Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNepolíbená
Autor
feefee
Zasněžená pláň uprostřed lesa, mýtina udělaná v dávných letech dávnými předky lidí, kteří už dávno zemřeli. Sníh se tiše snáší uprostřed ticha. Je slyšet jen zrychlený dech, rychlý běh nohou a šustot oblečení. Když tu náhle ticho zimní krajiny prořízne skoro zoufalý hlas:
„Monos? Monos, zasměj se! Neodcházej! Vždyť máš nás, ne, nejsi osamělá!“ Muži, který to říkal nemohlo být víc než dvacet let, pronásledoval prchající ženu ze všech sil a zdá se, že teď došel na dno.
„Naše matka dobře věděla, proč mi dát takové jméno. Mám vás, ale jsem stále osamělá, jsem jediná. Nemůžete mi pomoci. Jdi pryč Mahtare! Jdi a starej se o Poicariel, potřebuje tě víc než já.“ Prchající žena byla spíš ještě dívkou a zdálo se, že neprchá ani tak před mužem pronásledujícím jí, jako sama před sebou. Mahtar se zastavil.
„Monos, nemáš jinou rodinu, nemůžeš odejít. Podívej, kolem je zima a letos bude tvrdší než obvykle. Zmrzneš.“
„Už jednou jsem takovou zimu překonala a to byla ještě horší. Už jsem se naučila mnohému, ale teď odejít musím. Lidi ze vsi by mě vyhodili i tak. Canya za nic nemůže. Postarej se o něj. Asi bude taky muset odejít, ale aspoň má nějakou naději. Sbohem bratříčku. Žijte tu bez nepříjemností. Doufám, že je odnáším s sebou pryč od vás.“ Monos poslední slova skoro šeptala. Musela odejít a kdyby to neudělala teď, nemohla by to udělat nikdy. Své blízké milovala jako nic na světě. Věřila, že všechnu nepřízeň jim přináší ona. Bohužel v to věřili i lidé z vesnice. Nemohla se tam dál zdržovat. Na Mahtara se už nepodívala. Ovinula si plášť těsněji kolem těla a přehodila kapuci přes hlavu. Půjde dlouho. Nejbližší ves je asi třicet mil odtud a bude mít co dělat, i když udrží správný směr.
V uších jí zazněla příjemná hudba. Byla zároveň smutná a uklidňující. Před očima měla jen žlutou mlhu. Tak krásný pocit...
Mahtar mě vzal do vedlejší vesnice. Bydlela tam naše babička. Byla už stará a teď nám došla zpráva, že zemřela a veškerý majetek nechala nám. Měla jen chaloupku, kravku a pár králíků, ale někdo to tam musel jít zaopatřit. Naše matka zemřela už dávno a babička se o nás starala, když jsme byli malí. Ve vesnici jsme však nemohli najít žádnou práci a tak nás vzal jeden bohatší řemeslník k sobě do vedlejší vsi, aby jsme si alespoň na sebe vydělali. Pak jsme si s Mahtarem postavili malou chalupu a žili si na svém. Babičku jsem od té doby viděla jen párkrát. Přivítal nás její pomocník. Stařenka ležela uprostřed světnice na hrubých márách. S pohřbem nám pomáhal nějaký mladík. Jmenoval se Canya a Mahtar ho znal už z dřívějška. Prý byli velcí přátelé, ale já si ho nepamatovala. Zato já jsem ve vsi našla svou přítelkyni z dětských let - Poicariel. Zdrželi jsme se víc, než bylo nutné, ale nevadilo nám to. Toulali jsme se po lesích a bylo nám dobře. Zjistila jsem, že Canya je skvělý muž a od té doby mu patřilo první místo v mém srdci. Nechtěla jsem si to přiznat, protože to byl jen starý přítel mého bratra. Pak přišla zima a ten strašný den, kdy vítr z hor na nás přihnal nějakou cizí nemoc. Lidé umírali a každému se v očích usadil strach a otázka: „Kolik času ještě zbývá mě?“ Rozhodli jsme se, že odejdeme zpátky do naší vesnice dřív, než nás ta nemoc zasáhne, a Canyu s Poicariel vezmeme s sebou. Stali se našimi věrnými přáteli a nechtěli jsme je tu nechat smrti. Vše už jsme měli sbalené, ale od pohřebních hranic, na kterých byly ostatky našich sousedů chytla jedna stodola. Jelikož doškové střechy chytí strašně rychle, brzy hořela i babiččina chalupa. Vzbudila jsem se a neviděla nic než plameny a tak jsem ve zvířecí touze přežít utekla. Vyskočila jsem oknem a necítila ani sníh, ani mráz. Jen svobodu a strach.
