled do prchavosti štěstí, nás tentokrát obrací k pomíjivosti věcí světa jako takových.  Metafora s kinem není jistě nic objevného, přesto především ve spojení se zbylými dvěma verši nepůsobí otřele. Kde se mi ovšem zdá, že je text nejsilnější, je ironické vyústění, které danou metaforu s kinem inovuje.