Příběh Dashe

 

 

„Kdy už tam budeme?“ zeptala se Arlen a pohlédla na svou sestru unavenýma očkama. Gilraen se zastavila. Opětovala jí pohled a odhrnula jí pramínek vlasů z mokré tváře.Déšť neustával.

„Ještě kousek, uvidíš.“ Sama ale nevěděla kam, a tak si přitiskla její slabé tělíčko na své. Chránila velmi křehký poklad. Snad aby načerpala trochu síly, zavřela oči. Viděla, jak si malá Arlen hraje doma v sednici s mourovatým koťátkem.

 ,Ne, nesmím spát, musíme pokračovat.‘

Přemohla se a oči opět otevřela. Najednou si všimla, že na stráni nad nimi je ve skále otvor.  Chvíli tomu nemohla uvěřit. Vzala Arlen do náručí a kousek ji nesla. Pak ale bylo nutné  postupovat mnohem opatrněji a vybírat nejlepší cestu, tak musela Arlen po svých.

Na stráni rostlo jen pár stromů a půda byla nasáklá vodou. Některé úseky byly opravdu nebezpečné, a dívkám se drny půdy trhaly pod nohama. Nakonec se ale ještě více vyčerpané dostaly pod skálu. Před vchodem do tmavé jeskyně se zastavily.

„Nemůžou tam být vlci? “ Gilraen nevěděla, jak má odpovědět, a tak jen mlčky postoupila dovnitř. Arlen se jí opět chytla za ruku a pevněji k sobě přitiskla hadrovou panenku, to jediné, co si s sebou stihla vzít z domova. (Ach, jak sladce zní to slovo, když ztratíme jeho podstatu.)

Šly pomalu a zastavily se hned, jak přestaly cítit chladný vzduch zvenčí, ale dost blízko vchodu, aby bylo alespoň trochu vidět. Sedly si a přitulily se k sobě. Mokré šaty se jim lepily na kůži. Arlen se zachvěla.

„Je ti zima, viď? Počkej tady, po něčem se porozhlédnu,“ řekla Gilraen a vstala. Když byla u vchodu, slyšela Arlen.

 „Nenechávej mě tu samotnou…“

„Neboj se, za chvíli se vrátím,“ odvětila a zmizela za rohem. Sklaní stěna místy tvořila převisy, a pod těmi se daly nasbírat poměrně suché větvičky i silnější klacíky. Sem tam se objevil i trs suché trávy. Gilraen také objevila houževnatou břízu, která vyrůstala ze země u paty skály, a odebrala jí trochu odlupující se tenounké kůry. Nejmenší a nejsušší kousky a trávu pečlivě schovala před deštěm vlastním tělem a utíkala zpět do jeskyně. Připravila provizorní ohniště a urovnala topivo.Kousek od vchodu si vybrala dva vhodné kameny, a po chvíli křesání a rozfoukávání se rozplápolal malý ohýnek. Gilraen chvíli počkala, až se plamínky ustálily, a opět odběhla hledat nějaké dříví. Vracela se s pořádnou náručí mokrých, ale i suchých větví, které byly jako zázrakem před deštěm chráněny. Arlen si opatrně zahřívala prokřehlé ručičky. Gilraen ohýnek trochu přiživila, a ten vzplál jasnějším světlem. Děvčátko se porozhlédlo po jeskyni. Když se podívala napravo, hlouběji do temnoty, vykřiklo hrůzou a přimáčklo se ke stěně jeskyně. Hadrovou panenku opět silně sevřelo, jakoby se za ní chtělo schovat. Gilraen se nejprve starostlivě podívala na ní, a pak také tím směrem.

Světlo ohně ozářilo zbytek jeskyně. Nebyla velká, a to, co Arlen vyděsilo, se krčilo v koutě v polostínu. Gilraen upustila větev, a vytřeštěnýma očima hleděla na podivné stvoření. Pomalu a co nejopatrněji se přesunula k Arlen a obejmula ji. Srdce jim oběma zběsile tlouklo.