Utíkala jsem strašně dlouho, do úplného vyčerpání sil. Pak jsem asi ztratila vědomí, protože když jsem se probudila, ležela jsem na sněhu pod holým dubem a necítila svoje tělo. Vstávání bylo bolestné a namáhavé. Vždyť jsem utekla jen v režné košili, ve které normálně spím, a navíc jsem byla bosá. Nohy jsem měla rozedřené do krve, ale necítila jsem je. Nevím jestli to je dobře, nebo špatně. Kde to jsem? Pak jsem si to uvědomila. Vesnice lehla popelem. Zachránil se Canya? Proč sakra myslím na úplně cizího člověka, když se mám bát o bratra? Mahtare!!! Ne, on se mnou přeci nešel. To nemohl přežít, vždyť spal až ve sklepě a jestli ho hořící dům zavalil... Musím zpět do vesnice. Ale kudy? Vždyť ani nevím kde jsem. Dobře půjdu třeba tímhle směrem. Stát tu a čekat než někdo půjde kolem je bláznovství.
Došla jsem až k nějaké budově z kamene. Nevím o ničem takovémhle v našem okolí. Vypadá to jako nějaký chrám, ale proč nemá žádné dveře? A pak jsem znovu ztratila vědomí. Ale teď to nebylo vyčerpáním. Byla jsem sice hodně promrzlá, ale tohle udělala nějaká vyšší moc. Někdo měl o mě zájem.
Probudilo mě mumlání. Bylo tiché a přesto v kamenné ozvěně doslova řvalo. Nade mnou stálo několik postav. Viděla jsem rozmazaně, jako bych se předtím bouchla do hlavy.
„Ano, je to ona“, řekl obrys s loučí, „musíme s ní něco udělat. Je strašně podchlazená. Divím se, že došla až sem. Doufám, že to obranné kouzlo na ní nebylo moc silné. Snad to přežije.“
„Už se probírá!“ Konstatoval druhý hlas. Zarazilo mě, že oba byly ženské. Nikdy jsem neslyšela o ženách, které by dokázaly kouzlit. Stále jsem je pořádně nerozeznávala.
„Vypadá to, jakoby měla potíže se zrakem, pořád tak nějak zaostřuje.“ V prvním hlasu zněla úzkost.
„Kde to jsem? Proč vidím rozmazaně? Jak je možné, že umíte kouzlit? A, kdo vlastně jste?“ Nevěděla jsem, co říct dřív, a tak jsem to ze sebe prostě vysypala všechno najednou.
„Jen klid děvče. Tady jsi v bezpečí. Víc ti zatím říci nemůžeme. Teď půjdeš s námi.“ Tenhle hlas byl tak velitelský, že se mu nedalo odporovat. Všechny své další otázky jsem spolkla a šla poslušně za nimi. Každý pohyb mě bolel. Už jsem cítila všechny části těla a pálilo to opravdu hodně. Trochu jsem sykla bolestí.
