Romantická Vysočina

      Vysočinu mám nejraději na podzim. To když listí na stromech se tak nádherně pestrobarevně zabarví. Ty listy jabloní, třešní, bříz, dubů, ...  vypadají jak malířská paleta.

     Což teprve taková ranní procházka, kdy slunce pomalu vychází nad obzor. To jdu kolem rybníka. Mlha se zlehounka zvedá nad hladinu i nad krajinu, aby odhalila její podzimní rychle pomíjející krásu. Ta krajina s mlhou, tak moc připomíná impresionistické obrazy. Ten neúprosně pomíjející okamžik.

      Mlha zvedající se nad krajinu s oparem zůstávajícím nad rybníkem. To je

romantický obraz přírody. Vyvolávající pocit nekonečnosti. „Jen“ ten krátce žitý okamžik, jdoucí do hloubky a zanechávající v nitru nesmazatelné stopy.

     To již pokračuji dále. Teď jsou kolem dokola vidět,  k Vysočině neodmyslitelně patřící jehličnaté lesy. Další ze symbolů tohoto kraje. Vzbuzují ve mně dojem odolnosti a volnosti. Vejít do těch hlubokých lesů. To znamená být vprostřed ticha a harmonie. Ty hradby stromů tlumící okolní zvuky, vůně jehličí a tlejícího dřeva. Je to jako vstoupit do něčeho trvalého. Je to jistota klidu a pohody.

     Pak vyjdu z lesa a jsem na jednom z nesčetných kopců a kopečků tolik charakteristických pro tuto krajinu.  Ten rozhled do dáli jen zintenzivňuje tu podzimní pestrobarevnost.

     Tak na mně působí procházka podzimní Vysočinou. Zemí drsně krásnou. Jejichž krása není vždy na povrchu, ale někdy až v hloubkách. Je potřeba naučit se jí naslouchat a pozorovat. Pak poskytuje velkou inspiraci.