Tvor vypadal velmi pohuble. Mžoural nažloutlýma očima proti světlu a kostnatýma rukama si přitahoval dlouhé bledé nohy k hrudníku. Tvář měl řídce porostlou šedými vousy, které ještě místy jevily náznak rezavohnědého zbarvení.Vypadal jako člověk, tedy spíš jako něco co kdysi bylo člověkem.

„Kdo jsi?“ zeptala se opatrně a velmi potichu Gilraen, napůl se strachem, napůl s odporem. Stvoření chvíli váhalo, snad sbíralo slova, snad se rozpomínávalo na řeč, kterou dávno nepoužívalo, a pak se začlo přesouvat směrem k ohni a dívkám. Ty ještě více znehybněly. Nevěděly, jestli je jim vůbec dovoleno dýchat.

Asi tři sáhy od nich se zastavilo a zadívalo se na plameny. Ano, znal je. Je to dávno, ale i jemu pomáhaly, i jeho chránily a zahřívaly. Natáhl ruce, a jako by si najednou uvědomil vyděšené děti, zase je stáhl.

„Co jsi zač?“ opakovala svůj dotaz Gilraen, ale mnohem zoufaleji.

„Já…“ pokusil se promluvit. V jeho hlase bylo znát, že již dlouho s nikým nemluvil, přesto se snažil, aby zněl přátelsky, ale opravdově, ne jako přetvářka. Působil velmi smutným dojmem.

„Já… Já nevím…“na chvíli se odmlčel. „Možná… Někdy…“ opět pauza, tentokrát ale delší.

„Říkali mi Dash.“

„Dash? Já jsem Gilraen, a tohle, to je Arlen,“ řekla, a poté, co se podívala na děvčátko, opatrně přiložila do ohně.

„Já…Já ale nejsem člověk.“ Tahle věta, řečená již téměř plynule, ji zaskočila tak, že zapomněla ruku příliš blízko plamenů, a ty jí olízly prsty.

„Jau!“ vykřikla a ucukla rukou.

„Pozor,“ řekl Dash s nevinnou pomalostí.

„Ukaž, pofoukám ti to,“ řekla jemně Arlen a nastavil ručku. Pak s dětskou pečlivostí „ošetřila“ popálené konečky prstů.

Dash najednou odešel ven, ale za chvíli se vrátil. Nesl nějaké zelené listy. Vzal dva kameny a listy jimi rozdrtil. Pak vzal Gilraeninu dlaň, ta chtěla ucuknout, Dash ji však držel jemně, ale pevně, a přitiskl jí listy na popáleninu. Gilraen ihned pocítila úlevu, svěžest a krásnou vůni. Podívala se Dashovi do očí. Již jí nepřipadaly tak žluté, jako předtím. Nyní měly barvu spíše do hnědozelena. A také vypadal mladší. Jeho výraz se změnil, nepatrně, ale přece.

„Děkuji…“ řekla potichu. Dash uhnul pohledem a stáhl ruku zpět. Následovala chvíle ticha.

„Gilraen?“ řekla Arlen a zatahala ji za rukáv. „Já mám hlad…“ Gilraen vzdychla a pohladila ji po vlasech. Dash to viděl a slyšel a silně ho to dojalo. Dříve to byl člověk velmi citlivý a vždy rád pomáhal. A přestože se již dávno vyčlenil z lidského společenství, stále v něm zůstávaly jeho původní vlastnosti. Ano, změnil se a hodně, přesto se ale nad děvčátkem slitoval a tiše odešel. Dívky nevěděly, jak dlouho byl pryč.

Vrátil se se zajícem v jedné ruce, a s dalšími větvemi v ruce druhé. Obojí hodil do ohně a posadil se naproti. Gilraen zalapala po dechu. Zajícovy chlupy se začaly škvařit. Rychle popadla dvě rovnější větve a chtěla ho vytáhnout, zarazil ji ale Dashův pohled, který ji přímo přirazil zpět ke stěně jeskyně.

