Přemíra zkušeností

NEBEZPEČNÉ ZAMĚSTNÁNÍ

     John se na sebe díval do zrcadla a nevěřil vlastním očím. Obě oči zarudlé tak, že téměř nebylo možné rozpoznat bělma. Pod nimi opuchlé a nateklé váčky, takže vypadal jako boxer po prohraném zápase. Pokožka obličeje bílá, téměř bílo-žlutá, protkaná temně nachovými žilkami. Jakoby už celá léta nebyl na slunci. Rty měl tak popraskané, že na nich byly jasně patrné zaschlé strupy od krve. Vlasy nemyté, rozdrbané. Připadal si jako výtvor nějakého polobláznivého avantgardního umělce.

…Celou noc proplakal. Teprve nyní se mu to celé vybavilo…

     Pracoval jako účetní. Dá se říct, že ho práce hodně bavila. Se zálibou si vyhledával stále nové a nové informace, sledoval všechny možné změny zákonů a vyhlášek týkající se jeho profese. Z malého podřadného účetního se tak během pár let stal hlavní účetní. Místo malého omláceného stolu v malé zatuchlé místnůstce někde v přízemí, sedával ve vlastní kanceláři, v posledním patře, hned vedle ředitele. Z okna měl nádherný výhled na celé město. Měl vlastní sekretářku, dům, auto a skvělý plat. Měl se skvěle.

..Připadalo mu, jakoby se to všechno událo v nějakém jiném životě. To co na něj nyní hledělo ze zrcadla byl jen mdlý stín minulosti…

     Vše to začalo nedávno, když mu ředitel naznačil, aby si vzal pár týdnů volno a odpočinul si. To se ho samozřejmě dotklo. Vždyť bez něj nemohla celá firma fungovat. Práci se oddal na tolik, že po celou dobu, co zde pracoval, si nevybíral žádnou dovolenou. Po večerech, zatímco jiní odpočívali, on pracoval. Jiní se seznamovali, ženili, zakládali rodiny, on ne. Nechtěl. Nechtěl aby ho cokoliv vyrušovalo od práce, měl zodpovědnost a musel se soustředit. A teď dovolená, povinně. Tak odešel.

…Nabral si do dlaní trochu studené vody. Jakoby stiskl klubko jehel. Opláchl si obličej. Vlhkou rukou si projel vlasy. Odmítly se poslušně položit. Tak je tak nechal. Bylo mu to jedno. Myslel úplně na něco jiného. Díky svým dlouholetým zkušenostem odhalil něco velkého. Musel se vrátit k rozdělané práci…

     Sem ho přivedl jeho doktor, u kterého se chvilku léčil z depresí poté, co odešel ze svého minulého zaměstnání. Nejprve na něj trochu nedůvěřivě koukali, ale když jim pověděl, kde dělal a jak důležitou funkci zastával, nabídli mu bez řečí místo vedoucího ekonomické sekce. Rozhodl se, že začne s běžnou kontrolou účtů. Řekli mu, ať si veškeré důležité informace nechává pro sebe, anebo ať je sděluje výhradně řediteli na pravidelných schůzkách. Zřejmě utajení, pomyslel si, nevěnoval tomu větší pozornost a pustil se do práce.

…Utrhl si papírový ručník a osušil se. Když se narovnal, zatočila se mu hlava. Cítil se hrozně ospale. Ještě naposledy se na sebe podíval a vydal se zpět ke svému stolu…

     Kancelář, kterou mu přidělili, byla ještě prostornější, než ta jeho minulá. Nevýhodou bylo, že zde nebyl sám. Pracovali zde i všichni jeho podřízení. Výhodou pak, že tak mohl přímo své kolegy kontrolovat, jak pracují. První co ho zarazilo, byl fakt, že mu odmítli vydat potřebné podklady. Vysvětlili mu to tím, že ho přijali, aby spíše na ostatní dohlížel, než aby sám vedl účetnictví. To chápal, má přece zkušenosti.

     Nakonec mu předložili jen několik papírů se starými datumy s tím, že je nejprve potřeba, aby se obecně seznámil s principem fungování celé organizace. Další co ho zarazilo byl fakt, že nesměl firmu opustit až do doby řádné dovolené kvůli nebezpečí úniku informací.

…Posadil se za svůj stůl. Všiml si, že pokaždé, když si někam odskočí a vrátí se, všichni jeho kolegové ho potajmu pozorují. Již si na to zvykl. Vytáhl desky s papíry a dal se opět do práce…

     Postupně mu členové ochranky, kteří jak si všiml, zde fungovali zároveň jako interní poslíčkové, donášeli další a další papíry a faktury. Všechny byly staršího data a všechny na různé všeobecné věci. Marně si lámal hlavu, co firma, ve které pracuje, vyrábí, popřípadě, čím se zabývá. Pokoušel se poptat svých kolegů, ale ti si od něj bůhvíproč, drželi náležitý odstup. Občas až příliš na jeho vkus. Zvlášť opatrní a ztichlí byli jeho kolegové vždy, když do kanceláře vstoupil někdo z ochranky. Napadlo ho, že zřejmě i oni jsou pozorováni, zda dodržují vnitřní předpisy, jakoby i oni mohli cosi vyzradit.