„Neboj se, to se uzdraví. Omrzliny tu umíme moc dobře léčit.“ To mluvila žena s loučí. Hlas měla jemný a vysoký, musí umět nádherně zpívat. Trochu mě překvapilo, že věděla, co se mi honí hlavou, i když vzhledem k mému stavu se to dalo očekávat. Šly jsme dlouhou tmavou chodbou, kterou lemovali sochy žen v dlouhých róbách. I mé průvodkyně měly tohle divné roucho. Šaty z látky jedné barvy, dlouhé, až si je vláčely po zemi. Zdálo se mi to trochu nepraktické. U nás na vsi by se to považovalo za bláznovství. Jak byly šaty delší než po kotníky, nedala se v nich dělat žádná práce. Ony se v nich pohybovaly tak, že proplouvaly chodbou. Vypadalo to, jakoby se vznášely. Žena se zpěvným hlasem otevřela jedny dveře.
„Tohle bude tvůj pokoj.“ Řekla velitelka a vstrčila mne dovnitř. „Najdeš tam vše, co budeš potřebovat. Před večeří pro tebe někoho pošlu. Zatím si odpočiň.“ Její hlas byl opravdu velitelský, zřejmě byla nějak výše postavená v místní hierarchii.
V jizbě byla postel, skříň a stolek s židlí. Na stěně viselo stříbrné kolo, okolo kterého byl had s antracitovýma očima a jeho hlava vyplňovala vnitřní prostor kola. Vypadalo to, že jsem se dostala do sídla nějaké náboženské sekty. Uvažovala jsem, co to může mít za následky, ale pak jsem usnula. Byla jsem opravdu hodně vyčerpaná. Když jsem se vzbudila, prohledala jsem pečlivě celý pokoj. Na stole byla hromádka pergamenů a inkoust s perem. Nevím na co, protože psát jsem stejně neuměla. Zato ve skříni byla dlouhá modravá říza. Stejná, jako měly ženy, co mě sem dovedly. Nejspíš to je stejnokroj. Asi se v tom budu muset naučit chodit. Šaty byly moc krásné a já se do nich oblekla, protože za svou roztrhanou noční košili jsem se styděla. Byly mi přesně. V zrcadle v rohu místnosti jsem zkoumala svůj vzhled. Nevypadám zas tak špatně. Moje postava sice zdaleka není dokonalá, ale tohle docela zakrývá nedostatky. Mé dlouhé světlé vlasy se k ní hodí. Ve skříni byly ještě boty, byly měkké a hřály. Začala jsem si tu připadat jako doma. Z hlavy mi však stále nešel Canya. Asi jsem ho opravdu milovala. Z přemýšlení mě vytrhla dívka, která mě přišla odvést na večeři. Ani jsem si neuvědomila, že je tak pozdě.
„Ať ti věčný Lókin žehná, sestro. Já jsem Carnila a budu teď tvou průvodkyní.“
„Já jsem Monos, děkuji ti, ale kdo to je Lókin? Ještě jsem o něm neslyšela, ale vidím, že ty jeho jméno vyslovuješ skoro s nábožnou úctou.“ Místností zaperlil Carnilin smích.
„To protože Lókin je bůh! Jediný a nejvyšší. Je to bůh, který opatruje nás, ženy, které se vyrovnají mužům. Vždyť i ty tu máš jeho symbol. Tady na zdi.“ Ukázala na stříbrný kruh s hadem, kterého jsem si všimla už dříve.
„Poslaly mě sem, abych ti ošetřila zranění. Jak koukám nejsou zas tak vážná.“ Obvázala mi rozedřené nohy a omrzliny namazala nějakou mastí.
„Teď ale pojď, musíme na večeři přijít včas.“ Carnila nemohla být o moc starší než já. Odhadovala jsem ji na veselou a přátelskou. Snad se staneme dobrými přítelkyněmi. Vyšly jsme po dlouhých kamenných schodech a před námi se rozprostírala velká síň osvětlená tisíci svíček. Uprostřed stál obrovský stůl a kolem něj sedělo spoustu žen. Všechny v podobných řízách jako jsme měly my s Carnilou. V čele seděla má „velitelka“. Většina žen zde byla straších než já. Žádné malé děti tu nebyly. Posadila jsem se na volnou židli vedle Carnily.
Velitelka povstala a začala svou řeč náboženskou básní:
Uprostřed světla temný stín,
Uprostřed hluku ticho.