Když Dash usoudil, že je zajíc hotov,vytáhl ho, ulomil jednu nohu a podal ji Gilraen. Ta se pokusila o děkovný úsměv, převzala maso a se skrývanou nechutí si ho prohlížela. Arlen dostala druhou nožku. Měla chudák takový hlad, že se dlouho nerozmýšlela a pustila se do ní. Když Gilraen viděla, jak v Dashovi mizí jeden kousek za druhým jako by to byly maliny, rozhodla se, že to tedy také ochutná. Maso bylo tuhé a chybělo koření, ale co naplat. Hlad je hlad.

Po „večeři“ usnula Arlen Gilraen na rameni. Dash šel do kouta jeskyně a přitáhl něco, co se možná někdy podobalo houni. Urovnal ji vedle Arlen a dívku na ni jemně uložil. Ta cosi zamumlala a ani ve spánku nepouštěla svou panenku. Gilraen s Dashem, sedíce naproti sobě, si ještě chvíli třídili myšlenky. Ticho, doplňované jen praskáním ohně a tichým zpěvem neustávajícího deště, přerušila Gilraen.

„Kdo tedy jsi, když ne člověk?“ Chvíli trvalo, než se dočkala odpovědi.

„Myslím,… že zrůda, která se chtěla stát andělem, a z výšky spadla do pekla“

Gilraen nevěděla, jak na to má reagovat. Byla zaražená a nechápala to. Pocity se v ní tak mísily, že nebyla schopna slova. On ji celou tu dobu klidně pozoroval. Snad čekal až se trochu uklidní.

„Žil jsem s otcem a matkou v nevelkém stavení na samotě u lesa... Měli jsme pár slepic, králíky a kravku. Od začátku jsem neměl žádné kamarády, do vesnice to bylo pro malého kluka daleko, a bratříček mi umřel dřív, než se naučil chodit. Maminka už pak další děti mít nemohla...A tak jsem si našel kamarády na dvoře, a později i v lese a jeho okolí...“

Celou dobu, co mluvil, se díval do ohně. Nyní se podíval na dívku, jako by se chtěl ujistit, že ho poslouchá.

„Odpusť…“ řekl a přikryl si rukama obličej.

„Ne, ne. Jen pokračuj,“ chtěla ho povzbudit Gilraen.

„Je to už dávno, skoro jsem zapomněl mluvit… To, co se stalo, si ale budu pamatovat ještě hodně dlouho…

Největším kamarádem pro mě byl otec. Přestože tvrdě pracoval, vždy si pro mě našel chvilku a hrál si se mnou.Také mě toho hodně naučil. Jak milovat přírodu a jak v ní přežít…Že lovit se má jen, když máš hlad, a že je dobré se vždy rozdělit…Obdivoval jsem ho. Za jeho sílu i za jeho klid. Chtěl jsem být jako on…“

Opět se na chvíli odmlčel. Oči se mu zaleskly. Byl to smutný lesk, lesk slz.

„Měl přirozeně i chyby…“ pokračoval. „jako malý jsem je samozřejmě neviděl.Nejdříve mi začalo vadit, že když jsem něco provedl, odtáhl mě stranou a příšerně mě zbil.A to i za úplné maličkosti.

>Dělám to strašně nerad< říkával. >Ale musím, aby sis to pamatoval a už to nikdy neudělal…< Říkal to stále dokola. Když jsem nabral více rozumu, v duchu jsem na něj řval: >nikdy je dlouhé slovo i pro enty. A ty nemusíš nic. Musíš jen zemřít…< Nějaký jiný hlas mě nabádal, abych se mu postavil, abych mu řekl svůj názor do očí, ale nedokázal jsem to. Byl pro mne příliš silnou autoritou, a já jen malý kluk…“

Pomalým pohybem přiživil skomírající oheň. Gilraen se neodvažovala něco říci. Snad by tím porušila kouzlo, které je dosud chránilo, které jako by drželo všechno zlé venku před jeskyní.