…Zas ty samé nic neříkající papíry a zbytečnosti, musí předstírat, že normálně pracuje, dneska mu už to musí vyjít…

     Jelikož se mu nedostalo žádného vysvětlení, kde vlastně dělá, rozhodl se včera, že navštíví ředitele a řekne mu, že v případě, že mu okamžitě nevysvětlí, co je tohle za firmu a čím se vlastně zabývá, dá výpověď. Jaké bylo jeho překvapení, když chtěl vyjít z kanceláře, okamžitě k němu přišli zaměstnanci ochranky a nechtěli ho nikam pustit, ani za ředitelem. Jeho, vrchního ekonoma! Oznámil jim tedy, že jestliže ho okamžitě nepustí za ředitelem, dává na místě výpověď a všechny nejasnosti, týkající se starých a nejasných faktur a účtů, které mu po celou dobu předkládali, zveřejní.

     Dva muži z ochranky ho bez řečí popadli, každý z jedné strany za rameno a dostrkali ho zpět do kanceláře. Prý jestli se neuklidní, budou ho muset uklidnit oni, ta drzost! Jakmile ho vstrčili zpět do kanceláře, začal hlasitě nadávat a chtěl opakovaně vyjít. Dveře však byly zamčené! Zabušil na ně pěstmi. Nedočkal se však žádné odezvy. Překvapilo ho, že žádný z kolegů nevěnoval tomuto výstupu větší pozornost, jakoby to bylo na denním pořádku! V ten moment si uvědomil, že ho tu drží násilím a že se odtud musí za každou cenu dostat.

…Již pracuje asi dvě hodiny bez pauzy. Předstírá, že pečlivě pročítá tyhle zbytečné papíry, hlavně aby nevzbudil pozornost. Dnes večer uteče, za každou cenu…

     Po té, co se uklidnil jen tak seděl a přemýšlel. Je jasné, že pracuje pro nějaké zločince, proto to utajení. Proto jeho kolegové se chovali jak tiché myši, zřejmě jsou nějak vydíráni a možná i něco horšího. Rozhodl se, že se večer pokusí uprchnout a vše oznámí policii. Hrubou silou nemá žádnou šanci, není sám kdovíjaký silák a ochrankou, či spíše gangstery se to tu jen hemží. Navíc je neustále pod dohledem. Kdyby tak měl nějakou zbraň.

Hodiny na zdi ukazují za pět minut sedm. Za pět minut se všichni zvednou a půjdou na večeři. Doba, kdy se pokusí o útěk, nastala. Celou noc o tom přemýšlel. Všiml si že se ochranka střídá vždy, když všichni večeří. Je to jeho zřejmě jediná šance.

     Sedm.

     Všichni pomalu vstávají a poslušně se řadí u dveří. Chová se jako ostatní. Konečně se skupina dává do pohybu. John cítí jak mu napětím buší srdce. Po celém těle mu naskakují krůpěje potu. Jsou na chodbě. Jídelna je pouhých pár metrů nalevo. Teď anebo nikdy.

     John se rozbíhá opačným směrem, než jdou ostatní. Pádí, co mu síly stačí. Jeden muž z ochranky si ho všiml a vydává se za ním. Je na schodech, podle výšky při pohledu z okna usoudil, že je zhruba ve druhém patře. Dvě patra a je na svobodě. Sbíhá o patro níž, za zády slyší člena ochranky, odněkud se ozývá pískot.

     Poslední patro.

     Již vidí dveře vedoucí na ulici, vidí jak venku svítí pouliční lampy, téměř cítí čerstvý vzduch. Někdo je těsně za ním. Nevnímá co na něj křičí. Bere za kliku. Zamčeno. Nezbývá, než se pokusit proskočit sklem dveří. Dva kroky zpět a z posledních sil se vrhá skrze sklo. To povoluje a rozsypává se na miliony neostrých hvězdiček. Co zůstává, je jemná, okem téměř neviditelná, drátěná síť mezi skly.

     John bezmocně vsunuje prsty do ok mezi drátky a pokouší se je roztrhnout. To už na něj, ale skáče jeden z mužů z ochranky a přimačkává ho bezmocně na podlahu. Snaží se jeho drtivé váhy zbavit. Přichází sám ředitel, v bílém plášti, s injekcí v ruce. Drogu ne! Jeho slov nikdo nedbá.

    Cítí, jak mu chladné železo z hrotu jehly propichuje jeho rozpálenou kůži a jak se nějaká studená tekutina rozlévá jeho krví. Náhle se cítí příšerně ospale. Cítí odporný zápach lyzolu z podlahy. Zvedá hlavu. Teď si teprve všímá, že na venkovním skle dveří je nějaký nápis. Začíná vidět rozmazaně, veškeré zvuky mu splývají v nejasný šum. Přesto čte. - Psychiatrická léčebna – vstup zakázán -

     … Recidivující schizofrenie. Pacient se již podruhé pokusil o útěk, při druhém útěku se popral se zřízencem. Přetrvávající utkvělá představa, že je účetním. Neschopnost přestat pracovat a uvolnit se. S ostatními pacienty se snáší bez problémů. Zdá se, že předepsané léky nepomáhají. Doporučená léčba – přesun pacienta na lůžkovou část, pavilon D, zvýšení dávek sedativ, elektrické šoky…

- © Sheridan 2005 -