Uprostřed čestných lidí plno vin,
Svět se pohnul a nebe ztichlo.
Lókin, ten věčný, ticho vzal
A očistil svět od hříchu.
Ženě do ruky svou zbraň dal,
Hříšní slyšeli zvuk jeho smíchu.
Ač hadí hlavu i tvar má,
Úmysl činí z něj Boha.
On nám věčného spasitele dá.
Ať třese se každý pohan!
Poslední větu vyřkly všechny ženy najednou. Zdálo se, že velitelka byla spokojená a pokračovala dál ve své řeči, teď už opravdu určené nám.
„Lókinovy dcery! Dnešek se stal významnou událostí! Lókin nám dal znamení a řekl, že dnes k nám přijde dívka, co se má stát jeho ženou! A tak se stalo. Řekl nám, že sešle čistou dívku, jejíž jméno zní Osamělá. A tak tě žádám sestro, pověz nám nyní své jméno, abychom se přesvědčily o Lókinových slovech.“
Postavila jsem se. Nevím proč, ale byla jsem její řečí fascinována. Někdo cizí mi vkládal slova do úst.
„Jmenuji se Monos, Osamělá, Jediná. Věčný Lókin mě dovedl až ke zdem tvého sídla vznešená Marillo a řekl mi, že je mým osudem stát se jeho ženou a matkou jeho syna, který nás osvobodí od nadvlády panovačných mužů a ukáže světu, že jen Lókin je pravý bůh a všichni ho budou uctívat.“ Byla jsem v transu. Nevěděla jsem, co říkám, ani o čem mluvím, a přece se mi to zdálo úplně jasné. Carnila říkala, že ze mě šel strach, protože když jsem se napřímila a ozvěna v sále zesilovala má slova, znělo to opravdu hrozivě. Tohle bylo asi jediné, co je přesvědčilo o slovech „velitelky“ Marilly a od té doby mě začaly učit. Naučily mě psát, číst a všechna možná kouzla. Hodně času jsme trávily zpěvy na bohoslužbách a motlitbou o spasení světa, kterou přednášela Marilla na první hostině, jsme uctívaly Lókina při každém jídle. Musela jsem složit ještě poslední zkoušku. Postavit se svodům ducha, který na sebe vzal mužskou podobu. Asi bych mu neodolala, ale spíš, než by mě poháněla víra v Lókina, myslela jsem na Canyu a jen láska k němu mě zbavila toho mužského ducha. Zkoušku jsem zvládla.
Měla jsem se stát Lókinovou manželkou. Nevěděla jsem, co ten obřad obnáší, ale protože se ve mně znovu objevila láska k Canyovi, tak se mi do toho vůbec nechtělo. Modravou řízu jsem vyměnila za čistě bílou a pak mě Carnila, která se stala mou důvěrnicí, odvedla do Obětní místnosti. Bylo tam přítomno jedenáct dcer Lókinových. Všechny byly bledé a zamlklé. Měla jsem se položit na obětní stůl a ony nade mnou měly vykonávat obřad zasvěcení. Po poslední zkoušce mi vytetovali Lókinovo znamení na břicho. Skrz to do mě měl Lókin vstoupit. Ještě mi však jeho znamení musely polít krví nevinné umírající dívky. Předtím jsem tuhle podmínku vzala na vědomí s klidnou hlavou, teď jsem ale uviděla nad sebou stát pobledlou Carnilu, připravující se na smrt pro mne, Lókina a naše dítě. Tohle jsem nemohla dopustit. Byla to má nejlepší přítelkyně. Hlavou mi prolétlo spoustu myšlenek rychlostí světla a Canyova tvář a Carniliny smutné oči se mi zabodly do srdce jako třikrát broušená dýka. Věděla jsem, co mám udělat. Musím utéct i s Carnilou. A hodně rychle. Představená našeho řádu Marilla už se napřahovala k bodu, ale já rychle vyskočila z obětního stolce, popadla Carnilu za ruku a snažila se co nejdříve zmizet. Marilla to nechtěla dopustit a tak jsem se po ní ohnala. Bohužel zrovna držela obětní nůž, a ten se jí zabodl hluboko do břicha. Stačila se na mě naposled podívat a vydechnout Lókinovo jméno. Pak její oči zmatněly a sesula se na podlahu. Byla jsem z toho zděšená, vždyť jsem zabila člověka! A ke všemu ženu, která se o mě dlouho starala. Ostatní ženy se shlukli kolem mrtvé velitelky.