„Maminka umřela, když jsem byl asi tak starý jako ty. Teprve pak jsem si uvědomil jak moc jsem ji potřeboval, jak moc jsem ji miloval. Člověk si důležité věci uvědomí až když se ho dotknou přímo. Uvědomí si něčí lásku většinou až když ji ztratí.“ Gilraen až moc dobře věděla, co tím myslí.

„Pak se náš vztah s otcem mnohem zhoršil. Často mi dával matčinu smrt za vinu a začal chodit do hospody. A já si pomalu uvědomoval, jak ho nenávidím… Stále častěji se stávalo, že mi za něco vynadal, a pak to sám udělal, třeba ve větší míře. Rozčilovalo mě, že odejde z místnosti a nechá hořet svíčku, která pak pomalu dohořela do konce, aniž by někdo využíval jejího světla a moci. Nebo nechával otevřené dveře, takže všechno teplo vyvětralo. Bylo zbytečné mu něco říkat., vždy se velmi rozčílil, urazil se, a nenechal si nic vysvětlit. Mladší člověk přeci nemůže poučovat staršího, tím spíše, je-li to ještě dítě, byť téměř dospělé…“

Dívka stále odchytávala každé slovo, jako by to byl poklad. Bylo příjemné naslouchat tomuto člověku - ano, již nabyla přesvědčení, že je to člověk, - a pomalu odkrývat jeho tajemství. Na to, že ze začátku vypadalo, že z něho nevyjde ani jedna kloudná věta, mluvil teď velmi příjemně až melodicky. Gilraen si vzpomněla na svého dědečka, který jí po zimních večerech vyprávěl staré pohádky a balady.

„Spoustu věcí, které jsem dříve miloval, jsem začal nenávidět…  Třeba hvězdy. Byl jsem s nimi šťastný, ale zároveň mi lezly na nervy. Dokázal jsem pod nimi prosedět celé hodiny, a jen tak se na ně dívat. Dávaly mi obrovskou sílu. Jenže mě okrádaly o spánek a tím mi mnohem více síly braly. Přes den jsem byl unavený, nedokázal jsem se na nic soustředit. A tak jsem pomalu začal nenávidět bezmračné noci. Zpočátku jsem si říkal nechoď, vždyť nemusíš, ale nešlo to. Jakmile se jen jedna z nich zatřpytila v okně, doma mě nic neudrželo. Někdy mě dokonce vytáhly hluboko do noci a nechaly mě bloudit v temných lesích...

Měli jsme kravku, pěknou stračenu. Měl jsem ji rád. Chodil jsem ji pást, a dokonce jsem se ji naučil dojit. A někdy mi dovolila, abych na ní jel z pastvy domů. Po matčině smrti jsem ji dojil jen já, a když otec vysedával po hospodách, staral jsem se o ni úplně sám. Postupně jsem si k ní vychoval jakousi nenávist: moc žrala, moc pila a nadělala moc hnoje. Až jsem si všiml, že se k ní začínám chovat jako otec ke mně. Šidil jsem ji, nadával jsem jí a párkrát jsem ji i uhodil. Když jsem si to uvědomil, styděl jsem se, ale většinou bylo už pozdě…

Nejraději jsem se potloukal lesy a loukami. Bavilo mě pozorovat mraky, jak se honí po obloze, zajíce skotačící v trávě, nebo třepetání listů ve větru. Seděním v trávě a posloucháním přírody jsem strávil mnoho času a doma jsem z toho měl problémy. Otec mi nadával a bil mě čím dál tím víc. Hrozil mi, že mě pošle na učení, že mě ožení, nebo dokonce vyžene z domu. Jednou, když se vracel z hospody, chytil mě na cestě domů. Vracel jsem se zrovna z jedné ze svých toulek. Byl opilý a navíc prohrál nějaké peníze v kartách. Začal mě ze všeho obviňovat. Řval na mě. Vtom jsem si uvědomil, že si to už nechci nechat líbit, že jsem už vytrpěl dost a je na čase něco s tím udělat.

