Dimenze, část 1.

 Knížky a filmy jsou plné různých hrdinů a jejich odvážných skutků. Když je vidíme, taky si sami sebe představujeme jako hrdiny, prožíváme nebezpečná a vzrušující dobrodružství, bojujeme s krutými zlosyny a zachraňujeme svět. Ale pokud se nám tohle přání splní, zjistíme, že být hrdinou není tak snadné, jak jsme si až dosud mysleli a břemeno našeho poslání, které neseme na bedrech, je těžší, než můžeme unést. Na tohle povolání neexistují žádné školy. Hrdina si musí umět poradit sám. A musí se vyrovnat s vědomím, že každá lekce, kterou mu osud uštědří, může být i poslední. Věřte mi, já vím, o čem mluvím…

 Bylo pozdní sobotní odpoledne na konci jara a já jsem zrovna byla u babičky na venkově. Ležela jsem v trávě na zahradě, broukala si jednu písničku od Pink Floydů a nemyslela vůbec na nic. Všechny starosti jsem hodila za hlavu a užívala si svůj malý soukromý ostrůvek klidu.

 Blaženě jsem vzdychla a upřela oči do blankytně modrého nebe, po kterém se honilo několik nadýchaných obláčků. Najednou jsem zahlédla, jak se pod jedním stromem kousek ode mě něco zablesklo. Střep, pomyslela jsem si a zavřela jsem oči. A zase  je otevřela. Ta věc mě zvláštním, téměř zvrhlým způsobem přitahovala. Zvedla jsem se a šla k tomu. Ale já přece vůbec nejsem zvědavá, protestovala jsem, když jsem se k tomu shýbala. Na zemi ležel malý stříbrný přívěšek s koženým provázkem, byl to kruh s nějakým symbolem uvnitř. Vypadalo to, jako by zářil svým vlastním, tetelivým světlem.

 „Co to je?“ zašeptala jsem zmateně. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem zvláštní vtíravý pocit, že si tu věc musím pověsit na krk. Nutkání sílilo a sílilo, až už jsem to nevydržela a ten přívěšek si nasadila. To mohla být největší chyba mého života.

 Ve vzduchu se najednou zhmotnil jakýsi hučící tunel, a než jsem stačila cokoliv udělat, třeba vykřiknout, dát se na útěk nebo omdlít, vcucnul mě do sebe. Volným pádem jsem letěla skrz vířící modré spirály, prudce vanoucí vzduch mi bránil se pořádně nadechnout. Zmocňovala se mě šílená závrať jako na horské dráze. Přede mnou se zjevila malá světlá tečka, která se rychle zvětšovala. Ještě mě stačilo napadnout, že to vypadá jako cesta na onen svět a pak už mě tunel vyklopil do jasného slunečního světla. Seznámila jsem se s několika větvemi a na zemi jsem se zabořila do hromady listí. Ta divná modrá věc nade mnou zazářila a zmizela. V náhlém tichu jsem se skutálela z hromady, poděkovala svému strážnému andělovi, že ji tam dal a pomalu jsem se postavila.

 „Klid.“ Vždycky, když jsem nervózní, mluvím sama se sebou. „Je to jenom sen.“ Škrábance od větví mě pálily. „Dokonale živej, ale pořád jenom sen.“ Rozhlédla jsem se, kolem mě byl les – stromy, mech, houby a takové ty věci. Ale něco mi tu nesedělo. Ty stromy byly hrozně vysoké, jako dvacetiposchoďové paneláky, ještě nikdy jsem neviděla takovou zářivě fialovou muchomůrku a hlavně se tu neválely vůbec žádné odpadky!

 Najednou se ozvalo moje staré známé hučení a nad stromy se znovu objevil ten tunel.

 „Ne, už ne!“ Skočila jsem za nejbližší balvan, vyděšeně se k němu přitiskla a doufala jsem, že mě ta příšerná věc nenajde. Pak jsem uslyšela křik, z toho tunelu někdo vypadnul a přistál na té samé hromadě listí jako já.

