Hvězda

Jednou mi jeden učený muž řekl: „Dráhy hvězd neřídí životy lidí, ale lidé ovlivňují dráhy hvězd.“

Stojím v galerii a prohlížím si překrásný obraz. Ústředním motivem je kamenný náhrobek uprostřed žitného pole. Na náhrobku nápis – Linda Hartmanová 1959–1983. Namaloval jsem ten obraz několik let po její smrti. Bylo mi tehdy třicet let.

Zeptal jsem se ho, jak můžu já ovlivnit hvězdné dráhy. Odpověděl mi: „Vůlí a skutky.“

Je mi 24 let a sedím v autobuse. Přisedne si ke mně žena, o něco mladší než já, nepříliš hezká, ale měla v sobě cosi, čím probouzela zájem. Další den jsem se s ní setkal znovu a dali jsme se do řeči. Byla inteligentní a vzdělaná. Ideální společnice pro dlouhé cesty autobusem – pro mě však nic víc.

A ještě řekl: „Daruji ti tento hvězdářský dalekohled. Támhleta nepříliš jasná hvězda mezi dvěma velkými, to je tvá hvězda. Jakmile uvidíš, že se vychýlila z osy těch dvou, je to tvou zásluhou.“

Pokusil jsem se navázat s ní citový vztah. Nejdřív nechápala, že mám o ni zájem, ale pak se to zlomilo a já jsem dosáhl svého. Nevím, jestli mě milovala, to není důležité, já jsem ji však nemiloval (to už teď vím) a šlo mi jen o to, stát se někým, kým není každý, někým, kdo hýbe hvězdami.

„Když vykonáš dobrý skutek, tvá hvězda bude stoupat vzhůru, k pomyslnému středu oblohy. Za zlé skutky tvá hvězda klesá k obzoru.“

Snažil jsem se, aby má hvězda stoupala. Láska je přece dobrým skutkem. Jenže má hvězda stála nehybně na svém místě. Napadlo mě, že je tím vinna ta žena, že mě dostatečně nemiluje, proto jsem ji zabil.

„A ta hvězda je tvoje duše. Stoupá vzhůru k ráji a klesá dolů k peklu. Po smrti tvého těla bude tvé vědomí přebývat v té hvězdě.“

A já jsem toužil dát vědět celému světu, co jsem dokázal. Stojím v galerii u obrazu a všem návštěvníkům říkám, že já jsem vrahem té dámy.