Carnila mě zatáhla za ruku. Pochopila jsem. Teď se tu opravdu nesmíme zdržovat. Utíkaly jsme nejbližší chodbou a hledaly nějaké dveře, které by vedly ven. Jedny jsme našly, ale nešly otevřít. Lomcovala jsem s nimi nelidskou silou, která mi byla dána v tísni. Dveře se rozlomily. Za nimi byla jen prázdná místnost s dávno vyhaslým ohništěm. Chtěla jsem si zoufat, protože z chodby k nám doléhal ruch čilého hledání. Podle řádu Lókinovi sekty nás měly zabít tím nejhorším možným způsobem. Myslím, že z nás měly osekávat kousky masa a my je měly jíst. Propadala jsem se stále hloub do možností své smrti a ani jsem už Carnilu nevnímala. Najednou jsem viděla, jak se mnou Carnila lomcuje a snaží se mi něco říct.
„Monos! Sakra nevzdávej to! Musíme se odtud přenést kouzlem, protože pobíhat sem tam po chrámu nemá smysl. Nejsou tu jediné dveře vedoucí ven! Potřebuji ale i tvoji sílu, tak se vzpamatuj.“ Její slova mě vrátila zpět do reality, ale na kouzlo potřebujeme víc času. Soustředily jsme se, až se z naší síly vytvářely výboje. Pomalu jsme se vznášely a začaly se otáčet. Teď jsme byly nejzranitelnější, protože kouzlo už nešlo odvolat, ale stále jsme byly tady. Ve zbytcích dveří stálo pár žen a dvě z nich měly v rukou zbraně. Ostatní se snažily pokazit naše kouzlo. Byl to nerovný boj, ale my s Carnilou jsme byly v zoufalé situaci. Vykopla jsem jednu botu, netrefila jsem se, ale alespoň jsem odpoutala jejich pozornost a tak polevila magická rovnováha, ve které nás držely. Mohly jsme kouzlo dokončit.
Podařilo se nám to, byly jsme venku. Světlo mě oslnilo. Zatímco jsem sem přišla za temné zimy, teď bylo voňavé léto a klášter byl obrostlý břečťanem a jinými popínavými rostlinami. Na nabírání sil nebyl čas, i když kouzlo na přemístění bylo vyčerpávající. Běžely jsme co nejdál jsme mohly směrem od kláštera. Když už jsme myslely, že nás nikdo nepronásleduje, dostaly jsme se k dřevěné chaloupce na malé mýtince. Byly jsme unavené a strhané během, takže jsme vpadly dovnitř a stručně vysvětlili naši situaci muži, který tam seděl. Byly jsme mu vděčné, že nás u sebe nechal. Řekl, že se jmenuje Restalon a je tu takovým malým poustevníkem. Viděly jsme, že měl venku stádečko ovcí, psa, jednoho koně a chalupu obloženou naštípaným dřívím. Uvnitř byla malá pec, stůl s židlí a jedna postel. Evidentně tu žil sám. Carnila byla bledá a vypadala nemocně. Restalon se o ní postaral.