 Opatrně jsem vykoukla zpoza svého úkrytu. Nový příchozí byla dívka asi stejně stará jako já, s modrýma očima, vlasy obarvenými na červeno a sahajícími na lopatky. Připadalo mi, že ji odněkud znám, ale nemohla jsem si vzpomenout, odkud.

 Zírala na mě jako na zjevení. „Ehm…“ začala nejistě, „… co to bylo?“

 „Nevím.“ Odhodlala jsem se opustit svůj úkryt. „Ale vyplivlo mě to sem, když jsem sebrala ten přívěšek.“

 Sundala si něco z krku. „Takovejhle?“

 Dívala jsem se na symbol připomínající roztažená křídla uvnitř kruhu a vzala do ruky ten svůj. Zamrazilo mě. „Jo.“

 Chvilku mezi námi panovalo tíživé ticho, které jsem nakonec prolomila řečnickou otázkou. „Kde to jsme?“

 „V jiné dimenzi,“ ozvalo se za námi.

 Obě jsme se prudce otočily. Za námi nikdo nebyl, jenom malý bílý pejsek, který seděl na mechu a se zájmem si nás prohlížel.

 „Kdo to řekl?“ pípla ustrašeně ta dívka a mě najednou napadlo, že ty hnědé oči civící na nás vypadají až příliš inteligentně.

 „No já,“ řekl ten pes. Obě jsme od něj vyděšeně ucouvly. „Ale no tak.“ Nevím, jak to popsat, ale ten vořech se zatvářil skoro uraženě. „Já vás přece nekousnu.“

 „Možná nekousneš, ale mluvíš!“ dostala ze sebe přiškrceně moje nová kamarádka.

 „Aha.“ Pes naklonil hlavu ke straně. „A to vám vadí?“

 Skoro hystericky jsem se zasmála. „Najdeme ňáký kouzelný přívěsky, který nás dost drastickým způsobem dopraví do jinýho světa, a tam na nás vystartuje mluvící čokl. Co by nám tu vlastně mělo vadit?!“

 Nevím, jak to udělal, ale ten vořech se usmál. „Vy chcete domů?“

 „Jo!“ vyhrkly jsme obě najednou.

 „Opravdu?“ Podíval se mi do očí tak upřeně, až mi to začalo být nepříjemný. „Copak ty sis nikdy nepřála dostat se někam jinam? Kamarádit se s bytostmi, o kterých všichni tvrdí, že neexistujou?“ Obrátil se k té dívce. „A ty, Jessi, nechtěla jsi…“

 „Moment!“ přerušila jsem ho, oči navrch hlavy. Už jsem si vzpomněla, odkud jí znám. „Jessica Jeske?“ zeptala jsem se opatrně.

 Bylo vidět, že jí to taky došlo. „Susana?“

 Nemýlila jsem se. Byla to ona, moje dopisová kamarádka z Německa… „Hej?!“ uvědomila jsem si najednou. „Jak to, že ti rozumím?“

 Zatvářila se zmateně. „Vždyť přece umíš německy?“

 „No, jenom se slovníkem a hromadou času, ale teď na tebe mluvím normálně. Teda, chci říct česky…“

 „Promiňte, že vstupuju do vaší debaty,“ ozval se pes, „ale tady se boří všechny jazykové bariéry z vaší…“ Najednou se zarazil, prudce zvednul čumák do vzduchu a zavětřil. „A sakra! To je gromp! Utíkejte!!!“

 „Cože to je?“ zeptala se Jessi.

 Odpověď se vzápětí vyvalila z křoví. Ta velká růžová věc s černou kšticí, která vypadala trochu jako medvěd, na nás zlomyslně zamrkala malýma očkama. Už nevím, kdo zaječel první, ale asi jsem to byla já. Vystřelili jsme z místa rychlostí, která by nás dokázala dostat na oběžnou dráhu Země, ale gromp se nenechal zaskočit a vyrazil za námi. Razil si cestu podrostem jako tank, ale byl rychlejší než my a brzy nás začal dohánět.

