Oni

ON

Myslí si jak je chytrá, ta moje maličká. Maličká, úplně nejmenší jakou jsem kdy měl. Bylo jí sotva pět, když jsem ji poprvé pohladil. Vlastně by mi měla být vděčná. Tak něžné to má napoprvé málokdo. A já bych snad měl být vděčný jí. Vždyť i ona byla mou první. Maličkou. Ale kdepak , vděčnosti se od ní asi nedočkám. Už rok mě trýzní. Od té doby co se sem přestěhovala mě dohání k šílenství. Ale mě jen tak snadno nedostane. Tahle hra zůstane jen mezi námi. Od začátku to tak bylo, tak to i zůstane. Vždyť se mi přece nemá za co mstít. K ní jsem se ještě choval hezky. Snad proto mě pokouší, protože nepoznala čeho jsem schopen, co všechno už mám na svědomí. Malička hloupá. Ale ona už brzy pochopí. Se mnou by si neměla zahrávat.

ONA

Zničil mi život. Jen několik desítek minut s ním k tomu stačilo. Stalo se to před tolika lety a stále to bolí. Tak ať teď trpí on. Ať si to vychutná. Tu bolest co páchá jiným, ať zakusí jaké to je, tolik let se trápit. Chci ho dohnat na pokraj všech sil. Ať kňučí jako pes a prosí o milost. On si to zaslouží. Za to co mi udělal a dělá jiným. Pomstím se mu.

TO

Znásilnění. Bylo jí pět a vůbec ničemu nerozuměla. Jen ty schody, po kterých šla. Nebo ji vedl? Dřevěné, lakované, světle hnědé. Bez zábradlí, kterého by se mohla přidržet. To už nikdy nenajde. Už se ničeho nepřidrží. Teď jde sama za sebe.

DĚJ

Celý rok spolu hráli tu hru. Na kočku a myš. Celých patnáct let sbírala síly. Celých patnáct let se toho děsil. Pak přišla její chvíle. Měla dost sil, mohla ho zničit. Oba věděli proč, ale nikdy mezi nimi o tom nepadlo ani slovo. Instinktivně se báli jeden druhého, zůstat spolu sami v místnosti. Ale v cizí společnosti stačilo jen pár nevinných slov z její strany, dobře promyšlených, aby skutečný obsah byl znám jen těm dvěma. A on se nemohl bránit. Vlastně mohl. Nereagoval, zůstával chladný, odměřený jako posledních patnáct let. Ten šestnáctý se mu měl vymstít.

ON

Nenávidím ji. Ví o mně úplně všechno. Nejdřív jsem si myslel, že jde jen o nějakou hru, ale teď už to chápu. Mstí se mi, chce mě zničit, prozradit má malá tajemství, mé hříchy, mé rozkoše. Ale to jí nedovolím, měl jsem to udělat už dávno. Zabít ji. A byl by pokoj. Ale v té době jsem na to byl ještě příliš mladý a hloupý. Teď je to jiné.

Musím to udělat dřív, než mne dostane.

TO

„Jak se cítíš maličká?“ obludně jí funěl do ucha s nožem na jejím krku. Zalykala se hrůzou. Zase ty schody, už zase po nich šla, pokaždé ji zavedly na stejné místo. Stejný pokoj, stejný člověk. Tentokrát už ne. Tentokrát už ty dveře otevřít nestihla.

Její mrtvolu našli o pár dnů později, o několik kilometrů dál, vyplavenou na břehu řeky.

ON

Měl zběsilou radost, když si četl noviny. Pátrali po vrahovi. Pátrali po něm. Tak rád by se jim ukázal. Lidé se ho bojí, mají strach posílat své děti do školy. Už je mu jedno komu ublíží, děvčátko či žena, teď už je to přece jedno, mají strach, respekt, to co vždycky chtěl, po čem toužil. Jen kdyby věděli před kým. Tak rád by se jim doznal. Tak rád by jim svěřil, že to on ubližuje malým děvčátkům, to on jejich těla vždy pohodí do řeky a těší se až je najdete.

Já. Já. To všechno já.

KATARZE

Ne. Té se skutečně nedočkáme. Snad jen trochu ironie, chcete-li. Nakonec ho přece jen našli. Díky deníku, co si celou dobu vedla. Jeho první oběť byla i jeho poslední. Přece jen vyhrála.

Pár dní po zatčení se oběsil na tkaničkách od bot.