Hadriané aneb příběh bez konce

Hadriané aneb příběh bez konce Sting se vřítil do průzračných nafialovělých mračen. Nastalo období fialových dešťů, a tak na celé orbitální stanici, napodobující koloběh planety, nebylo vidět jediné živé bytosti. Přistávací rampa ve tvaru oka jasně fosforeskovala, až jeden musel přivřít oči, jak ho od té záře bolely. Sting přistál. Sting je malé plavidlo, jakýsi vesmírný koráb, vznášející se na bázi helia. Tvarem by nám mohl připomínat rejnoka. Na jeho bočních výběžcích, jež prakticky fungovaly jako ochranné štíty se otevřely kruhovité nenápadné membrány a z nich vyšla malá bytost. Trochu zelenkavé barvy, vysoká tak čtyři stopy, útlé údy místo prstů a dlaní, jak jsme na to zvyklí u homo sapiens sapiens, tito tvorečkové mají jen onu ruku na konci značně ztenčenou a protáhlou, jakoby v jeden jediný prst. Hranice mezi oním prstem a rukou byla těžce rozpoznatelná, byla-li tam vůbec nějaká. Hlavu ve tvaru nedokonavé elipsy elegantně posazenou na tom křehkém tělíčku nesl tvoreček velmi vznešeně a vysoko. Malý výběžek naznačoval cosi jako nos a tenká čárka pod ním, nikdy se neotvírající, zaujímala pozici telekomunikačního zařízení. Jakoby šlo jen o jakousi anténu, která se vlnila podle dálky adresáta a objemu informací. Hadriané se dorozumívali telepatií neznámého druhu. Lidem se kdysi podařilo prozkoumat možnosti a taje telepatie, ale zapomněli, že telepatie je jen jednou z mnoha prostředků nonverbální komunikace. Hadriané používali tu doposud neznámou, označovanou jako Ďáblova řeč. Lidé si vždycky najdou nějaké názvy pro to, co sami nedokážou pochopit. Potřebují svoji nevědomost na něco svést a Pán Temnot je pro ně velmi dobrou výmluvou. Hadriané měli i oči. Nepatrné černé korálky. Jeden zepředu, druhý zezadu. Takže měli přehled o tom, co se děje, za každé situace. Jako národ byli velice tolerantní a nápomocní a drželi při sobě nevídaným způsobem. Jejich jedinou slabinou byla láska k bližnímu svému. Ubližoval-li někdo jen jednomu z nich, znepřátelil si celý národ. Zda šlo ale opravdu o jejich slabinu, o tom by se dalo polemizovat. Jejich solidarita byla natolik dojemná, všemi lidmi obdivovaná a zároveň také nechápaná. Nikdo neví, odkud přišli. Jednoho dne se tu prostě objevili a poskytli nám útočiště. Před stovkami let došlo k velké katastrofě na Zemi. Planeta se stala neobývatelnou. Vzduch, oceány i sama půda byla zamořena jedy, radiací a fialovými dešti. Lidé panikařili a neměli kam utéct, nevěděli, jak se zachránit. Až jednoho dne, tak jako by seslal Bůh anděly, přišli Hadriané a zachránili poslední živé lidi na planetě. 1 253 788 lidí odvezli sem, na tuto orbitální stanici, simulující život na Zemi. Nevelí nám. Berou nás jako rovnocenné tvory. Žijeme svůj vlastní život a oni zase ten svůj. Nekomunikují s námi. Jejich technika, inteligence a vůbec mozková kapacita je na mnohem vyšší úrovni, než si my, lidé, vůbec dokážeme představit. Zasunula jsem svůj výhledový rámec a zanechala tím milého Hadriana napospas svému osudu. Oblékla si modrou pracovní kombinézu. Už jsem měla zpoždění na svou další přednášku z Historie národů. Vstupní membrána byla opět zaseklá. Musela jsem zavolat membera první kategorie. Během pár sekund závadu odstranil a já se konečně vydala vstříc svým nepokojným studentům. Odjakživa mne zajímala historie a dějiny. Přečetla jsem každou z dochovaných knih našich předků….ale vzhledem k veliké katastrofě a následkem fialových dešťů na konci 24. století se nám dochovalo písemných i holografických památek poskrovnu. Třída byla plná tváří mladých ctižádostivých lidí na projektových monitorech, toužících především po vrchních postech nějaké vesmírné flotily a hvězdných výpravách…jejich představy byly natolik vzdálené od toho, co jsem se jim chystala vštěpit do hlavy. Faktem ale zůstává, že jako lidstvo jsme se poučili alespoň do určité míry. Takže se nemusíme obávat vlastní destrukce. Obávat bychom se měli naopak