Když si sundal opasek, aby mi zase nařezal a chtěl si mě přidržet, byl jsem rychlejší. Chytil jsem ho oběma rukama za krk a začal ho škrtit. Když jsem myslel, že má dost, udeřil jsem ho do tváře. On spadl a hlavou se praštil o kámen, který ležel u cesty. Chvíli jsem nad ním jen tak stál a pak…“ přikryl si rukama obličej. Hrdlo se mu sevřelo a chvíli nebyl schopen pokračovat. Pak ale sebral všechny své síly a řekl to, co ho všechny ty roky tížilo na srdci.

„Pak jsem v měsíčním světle uviděl pramínek krve. Najednou jsem si uvědomil, že už nedýchá. Zmocnila se mě panika a zdrhal jsem domů. Asi po dvou stech metrech jsem ale zvolnil. Začal se ve mně ozývat ten druhý hlas. A to byla tahle zrůda. Ta, co tu teď sedí. Říkal, že budu konečně volný, konečně má to, co si zasloužil a mnoho jiných ošklivých věcí Ten hlas se nakonec vydral úplně na povrch a vzal si celé tělo. Už nebylo návratu…“

„Ne, já myslím, že je dávno pryč…“ odvážila se promluvit Gilraen. „Copak ten hlas mluvil takhle? Copak byl takhle upřímný, milý a citlivý? Minulost půjde sice stále s tebou, ale teď je tu přítomnost a zítra budoucnost. Tam se dívej. Bojuj, bojuj s tím hlasem a vyhraješ to. Zvládneš to, jsi silný.“

„Ano, jsem silný, a to je právě to nejhorší. Právě mé fyzické síly se zmocnil nejdříve. Je to jeho nejsilnější zbraň.“

„Já ale myslela sílu psychickou…“

Pak oba chvíli mlčeli a pozorovali oheň. Gilraen zvedla oči a zadívala se Dashovi do tváře. Dřív musel být velmi hezký, pomyslela si. A když se podívala ještě pozorněji, viděla, že s jeho příběhem  z něho spadla velká část jeho utrpení, a s tím notný kus jeho ubohého až hrozivého vzezření. Najednou zase jako by byl mladší, snad i upravenější, a jako by ho posílilo její naslouchání. Uvědomila si, jak moc může takové naslouchání pomoci, a snad i osvobodit. Ale nestačí jen poslouchat. Je třeba skutečně naslouchat.

„Co bylo dál?“ řekla tiše.

„Dál?“ zamyslel se. „Sám nevím. Toulal jsem se lesy, až jsem našel tuto jeskyni. Odtud jsem se vypravoval do okolních vesnic na lup. Bral jsem jídlo i šaty, a naučil se různé fígle, jak uniknout pronásledovatelům. Velmi brzo po oné události jsem začal vidět vše, čím mě otec rozčiloval, vše, co mě na něm vadilo. Měl jsem před sebou hořící svíčku, slyšel jsem ho jak kýchá, nebo jak hlasitě zívá. Jeho otázky které mi připadaly nenormální a hloupé, a na něž se podle mě nedalo odpovědět, cítil jsem, jak mi táhne na nohy, nebo ho viděl, jak přichází z hospody a táhne z něj jak ze sudu. Provázelo mě to, a bylo to stále horší.  Nakonec to bylo všude, ve vesnici, kde jsem zrovna loupil, v lese za stromy, v padající vodě, v šepotu větru i v tichu jeskyně. Až tyto přeludy odvedly mou pozornost při jedné výpravě: Naposledy jsem také neměl příliš velké štěstí a teď jsem měl velký hlad. Odvážil jsem se tedy jít za světla. Na ulici nastal povyk a já reagoval moc pozdě. Dostal jsem se za domy, ale oni mi byli v patách. Bylo jich, myslím, šest. Jeli na koních a rychle mě doháněli. Už jsem zabíhal do lesa, když vtom se jeden zastavil a vypustil svůj šíp. Běžel jsem, jak jsem nejrychleji mohl, ale šípu neutečeš. Zasáhl mne do pravého ramene. Klopýtl jsem, ale rychle se zase zvedl a pokračoval dál. Jezdci jeli za mnou, ale v lese jsem se jim trochu ztratil a nakonec jsem našel úkryt v břehu potoka. Slyšel jsem, jak jeli kolem, radili se, co dál. Naštěstí pro mě to brzy vzdali. Šíp byl ale asi otrávený, a já jen tak tak zvládl vylézt z potoka. Pak si toho moc nepamatuju. Nejspíš jsem upadl a ztratil vědomí…