Chodila jsem každý den ven pro důležité byliny, aby se Carnila vyléčila co nejdříve. Restalon zpočátku chodil se mnou, ale potom čím dál častěji zůstával s Carnilou doma. Ta, když už byla vyléčená mi svěřila, že se do sebe zamilovali a že pojedou do vsi, aby se mohli vzít. Přála jsem jí to. Restalon byl hodný a věděl, co to je práce. Řekla jsem jim, že pojedu s nimi a potom se pokusím najít cestu do mé vsi za bratrem a i když jsem si to nechtěla přiznat, hlavně za Canyou. Usínala jsem šťastná z těch dvou a také jsem se těšila na mé ztracené blízké. V noci jsem měla nepříjemný sen. Zdálo se mi o Lókinovi, jak se mi vysmívá do tváře a pak mi ukázal scénu, kterou jsem chtěla radši zapomenout. Marilla s nožem v břiše se na mě podívala a zlověstně se ušklíbla. Vzbudila jsem se politá studeným potem.
Vyrazili jsme časně ráno. Já s Carnilou na koni a Restalon šel vedle nás pěšky. Jejich svatba byla moc hezká, ale mě to táhlo pryč. Koupila jsem si koně za těch pár zlatých, co mi zbylo a vyrazila domů. Podle místních to bylo jen dva, tři dny cesty. Vše probíhalo tak, jak mělo, cesta byla zřetelně vidět a já si v sedle líně poklimbávala. V noci jsem však měla zase ten deprimující sen o Lókinovi. On se stále jen smál tím zlým smíchem démona, kterého nemůže nic porazit. Marilla už se na nůž přímo těšila a opájela se ze své vlastní krve a ta cákala všude kolem. Opět jsem se vzbudila vprostřed noci, ale v blízkém okolí byl jen můj kůň. Bylo mi špatně, protože tohle byl opravdu odporný zážitek. Pamatovala jsem si jen Marilliny divoké oči a spoustu krve. Spát už jsem nemohla a tak jsem se rozhodla, že pojedu dál.
Chyběla mi tu Carnila, ta mě dokázala vždy a všude rozveselit. Propadala jsem čím dál větší depresi. Můj kůň už byl hodně zadýchaný. Jeli jsme velmi rychle. Neviděla jsem nic, ale cítila jsem volnost a svobodu. Stále jsme ho pobízela k většímu spěchu. Musel být už moc unavený, když klopýtl. Přelítla jsem přes něj a spadla do trávy. Měla jsem poraněnou levou ruku, ale koníček na tom byl hůř. Při klopýtnutí v takové rychlosti bylo skoro jisté, co se s ním stane. Udělal kotoul a srazil si vaz. Bylo mi ho líto, ale nemohla jsem se s ním víc zdržovat. Obvázala jsem si ruku kusem látky z mých šatů.
Svítalo. Nad cestou se zvedala hejna ptáků. Vypadali jako mrchožrouti, ale nevím co by dělali u cesty. V tom jsem to spatřila. Ležel tam muž. Tedy spíš něco, co kdysi mužem bylo. Musel tu být už dlouho, protože jeho tvář už opravdu rozeznatelná nebyla. Udělalo se mi špatně. V ruce dosud svíral jílec nože, jehož čepel mu vězela v hrudi. Vypadalo to na přepadnutí ze zálohy. Muselo to být asi důležité, když ho ani neokradli ani neodklidili z cesty. Vzala jsem si jeho meč a připásala ho přes mou svatební řízu. Už ho stejně potřebovat nebude. Nevím sice, jak bych upotřebila meč já, ale to je jedno.
Z dálky jsem asi musela vypadat jako přízrak. Světlovlasá bledá dívka v bílých dlouhých šatech potřísněných krví s obvázanou rukou a mečem u boku. Snad i to zapříčinilo, že jsem celý den nepotkala ani jediného člověka. K naší vesnici jsem došla, když druhý den zapadalo slunce. Zářivě bílá v rudém oparu doznívajícího světla. Pár lidí se oddělilo od ostatních vesničanů a clonilo si proti mě oči. Poznala jsem tam Mahtara. Ta žena kterou držel – no jistě, vždyť to je Poicariel! Ale mé oči klouzaly mimovolně z jednoho člověka na dalšího. Není tu! Snad nezemřel na tu nemoc?! Canyo!!! Přece nemůžeš být mrtvý! Ty, jediné v co jsem kdy věřila, jediné, co mě dostalo ze všech nesnází. Pomalu jsem šla k bratrovi. Všichni lidé byli nezvykle zamlklí. Zdálo se, že mají strach.