 Honička v lese má svoje nevýhody – všude jsou kořeny, které se usilovně snaží o to, aby se o ně někdo přerazil. V jednu chvíli ještě Jessi běžela vedle mě a v druhé už ryla bradou brázdu v zemi. Otočila jsem se a chystala se jí rozběhnout na pomoc, ale už jsem to nestihla. Nade mnou se mihla bílá šmouha, skočila na našeho pronásledovatele a zakousla se mu do lýtka. Gromp rozzuřeně zařval a pokoušel se psa setřást.

 Zvedla jsem Jessi na nohy. „Rychle, musíme se někde schovat!“

 Ale to už naštěstí nebylo nutné, maličký voříšek zahnal růžovou bestii na útěk.

 Obě jsme si vydechly úlevou. „No, nechtěl bys nám něco vysvětlit?“

***

Temnotu kolem nás plašily plameny ohně, kolem kterého jsme seděly, ale ani jeho teplé světlo nás nedokázalo uklidnit. Při vzpomínce na honičku z grompem jsme se lekaly každého zvuku z lesa.

 Jenom pes seděl spokojeně naproti nám a prohlížel si nás s nečitelným výrazem. „Omlouvám se za ten poněkud nepříjemný způsob vaší cesty. Ale můžu být rád, že jsem vás sem vůbec dostal.“ Zaregistroval naše nechápavé pohledy. „Ale měl bych vám všechno povědět od začátku. Tak tedy, tahle dimenze se jmenuje Divitaria, ale netuším, ve které její části se teď nacházíme. Já jsem Arius. Patřil jsem k Ochráncům, kastě rytířů, která se starala o bezpečí této říše.“

 „Proč o nich mluvíš v minulým čase?“ ozvala se Jessi.

 Ariovy rysy se stáhly bolestí – člověk by řekl, že pes něco takového nedokáže. „Víte,“ zdálo se, že neví, jak začít. „Žádný mír a blahobyt, ať je sebelépe chráněný, nevydrží věčně. Vždycky se najde někdo, kdo chce mít víc a je schopen pro to udělat cokoliv.

 Jeden mladík se kdysi pokoušel stát jedním z Ochránců, ale žádný mistr ho nechtěl vzít k sobě do učení – jeho schopnosti byly víceméně průměrné. A tak začal studovat sám a po čase se nám svou mocí téměř vyrovnal. Byl velice vážený a vyhledávaný pro své schopnosti. Jeho vliv se mu líbil, ale časem mu přestal stačit. Svou roli v tom hrála i zášť, které jsme původně nepřikládali velkou váhu, netušili jsme, že ho to odmítnutí tak urazilo.“ Ušklíbl se. „Pomstychtivost je jedna z nejsilnějších lidských vlastností – to jsme poznali na vlastní kůži. Tomu čaroději se nějak podařilo objevit způsob, jak otevřít bránu do jiné dimenze – což uměli jenom nejvýše postavení Ochránci – a tam si začal sestavovat svojí armádu. A začal si říkat Durus.“ Arius smutně zavrtěl hlavou. „Nevěřili jsme, že by toho byl schopen. Nebyli jsme připraveni. Jeho vojáci vtrhli do země a začali si ji podrobovat a my jsme je nedokázali porazit. Zklamali jsme.“

 Obě jsme mlčky naslouchaly jeho vyprávění. V Ariově hlase byl slyšet tak obrovský smutek a vina, chtěla jsem ho nějak utěšit, ale nevěděla jsem jak.

 „Nejhorší rána přišla, když dva Ochránci zradili a přidali se k němu. Durus je povýšil na své nejvyšší generály, své pravé ruce a také jim dal nová jména. Atrox a Crudelis.

 Válka trvala sotva dva měsíce. Durus zničil všechny Ochránce a prohlásil se vládcem Divitarie. Já jediný jsem zůstal naživu. Ale při poslední, nejzuřivější bitvě o Hexaros, citadelu Ochránců, jsem přišel o všechny své síly.“ Pohrdavě si odfrknul. „Zůstala ze mě tahle troska.“

 „To jsi předtím vypadal jinak?“ chtěla vědět Jessi.

 Arius přikývl.