Měl jsem sen. Byl jsem na zeleném palouku. Svítilo slunce, nebe bylo temně modré. Vlahý vánek tiše proplouval mezi vysokou trávou a pohupoval hlavičkami květin. Bylo tam velmi příjemně. Nic ale netrvá věčně. Lehký vánek se změnil v silný vítr a obloha se zatáhla. Ptáci utichli, květiny se zavřely. Mraky byly těžké, ocelově šedé, a hlásily pořádný déšť.Nemohl jsem se odtamtud hnout. Vítr stále zesiloval a krajina tmavla, až to vypadalo, že slunce dávno zmizelo za obzorem. Vtom vzduchem projel oslepující blesk. Když jsem se vzpamatoval, stála přede mnou paní v červených šatech. Byla krásná, z jejího výrazu se ale nedalo nic vyčíst. Vítr divoce povlával jejími tmavými vlasy. Chvíli se jen tak dívala a prohlížela si mě. Nechtěla ale vědět, jak vypadám, dívala se mi přímo do očí a prohlížela si mou duši, jako by   to byla nějaká kniha. Pak promluvila. Vítr však byl příliš silný a ona snad až příliš vzdálená na to, abych já rozuměl. Viděl jsem, jak hýbe rty, a čím více a déle mluvila, tím silnější byl vítr. Bylo to téměř nesnesitelné. Nemohl jsem dýchat, ani se pohnout. Sráželo mě to k zemi. A ona si tam jen tak stála a klidně dál hovořila. Když jsem se svíjel na zemi jako v pase přepůlená žížala a myslel jsem si, že už víc nevydržím, vítr ustal, paní zmizela. Všude byla tma. Cítil jsem, že ležím na chladném kameni. Vstal jsem a zatápal rukama v prostoru. Zjistil jsem, že jsem tady v jeskyni. Zase jsem si tedy lehl a snažil jsem se na něco si vzpomenout. Postupně jsem to dával dohromady; byl jsem ve vsi, honili mě, zranili…Ale jak jsem se dostal sem? Nebo to snad byl celé jen sen? Ohmatal jsem si rameno. Byla tam jizva. Ne příliš stará, ale rána byla cela zahojená. Nechápal jsem to… a ani teď to nechápu…Co se stalo?…“

Oba se opět ponořili do vlastních myšlenek. Je zvláštní, jak plameny ohně dokáží upoutat pozornost, aniž by vyrušily v přemýšlení. Přesto se dívce začaly pomalu zavírat oči. Když si to uvědomila, mírně zaklepala hlavou.

„Spi, potřebuješ si odpočinout.“

„Nejsem unavená,“ snažila se říci odhodlaně, ale následné zívnutí ji prozradilo.

„No dobře. Jsem, ale jen trochu, a navíc nevím, jestli to ještě má cenu. Vždyť bude za chvíli svítat.“ Nakonec si lehla vedle Arlen. Naivně si myslela, že by přece jen mohla vydržet vzhůru až do rána. Několikahodinový pochod, starost o Arlen a snaha pochopit Dashe vykonaly své, a dívka usnula takřka hned, jakmile zavřela oči.

