Putování na východní pól

Když jsme skoro dorazili na východní pól,bylo už šerou.Slunce potajmu ještě sem tam vykouklo z peřin,ale to nic nemněnilo na situaci,jež naznačovala příchod noci.Otakárek nedobrovolně pochlácholil ubuleného Viktora a všichni teskně vzpomínali na to jaké to bylo,když ještě měli jídlo.Ochablé ručičky marně vzpomínaly kdy naposledy potkaly nějákou jahodu či hrušku k utrhnutí a vyprahlé rty,dávno pohřbené pod nánosem prachu,niterně prosily boha aby jim ještě jednou dal ten pocit uspokojení,kdyz se mohly zabořit do sladké dužiny.
Všechny vás sním,zaznělo z Andělových úst a výraz v očích napovídal,že dnes nikdo nezavře oči.Tak jako stovky nocí předtim.
Tak mistrně jako Anděl nedokázal snad ani Hitchkock znemožnit spaní.Jaké by to asi bylo,jaké by to bylo,kdyby jsme tehdy neumlátili Indiána tou motyčkou na dědově farmě.Jaké by to asi bylo,to už se nikdy nedovíme.Sic nás to prvních 50let zatracení nikterak zvlášť neštvalo,ale pomaličku s nánosem prachu v žaludku nám začínaly přicházet na mysl výčitky.
Všechny vááás snííím.Opět vyřkl laškovně Anděl a vsichni zbystřili své poslední smysly.Naposled když to naposled udělal,trvalo týden než nás rozžvíkal a než jsme prošli po kouskách celým jeho zažívacím traktem a zase spatřili světlo světa.
Snad,už zítra na ten východní pól dorazíme.

---