 „A jak?“

 „Byl jsem… no… větší.“ Pak pokračoval. „Podařilo se mi před Durusem skrýt. Ale válka byla prohraná a všichni Ochránci mrtví – a já jsem nevěřil, že ještě zbývá nějaká naděje. A pak jsem si vzpomněl na Vigilante, naší nejmocnější relikvii, kterou darovali válečníci z jiného světa – vašeho světa - prvním Ochráncům, aby jim pomohla k vítězství ve válce dimenzí před tisíci lety a která má  podle proroctví v době největšího ohrožení opět povolat Vyvolené ze země, kde byla vyrobena. Svými posledními silami jsem ji vytáhl z hlubin Meziprostoru, kde byla ukryta, oddělil od sebe její poloviny a poslal ji do vaší dimenze, aby našla své Vyvolené.

 „Takže tohle je Vigilante?“ Jessi se dotkla svého přívěšku. „A my jsme ti tví Vyvolení?“

 „Blbost.“ Zamračila jsem se. „Nevěřím na osud a proroctví. A kromě toho, já se moc vyvoleně teda necejtím.“

 Arius pozvedl obočí. „Vybral si vás Vigilante,“ Jeho tón odmítal veškeré diskuse. Zajímalo mě, proč o tom přívěšku mluví, jako by to bylo něco živého.

 „Vždyť jsme jenom dvě holky,“ přidala se Jessi na mou stranu. „Neumíme bojovat, nevíme vůbec nic o tom, jak se vedou války a navíc, ty jsi mluvil o čarodějovi – a kouzla jsou poslední věc, se kterou bysme mohly mít něco společnýho.“

 „A když ani Ochránci nedokázali Duruse porazit, jak to máme zvládnout my?“ Situace začínala být opravdu šílená. Jediné, co jsem chtěla, bylo vrátit se domů.

 Pes naklonil hlavu ke straně. „Po pravdě řečeno, taky jsem si myslel, že budete vypadat jinak. Ale Vigilante si z celé dimenze zvolil právě vás. Jste to vy a jedině vy, kdo může zachránit Divitarii.“ Usmál se při pohledu na naše zoufalé výrazy. „A nemusíte se takhle tvářit. Přece by vás Vigilante nenechal na holičkách.“ Ukázal tlapkou někam za nás. Obě jsme se otočily a uvědomily si, že velký bílý kámen, o který jsme se dosud opíraly, má na sobě vyrytý symbol našich přívěšků. Vyměnily jsme si tázavé pohledy a pokusily se ten balvan odvalit. Pod ním byly v mělké jámě uloženy dva podlouhlé balíky. Jeden jsem zvedla, odmotala z něj plátno a zůstala užasle zírat.

 V rukou jsem držela meč v jednoduché pochvě z tmavé kůže. Jílec zbraně byl vykován do podoby dračích křídel a vykládaný nějakým černým kamenem, možná obsidiánem.

 „Páni!“ Neobratně jsem meč tasila, ocelová čepel se ve tmě modře zaleskla. A najednou jsem pocítila něco zvláštního, jako kdyby z toho meče proudila síla do celého mého těla. V tu chvíli jsem si připadala jako velký válečník a měla jsem chuť si to teď hned rozdat třeba se samotným Durusem. Podívala jsem se na Jessi, která ztuhle stála vedle mě s tím druhým mečem s rukojetí z alabastrových andělských křídel v ruce a podle jejího výrazu jsem poznala, že cítí to samé, co já.

 Zkusila jsem se svou zbraní jen tak zkusmo seknout po imaginárním protivníkovi, ale překvapeně jsem si uvědomila, že s ní mávám v širokých obloucích a končím bojovým postojem s jílcem zvednutým k rameni.

 Jessi na mě vytřeštila oči. „Nikdy ses nezmínila o tom, že umíš šermovat!“

 „Neumím!“ protestovala jsem zmateně. „Ono to jde… tak ňák… samo.“

 Chvilku na mě nevěřícně zírala, pak se pohnula… a předvedla rychlou sérii elegantních seků. Nejdřív se zatvářila zděšeně, ale pak se začala culit.

 Arius nás pozoroval s šibalskými jiskřičkami v hnědých očích. „Tak co říkáte teď? Jdete do toho se mnou?“

 Obě jsme nadšeně pozvedly meče „Jasně!“

***