„Mahtare?“ Má slova visela v tíživém tichu.
„Monos? Jsi to ty?“ V Mahtarově hlase zněla úleva. „Mysleli jsme, že jsi tam uhořela. Jak je možné, že žiješ?“ Byla jsem neskutečně šťastná, že jej vidím, ale kde je Canya?
„Vzbudila jsem se a viděla všude kolem plameny, tak jsem utekla oknem. Dostala jsem se daleko a zažila ošklivé věci. Také jsem si myslela, že nikdo z vás nepřežil.“ Rozhlédla jsem se kolem. Lidé nás napjatě pozorovali a strach v jejich očích se měnil na zvědavost.
„Pojďme domů. Potřebuji se umýt. Jsem po té cestě unavená.“ Řekla jsem směrem k Mahtarovi a šla cestou k domu. Chtěla jsem být co nejdřív pryč z očí těm zvědavým vesničanům a potřebovala jsem se vyptat na Canyu. Byla jsem už jen kousek od naší chalupy, když jsem ho spatřila.
„Canyo!“ Nemohla jsem se udržet a běžela jsem za ním. Nesl dříví z lesa směrem k domu. Mahtar ho asi nechal bydlet u nás. Po chvíli strnulého postoje se pohnul. Poznal mě. Byla jsem od něj už jenom kousek.
„Monos!“ V jeho hlase nebyla žádná otázka. Byl si jistý, že to jsem já. Vrhla jsem se mu kolem krku. To ho trochu překvapilo, ale neprotestoval.
Nesměla jsem se nechat ovládat takovými nízkými pudy. Pustila jsem se ho a bez ohlédnutí vešla do domu. Strašně jsem se styděla. V klášteře jsem se naučila perfektně ovládat svoje city a neprojevovat větší emoce, než bylo vhodné. Teď jsem zklamala. Potřebovala jsem se uklidnit a provětrat si hlavu. Rozhodla jsem se, že se půjdu vykoupat. V mé skříni ještě zůstaly mé šaty. Kupodivu. Nevím, proč je tu Mahtar ještě nechával, když věřil, že jsem mrtvá. Sebrala jsem jedny obyčejné šaty a šátek na otření.
Řeka byla nedaleko. Nikdo tam nebyl, což už samo o sobě bylo velmi divné. Vešla jsem do vody. Byla chladná a odnášela s sebou všechny myšlenky. Kousek dál po proudu byla osamělá tůňka. Došla jsem tam a plavala, než jsem byla úplně prokřehlá. Myla jsem celé své tělo. Kousek po kousku. Najednou jsem narazila na hadí tetování a vzpomněla si na Lókina. Od té doby jsem se nemohla zbavit pocitu, že na mě Lókin nezapomněl. Bílé „svatební“ šaty jsem nechala odplout s vodou.
„Už nejsem tvou kněžkou Lókine, už na mě nemáš právo!“ Křičela jsem z plných plic a dělalo mi to dobře. Nehlídala jsem čas. Nepotřebovala jsem jíst. Dávala jsem se vodě. Domů jsem se vrátila až s tmou. Byla jsem vyčerpaná, ale zase jsem to byla já ve svém těle. Monos – Osamělá – Jediná - to jsem já.
Mahtar mi řekl, že se zasnoubil s Poicariel. Jen jsem kývla. Považovala jsem to za normální událost. Ptal se, co jsem dělala já celý ten rok a půl. Řekla jsem mu jen, že se o mě staraly jeptišky z jednoho chrámu a že na to nerada vzpomínám. Byla jsem opravdu unavená. Poicariel mi přišla dát dobrou noc. Myslím, že se k mému bratrovi hodí. Rozhodně si nevybral špatně. Bála jsem se usnout. Nechtěla jsem vidět zase umírající Marillu. Dlouho jsem spánku odolávala, ale pak se mi oči samy zavřely. Vzbudila jsem se hodně pozdě dopoledne. Sny ustaly. Myslím, že je to tím, že jsem se Lókina zřekla. Pořád jsem sice měla ten mrazivý pocit, ale už ne tak bezprostřední. S Canyou jsem se viděla jen letmo, když šel do lesa. Krátce jsem se na něj usmála.
