Povídka beze jména

Kdo nezalituje toho, že je to dlouhé, nebude litovat.

Derek vešel do místnosti. Gale, tiše sedící ve velkém pohodlném křesle v rohu knihovny, odtrhla oči od knihy, spatřila ho a letmo se usmála. I na Derekově tváři se mihl jakýsi stín, jenž by se dal přirovnat k úsměvu. V místnosti bylo takové ticho, že jeho kroky, které zamířily přímo k ní, se rozléhaly všude kolem jako těžké údery kopyt koně, kráčejícího po starodávném nádvoří. Starý dům, ve kterém se knihovna nacházela, měl také svou historii, jež by mohla vypovídat své. Jeho široké a masivní zdivo působilo jako jeden z dominantních prvků tohoto bloku. Oknem do zahrady byl vidět poničený zahradní přístřešek z 19. století, určený pro nedělní odpolední čaje anglických dam. Derek si sedl do křesla, které stálo bokem vedle toho, na němž spočívala Gale už dobrého půl dne. „Věděl jsem, kde Tě najdu.“ „Stalo se něco?“ Zadíval se na ní svýma modrýma očima, plnýma zvláštního napětí a touhy. V jeho přítomnosti pobývala velice ráda, ale naskýtalo se k tomu jen málo příležitostí. Asi to tak prostě mělo být. Gale se proti tomu nijak nebouřila. Znali se s Derekem už od dětství, ale spřátelili se až po několika letech, co spolu chodili ještě do základní školy. I když spolu netrávili svůj volný čas, panoval mezi nimi zvláštní vztah. Na pokraji přátelství, na pokraji něčeho pro oba nového a hezkého, co nikdy nemělo být vyřčeno, natož uskutečněno. „Kde je?“ „Kdo?“ „Však Ty víš, kdes ji nechal? Měli jste mít dnes významnou schůzku, ne?“ „Já…teď bych se o tom nechtěl bavit. Jednou Ti to všechno řeknu. Ale teď bych byl rád s Tebou, jen tak, chvilku osamotě.“ Gale ho pohladila po ruce a stiskla mu ji, jako náznak toho, že s ním soucítí. Vždycky tu bude proto, aby mu pomohla. Alespoň si to tenkrát myslela. Vlastně ho vždycky brala jako kamaráda. Nikdy na něho nepomýšlela tak, jako na jiné kluky, které ve svém životě potkávala, aniž by se nad tím kdy pozastavila. Až snad do jednoho dne, kdy mu napsala dopis. Začala ho brát velice vážně. Jako přítele. Jako kamaráda. V Derekovi stále přetrvávalo jakási touha, možná jen ta představa, co by se mohlo stát a jaké by to bylo, ho hnala kupředu jako motor. Tak ji tak napadlo, co se asi stalo mezi ním a Selenou. Dnes ji přeci chtěl požádat o ruku. Selena byla dlouhá léta do Dereka zamilovaná, ale on si toho nevšímal. Když je Gale poprvé viděla pohromadě, pocítila, že ho ztratila. Ten okamžik, kdy snad mohli být spolu, je prostě minul. Ani jeden z nich však nevěděl, kdy se tomu tak stalo. Najednou si uvědomila, že Derek už tu pro ni nebude. Už ji nebude mít tajně rád, anebo bude a je se Selenou jen proto, že …… Na takovéhle myšlenky však Gale musela rychle zapomenout. Do místnosti vstoupila Selena a jakmile spatřila Gale, zvlhly jí její krásné velké modré oči. Vždycky viděla v Gale soupeřku, protože věděla, že Derek na ni pořád myslí a kdykoliv Gale potká, nebo s ní mluví, hrozí tu nebezpečí, že ji opustí, a to by ona prostě nepřežila. Bez něho není nic. Miluje ho celou svou bytostí, a odpustila mu už dávno, že ji nikdy nebude milovat tak jako Gale. Nechtěla ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby to Gale jen tušila. Derek opravdu Gale miloval. Ale nikdy se neodvážil říct jí to přímo. Vždycky se domníval, že by ho odmítla. Bál se, že by to neunesl. A byla to pravda. Možná ho Gale svým způsobem milovala. Možná si byli souzeni. Ale to se nikdy nedovíme, protože ten okamžik, je prostě minul. Derek vstal a šel naproti Seleně. Vrhla se mu do náručí a začala se mu omlouvat. Obejmul ji. Gale se také zaleskly oči a pocítila lítost a zvláštní ztrátu v srdci. Je po všem a to jsem mu ani nedala šanci. Otočila se a vrátila se ke své knize, předstírajíc její četbu přemýšlela o tom, co se asi stalo. V tu chvíli, co se Gale sklonila nad knihou, se na ní Derek dlouze zahleděl, pořád v objetí Seleny, stál tak, že to nemohla spozorovat. Věděl, že ke Gale něco pociťuje, ale taky věděl, že si prostě nejsou souzeni, protože by šlo o neopětovanou lásku. Selenu měl velice