Dívka z autobusu

Dívka z autobusu

Jako téměř každé odpoledne jsem se i před měsícem vracela domů autobusem městské hromadné dopravy-hromadné je vskutku výstižné slovo, protože moje ranní linka do školy zvenčí vypadá jako prosklená konzerva na sardinky… Odpolední linky jsou na tom o něco lépe- to má člověk aspoň nějakou šanci, že si ukořistí vlastní sedadlo(i když někteří důchodci vás svou holí dokáží přinutit vstát). Ale zpět k té „výjimečné“odpolední jízdě.
Seděla jsem u okna a s otupělým výrazem v tváři jsem čuměla na okolní paneláky(ostatně jako vždy) a po chvilce rachotu se autobusu podařilo zabrzdit na zastávce poblíž základní školy. Můj pohled se teď upřel na nastupující lidi se stejně tupým výrazem, jako byl ten můj. Autobus se cukavým pohybem rozjel. Najednou se zpoza vysoké a mírně korpulentní ženy v hnědém „sáčku“ objevila malá dívka, spíš holčička. Vypadala tak na deset let. Byla docela prostě oblečená-klasická fialová mikina s nějakou tou přiblblou kreslenou postavičkou, světlomodré džíny a kožený batůžek přes rameno- a na první pohled vypadala naprosto obyčejně… Možná to ode mě bude znít snad i trochu lesbicky, ale hned jak jsem jí spatřila, byla jsem ohromena. Byl to pověstný blesk z čistého nebe, absolutně mě vytrhla z transu. Chytla se tyče a jen tak bezcílně se rozhlížela po okolí. Ale já z ní nemohla spustit oči-jakoby kolem sebe měla takovou tu zvláštní auru. Měla neobvykle velké, jasně modré oči, malé, ale plné,růžové rty a ještě menší nos. Rozpuštěné hnědé a mírně splihlé vlasy jí sahaly až po pas.
V obličeji měla podivně zvláštní výraz- nazvala bych to uctivě arogantní. Netvářila se nijak sobecky, ale přeci trochu hrdě. Měla viditelnou úctu k ostatním lidem, ale rozhodně by se jim nepodřizovala. Na svůj dětský vzhled(i věk) vypadala naprosto samostatně, nezávisle… A to mě právě tak zaráželo-všechny děti mají v obličeji prostě vepsáno: „Jsem dítě, jsem závislé, nedokážu se o sebe samo postarat!“. Ale ona ne, ona vypadala jako každý dospělý člověk, každý samostatný člověk, který si jde za svými cíly a názory ostatních ho příliš nezajímají…
Pak si mě všimla, jak na ní civím… Neudělala ale žádný posunek či co, ale dál se na mě dívala. Byl to zvláštní pocit-jakoby mi nekoukala na obličej-do očí, ale jakoby mi skrz oči koukala do lebky. Ve tváři neměla vůbec žádný výraz-ani úsměv, ani znuděný pohled,prostě vůbec nic, jen ten divný pohled(prázdný není vhodné slovo, protože byl prostě divný). Po chvilce odvrátila zrak a zase se rozhlížela kolem. Autobus zastavil. Vystoupila. Odešla. Byla pryč. Ta aura, to světlo najednou prostě odešlo… A já tam dál seděla jak opařená a na tváři měla zase ten otupělý výraz jako všichni ostatní…

---