naší touze po ovládnutí jiných světů, která nám může být fatální. „Dnes budeme probírat významnou knihu Thurmana von Baltzera z roku 2305. Knihu, která otřásla naší společností, vyvolala katastrofickou válku mezi národy celého světa. V důsledku lidské zloby a nenávisti, jež nepřehluší ani srdce mladých milujících lidí, přivolala na naše hlavy nejen tragédii lidskou, ale i přírodní. Jak je vám jistě známo, fialové deště, které vyhubily polovinu našeho druhu, nejsou ničím jiným, než výsledkem naší dlouhodobé touhy po ovládnutí přírodních cyklů a počasí. Dílo navazuje na jakéhosi despotického fanatika dvacátého století, který se pokusil prvky universalismu jedné rasy praktikovat do reálného života. Jeho pokus o ovládnutí planety Země a „vypěstování“ tzv. čisté rasy vyšel nakonec do prázdna v kosmopolitním měřítku. Za to však odsoudil ke smrti a k utrpení nespočetné množství lidí. Lidé jsou velmi zvláštní tvorové. Jejich city jsou velice vrtkavé a prchavé. Nedokáží na rozdíl od jiných druhů ovládnout sami sebe a povznést se nad záporné stránky svojí osobnosti a nejen pro to se řadí k vyššímu druhu třetího stupně, téměř na konec veškerého doposud známého vývoje po stránce inteligenční i kapacitní. V přepočtu na jedince…“ Byla jsem přerušena fialovým signalizačním světélkem nahoře u vstupní membrány. Znamení, že se svolává mimořádný sněm všech prozaických bytostí, zaobírajících se právě snahou vzdělávat mladé příslušníky svého druhu a vést je k zamyšlení nad životními cíli a lidskými idejemi. „Omluvte mne. Pošlu sem androida Bergunse, aby mou přednášku dokončil.“ Přepnula jsem projektové monitory do pohotovostního stavu. Jaké to asi dříve bylo. Když se prozaické bytosti, jak se jim jen dříve říkalo….ta paměť…myslím, že vyučující. Ano. To je to slovo. Jaké to asi bylo, když vyučující byl fyzicky přítomen na svých přednáškách. Moji posluchači sedí každý sám ve svém orbitálním domově a komunikují se mnou pouze přes tuhle technickou vymoženost. Kde jsou ty časy? Opustila jsem neveliké prostory mojí pracovny – posluchárny a vydala jsem se dlouhou chodbou vzhůru k centrální buňce komplexu edukativních budov.(Slovo edukativní pochází z anglického slova education….vzdělání.) Zkrátka a dobře, ani tenhle den nemohl uplynout jen tak bez žádných zvratů. Opět si pár vtipálků pohrálo s časovou smyčkou, takže právě sedím ve svém stingu s roztomilým Hadrianem a přemýšlím, co se asi tak stalo tentokrát. Z postraní kapsy sedadla vytáhnu malý stříbrný přenosový informátor a načtu z něho dění během časové smyčky. Hmm…aha. Bezva. Takže letíme na poradu do hlavního centra, vzdáleného třistatisíc světelných let. Ti nahoře si vždycky něco vymyslí, a my abychom se kvůli nim přetrhli. Ještě že to není daleko. Jsme tam během pár vesmírných mžiků. Píííp pííííp…píííp pííííp „Máte novou zprávu.“ Co to? Že by zase nějaké trable s ledničkou? Jestli se jí zase porouchalo spojení s obchodem…tak ten krám už vážně vyhodím do černý díry. Měla byste si konečně pořídit determulátor. Proti časové smyčce. Takhle váš život mohou neustále ovládat jiní lidé. Podívala jsem se na svého milého spoluletce. Hadrian se spokojeným výrazem ve tváři pozoroval galagtickou soustavu před námi. Jak to jenom dělají? Takové schopnosti mít…to by nebylo na škodu. Vy byste s nimi neuměli dobře zacházet. Nic proti vám, ale lidští tvorové už bývají takoví. Musela jsem se pousmát. Ano, má pravdu. Vzadu na pravém boku stinga cosi zaskřípalo. Část meteoru se provrtala jeho titanovým pláštěm. Vznášedlo bylo odhozeno neuvěřitelnou silou a padalo kamsi do neznáma. Hadrian se snažil zabránit něčemu, čemu jsem ani trochu nerozumněla. Nikdy jsem neprošla žádným leteckým programem, takže vám, bohužel, nemohu popsat, co se s námi v tu chvíli dělo. Vím, jen, že to nebylo dobré.Totálně jsme ztratili kontrolu nad vznášedlem. Řítili jsme se kamsi do temného vesmíru. Černá díra. Co prosim? Nikdo nikdy nevěděl, co se stane, když proletí červí dírou bez determulátoru. Probrala jsem se. Sting byl silně poškozený a zem se s námi houpala. Tohle bych tedy nečekal. To je neuvěřitelná příležitost, taková se nenaskytne jen tak někomu. O časoprostorovém cestování hovoří naši předkové, ovšem ti… „Co se děje?