 

Spalo se jí dobře. Probudila se, ale oči nechávala zavřené. Přetočila se na záda a protáhla se. Pěkně poctivě od prstů na rukou až po kotníky. Pomalu otevřela oči a najednou si s hrůzou uvědomila, že je v prázdné jeskyni. Vyskočila na nohy a rozběhla se ven.

„Arlen!!!“ Les ale mlčel. „Arlen!!“ zakřičela ještě jednou a rozeběhla se s kopce. Vůbec nevěděla, co si má počít. „Jak jsem mu mohla jen uvěřit?! Arlen!“

 

Arlen seděla na kmeni stromu, spadlého přes potok, a máchala si nožky v chladné vodě. Pozorovala Dashe, jak chytá ryby. Najednou se postavila a seběhla k malé tůňce, kterou předtím společně vybudovali v písečné náplavu a napustili ji vodou. Teď se tam doslova hemžily pochytané ryby. Dřepla si na bobek a pozorovala mrskající se tvorečky.

„A to je všechny sníme?“ Dash chytil další rybu a prohlížel si ji.

„Kdepak. Podívej, tahle je moc malá.“ Sehnul se a nechal ji proklouznout mezi dlaněmi zpět do vody.

„Máš pravdu, už to bude stačit. Vybereme jen nějaké větší a ty malé pak můžeš pustit.“ Dash radil a děvčátko vracelo některé rybky zpět do proudu.

„Ty jsou studené…“

„Však taky žijí ve studené vodě.“

„A proč tam žijí?“ neskrývala Arlen svoji zvědavost.

„To už je tak. Ryby žijí ve vodě, ptáci létají ve vzduchu a my chodíme po zemi.“

„A jak to všechno víš?“

„Až budeš větší, budeš taky hodně vědět a znát…Pšššt…“

Teprve teď k nim dolehlo Gilraenino volání.

„Slyšíš? Sestřička tě volá. Na,“ podal jí jednoho většího pstruha, „běž napřed a ukaž jí, co budeme mít k snídani. A pořádně ji drž…“ Arlen chytla rybu a rozběhla se do kopce za Gilraen.

Dash byl rád, že děvčátko odběhlo, a s vybranými rybami udělal poměrně krátký proces a nabodl je na klacek. Pak protrhl hráz tůňky a vydal se za Arlen.

„Gilraen! Gilraen! Podívej, co mám!“

„Arlen!“ Dívka se rozeběhla k té maličké a rozplakala se. Těsně pře ní si klekla a obejmula ji. Pak ji pohladila po vláskách.

„Díky bohu! Nestalo se ti nic?“

„Ne. Co by se mi mělo stát? Byla jsem s Dashem. Podívej,“ strčila jí pstruha před obličej. „on je umí chytat holýma rukama…“

„Opravdu?“ pokusila se Gilraen o úsměv a utřela si rukou slzy.

„Gilraen, ty pláčeš?“

„To nic. To mi jen něco spadlo do oka. Pojď, pomůžeme tomu našemu rybářovi.“ Vstala a…zůstala stát. Naproti ní, asi padesát yardů byl Dash, ale ji zarazilo něco jiného. Zdálo se jí, že slyší dusot koní. To by znamenalo, že tudy pojedou nějací lidé a ony by se mohly dostat ven z lesa. Dash se také zastavil. Ano, byli to jezdci. Byli čtyři a hnali se rychlým cvalem. Dívka udělala krok směrem k nim.

„Gilraen! Ne!“ zakřičel Dash a rozběhl se k nim.

Jezdci se asi sto yardů od nich prudce zastavili. První se otočil na své druhy a něco jim řekl. Pak se opět rozjeli cvalem, jen pomalejším. Gilraen se tomu prvnímu zadívala do tváře. I on se na ni podíval. Divokost a nekalé úmysly z něj přímo čišely, ale dívka viděla především možnost dostat se do nějaké vesnice. Snad jí to došlo až ve chvíli, když projel kolem ní.