rád. Byl přesvědčen, že po jejím boku bude šťasten a rozhodl se správně, když ji dnes požádal o ruku. Tohle bylo poslední sbohem Gale Vaillandové, té sladcé dívce, se kterou toho měl tolik společného, až ho to děsilo. Když Gale náhle vzhlédla od knihy, už byli pryč. Otřela si slzy po tváři. Je těžké vědět, že je konec. Možná, kdyby mu něco naznačila, zůstal by tu pro ní. Ale mohla to vůbec udělat? Měla na to právo? Jak by mohla takovým zásadním způsobem zasahovat do něčího života? Vždyť ani nevěděla, zda by s ním chtěla začít chodit. Vážila si ho a věděla, že Selena ho skutečně miluje a učiní ho šťastným. Ale co ona sama? Cožpak by mu nezpůsobila větší bolest tím, kdyby ho zahrnula planými nadějemi, ze kterých by se mohlo, ale nemuselo něco hlubšího vyvinout? Na to rozhodně neměla právo. Nemohla se s ním už vídat. Aby Selena mohla zůstat klidná. Stačil jeden její dopis, jakých si spoustu napsali, o nejrůznějších věcech, na to, aby se do ní znovu zamiloval. Aby si uvědomil, jak moc ho zajímá, jak po ní touží. Gale se rozhodla, že nebude zasahovat do jejich vztahu. Nebylo by to správné. On ji bude milovat a bude šťastnější, než by kdy byl s ní. Rozhodně ho bude postrádat. Navždycky zůstane jedno teplé místečko, jeden kouteček v jejím srdci vyhrazené Derekovi. Otevřela knihu na poslední stránce, kde ležel již zažloutlý spoustakrát skládaný papír. Byla to kniha od jednoho slavného moudrého pana Spisovatele. Jmenovala se Miluj bližního svého. A v jejích hodnotných útrobách ležel tento papír. Byl to první dopis, který dostala od Dereka. Letmo ho vzala do rukou a přitiskla k hrudi. Zavřela oči a v duchu začala vyprávět jeho příběh. Znala obsah dopisu za ta léta už nazpaměť. MOC LIDÍ tvoří DAV. NĚCO není NIC. JEDINĚ TEN, kdo TĚ soudí je BLB. TO až SMRT, JAK ZLOM lidem ukáže co v životě opravdu ZTRATÍ, proč ČEKAT na NÍ. Lidé mají tu MOC ZTRATIT ČI ZÍSKAT. ZTRÁTA bolí, a proto MOR lidí je strach. Má cenu RISKOVAT? KAZ má každý, je ve MNĚ, v tobě, je v nás všech. Nejdůležitější je ho najít a pak ho ODSTRANIT. NENI MOC v LIDECH jako v celku,je v jedincích, v každém z nás. NIC SE nestane JEN tak, VŠE má nějaký smysl. Jako v těle TEP je známkou života, láska NECHÁVÁ vyniknout duši. Je to PRÁH bolesti a zároveň radosti. Člověk bez lásky není NIC, zůstává uzamčen, chladný. Netrápí ho to, jelikož to necítí. Takového člověka však neznám, většina lidí miluje, jen to TEN druhý neví. Anebo ví, JENOM HO nemiluje? Co myslíš? OSUD JAK může existovat osud? A jestli existuje, ZNÁ ho někdo? Co je život? JEN pouhým filmem, který už někdo napsal? Jsou Z nás snad jen herci s předem URČENOU rolí? Doufám, že OSUD je pouhým slovem, které V nás vzbuzuje pocit útěchy. Když se nám stane něco špatného. Stejně jako VĚTA: „Asi to tak mělo být.“ Je PÁR slov, které tvoří POKLOP nad naší bolestí, drží v nás vztek ZLO, aby nikdy nevyšli na povrch. Proč je člověk na DNĚ? Dává NÁM tím někdo nebo NĚCO najevo, že tudy cesta nevede? Že děláme něco špatně? Co (kdo) a ODKUD. Anebo, JAK funguje svědomí? JÁ si JEN nedovedu představit LIDI bez svědomí. Myslíš, že OD dob kdy člověk vzniknul existuje svědomí? Nebo ho maj lidé až teď. Mají ho i zvířata? Jseš si vůbec někdy v životě něčím jistá? Co bude zítra? Život JE jako los, jedna velká náhoda. RISKUJ protože I to největší neštěstí, je zároveň štěstím. Ale pozor, nenech se zmýlit, štěstí většinou objevíš až po tom co ho ztratíš, snaž se tomu předejít. Je hodně věcí, co člověk udělá špatně, které se S ním táhnou, i ty máš určitě spoustu věcí, které tě trápí, NEMĚJ ne v paměti, pouč se z nich a zbav se jich, jinak tě to zabije. Nikdy se nezlob na ostatní že chybují, je to lidská vlastnost. Naopak, pouč se OD nich, ať neuděláš stejnou chybu.Jsou to jen SAMÁ slova, kéž bych měl ten DAR se podle nich chovat. MOC věcí v tomhle dopise ti nebude dávat smysl, NĚCO snad jo, MYSLIM, že až přijdeš na skrytou podstatu těchto slov, pochopíš MĚ. POCIT beznaděje ZNÁM, ale i když ti to možná DÁ práci, VĚŘÍM, že pochopíš. Derek Bradfford P.S.: Promiň mi, nechtěl jsem ti ublížit.

---