“, pracně jsem ze sebe dostala ven. Červí díra nás vhodila do jakési časoprostorové brány. Věřte tomu nebo ne, ale jsme na planetě Zemi. „Proboha!“, to není možné, to se mi jen zdá. „Vždyť Země už neexistuje! Je tomu tolik stovek let..co se stala neobývatelnou a vy jste ji přeci nechali explodovat, abyste tak zabránili šíření fialových dešťů!“ Proč vy lidé nikdy nevěříte tomu, co je prostě na první pohled patrné. Copak nevidíte, že obloha je modrá? Proč myslíte, že se houpeme? Jsme totiž na moři. Tak jste tomu vy Pozemšťané vždycky říkali. „To není možné…“, vzpamatovávala jsem se z toho šoku. Otevřela jsem vstupní membránu. Sting se zahoupal. Dávejte trochu pozor! Sting je již značně nestabilní. Můžeme být vůbec rádi, že už dávno nešel ke dnu. Moře…tak tedy měl pravdu. To je….bože, to je tak neuvěřitelné. Co když se mi to jen zdá?? Ach vy lidé…kolikrát vám to, prosím vás, mám ještě říkat? Sting se opravdu značně rozhoupal. Musím být opatrnější. Moře. Vypadá tak zvláštně. Takhle jsem si ho nepředstavovala. A jaký je tu vlhký a teplý vzduch. To je nádhera. Jen se nadechnout. Tak takhle vypadá Země. A co je to tam v dáli. To vypadá jako nějaké souostroví. Lidé…jací asi byli. A konečně uvidím zvířata. To bude poprvé. Všechno je někdy poprvé. Připadám si jako Alenka v říši divů. „Kolikáté je to století?“ Začátek dvaadvacátého. Století objevení principu vznášecích prostředků. První primitivní telepatofony. Spojení lidí v jedno společenství. Konečně jste se taky jednou dohodli… „Páni.“ Odkud tohle asi všechno může vědět? Od našich předků přejímáme všechny naše vědomosti. „Předků?“ O bože. „To znamená, že už jste tu někdy dřív byli?“ Mlčel. „To by ale znamenalo…že…“ Pšššt. O tom by se nemělo mluvit. Změřil mne svým černým malým očkem. Jemná čárka značící ústní otvor se opět jemně zvlnila. Za tři dny a tři tmavá údobí, pravděpodobně noci, jsme se dostali k ostrůvkům. Vstoupila jsem na pevninu …. Poprvé ve svém životě stojím na Zemi. Jaký je to požitek. Zadržím na moment dech….V dáli spatřím skupinku lidí. Lidé!!! S úsměvem na rtech se rozběhnu směrem k nim. Slyším divný zvuk. Jakýsi rachot jako jemné hromobití. Co je to za zvuk? Otáčím se v běhu. Spatřím Hadriana, jak padá k zemi. „Nééé…..“, z úst se mi vydralo sotva slyšitelně. Nemohu dýchat. Skupina podivně oblečených lidí s jakýmisi podivnými černými zbraněmi se blíží k mrtvému tělu Hadriana. Smějíc se ho popadnou a podivují se nad svým úlovkem. Otáčí se a hledí na mně. Můj zděšený výraz je překvapí. Cítím bolest v prsou. Dotknu se kombinézy….na rukou mám krev. Padám na zem stejně malátně jako před chvílí Hadrian. „Panebože, vždyť to byl člověk!“, slyším mužský hlas v dáli. Vidím zamlženě….všechno padá…. Poslední zvuk, který jsem schopná ještě vnímat, je takové podivné chrčení a bzučení. Nepřestává to. „Haló..byla by jste tak laskavá a dostavila se na poradu??“ Projektový monitor mne vytrhl ze zamyšlení. „Co?“ „Dostavte se laskavě na poradu. Čekáme už jen na vás.“ Opakoval hlas. Jistěže. Opět ta vidina. Měla bych zase začít brát nějaké tablety. Zdá se, že se mi vrací snový syndrom. Měla bych se smířit, že nikdy Zemi nenavštívím, že nikdy nepoznám, jaké to je volně žít a dýchat a jací jsme asi byli? Co jsme a kdo jsme? Tohle mne jednou zabije. Popadla jsem svoje holografické poznámky a zamířila jsem ke vstupní membráně. Hlavu vzhůru. Snad jednou….jednou….možná. Prozaické bytosti už jsou na místě. Nemohu je nechat čekat. Malý Hadrian se pousmál a odvrátil pohled od výhledového rámce. Tak strašně rád plnil sny těchto podivných dvounožců, jež si říkají lidé, byť jen na malou chvíli. Nasedl do svého stingu a odletěl do fialových zamlžených mračen.

---