„Počkejte chvíli!“ zamávala rukama. Druhý jezdec trhl otěžemi a zabrzdil. Vycenil své žluté zuby a uchechtl se. Pak se sehnul, popadl Arlen a vytáhl ji k sobě do sedla.

A přestože Arlen křičela a tloukla svýma malýma pěstičkama, v momentě uháněli pryč.

„Hej! Kam…“víc už Gilraen nestihla, protože přijel třetí jezdec, který měl spadeno právě na ni. Ale to už tu byl Dash a jezdce pořádně přetáhl přes obličej klackem i se všemi těmi rybami. Ten nic podobného nečekal, i když o Dashovi věděl, a tomu pak nedalo ani moc práce ho stáhnout s koně dolů, a ještě mu uštědřit pořádnou ránu pěstí.

Jenže o Gilraen měl zájem i čtvrtý jezdec. Dívka se ale zmítala a nenechala se do sedla vytáhnout. A jak jezdec spatřil, že má Dash volné ruce, raději si to rozmyslel a rozjel se pryč. Dash se podíval na Gilraen, jestli je v pořádku.

„Unesli Arlen!“ Oba se rozeběhli za jezdci. Ten poslední se najednou zastavil a hmátl po malé kuši. Než běžcům došlo, co dělá, měl nabito.

„Gilraen, pozor!“ křikl Dash, skočil k ní a zakryl její tělo vlastním. Chtěl ji strhnou na stranu, To se mu už ale nepovedlo. Šipka z kuše byla rychlejší a zasáhla jeden z možných cílů. Dash zakolísal a chytil se Gilraen za ramena. Snažila se ho podepřít. Jejich oči se setkaly. Úplně zapomněla na ty zažloutlé, které včera svítily ve tmě. Teď je měl zcela jiné, krásně modrozelené, trochu do šeda. Krásnější snad ještě neviděla. Pomalu klesli na zem. Kolem projeli královští vojáci. Gilraen si trochu oddychla. I když na ně nemá vůbec dobré vzpomínky, jistě jí přivedou sestřičku zpátky.

„Pronásledují je…“ hlesl Dash. „Přivedou…ti ji zpátky…“

„Pšš…Musíš odpočívat…“ Pravou rukou mu podpírala hlavu. Ztěžka dýchal.

„Nemusím…Už tu…dlouho…nebudu.“

„Co to povídáš?“ rozvzlykala se. „Ty to zvládneš!“

Oči se mu pomalu zakalovaly.

„Kdepak…Už je…tady…Přišla si…pro…mě.“

Gilraen se po tváři skoulela veliká slza.

Jeho tělo najednou začalo blednout a průsvitnět.

„Dashi?! Dashi co se to děje?“

„Jsem rád…, že jsem…vás poznal….Děkuju…“ řekl jí téměř neslyšně a víčka mu klesla. Jeho tělo se Gilraen rozplynulo v náručí. Po chvíli se na jeho místě vznášel obláček třpytivého prachu, pak ale i ten zmizel. Teplý vítr jí rozevlál vlasy.

„Dashi!…“ zašeptala.

Před ní ležela na zemi jenom šipka.

 

Našli ji, jak sedí s hlavou opřenou o kmen stromu a dívá se do jeho koruny.

„Gilraen!“ To ji teprve vrátilo zpátky na zem.

Arlen se nechala sesadit s koně a rozběhla se k ní.

„Gilraen!…To bylo hroz…“ Gilraen ji objala, a Arlen si najednou uvědomila že jí někdo chybí.

„Kde je Dash?“

„Musel odejít…“

„Ale já jsem se s ním chtěla rozloučit.“

„To on jistě také…“

„Gilraen? Tihle pánové říkají, že se můžeme vrátit domů.“

Gilraen se pokusila usmát.

„To je dobře…“

---