Kdybys tak věděl, jak teď trpím, jak si přeji obejmout tě znovu kolem krku, jak se mé rty chvějí! Navenek jsem zachovala patřičnou vážnost. Ještě se dokážu ovládat!
Dalších pár dní jsem se vrátila ke své obvyklé práci. Bylo potřeba zasít ozim a otrhat poslední podzimní sklizeň. S Canyou jsem se skoro neviděla a sen se mi zdál jen jednou. Bylo tam opět spoustu krve a nesnesitelný smích. Poicariel mi řekla, že se ztrácím před očima. Měla pravdu. Jsem teď nějaká bledší a už vůbec nesrším dobrou náladou jako dřív.
Musím něco udělat se svou láskou k Canyovi. Nevím, jestli on cítí to samé, ale takhle to dál nejde. Počkala jsem, než se vrátí z lesa a chtěla si s ním promluvit. Hrdlo se mi však sevřelo dřív, než jsem mohla vypustit z úst pár slov. Srdce začalo bušit rychleji. Nemohu s ním ani mluvit! Ještě mě nespatřil, ještě je čas. Utekla jsem jako malá holka. Tolik jsem toužila po jeho polibcích! Místo toho jsem brečela v posteli. Co to se mnou je? Kde je má veselost, má bezstarostnost? Proč jsem najednou jiná?
Konal se vesnický sněm. Starosta navrhoval, že každý, místo aby opravoval jen svou chalupu a měl své pole, dá všechny své peníze i pole dohromady a že bude celá ves žít z jednoho majetku. To se chlapům nelíbilo a tak začali dávat poněkud svérázně své názory najevo. Starosta měl u sebe pár chlápků a tak to začalo mohutně vřít. Pěstní rvačka se u nás tolerovala, ale starostovi panáci začali vytahovat zbraně. To se mi nelíbilo, protože pokud přijdou na řadu zbraně, vždy jedna strana druhou pobije jako ovce.
„Braine! Ty svině jedna chlupatá! To by se ti líbilo sebrat nám naše prachy a sám si na tom vydělat co?“
„Třísk“
„Nevim, proč bys nemoh přijmout trochu moderních názorů Sirnile! Na ně chlapi!“
„Prásk –šleh“
„Chachachá, mě neutečete!“ Starostův smích se protáhl do ohyzdného chechtotu. Ten řezavý smích znám!!! Takhle se smál Lókin v mých snech! Ne, takhle to nemůže být. Vtom byl první člověk poraněn dýkou. Začala téct krev. Všude krev. Lókinův smích! Marillina krev! Aáááááááá, to se nesmí stát! Najednou jsem stála uprostřed stolu a mumlala nesrozumitelná slova. Zpod rukou mi vyšlehl blesk a rozrazil střechu hospody, ve které se sněm konal. Obloha se zbarvila rudě a pak přes fialovou opět pomalu tmavla. Sálem zavládlo ticho. Muž, který prolil krev byl mrtvý. Srazil ho můj blesk. Místo obličeje měl jen tmavou ohořelinu. Nebyl to hezký pohled. Vesničané zírali na mrtvolu a báli se. Báli se mě. V té síni jsem vycítila tolik strachu najednou jako nikde jinde. Vyšla jsem z hospody. Právě jsem zabila dalšího člověka. I odtud jsem slyšela, jak se v síni rozhořela šeptaná rozhořčená řeč proti mně. Mahtar vyšel ven.
„Proč jsi to udělala?“ Byl mým činem otřesen neméně než ostatní uvnitř.
„Viděla jsem, jak toho muže bodnul dýkou. Slyšela jsem hlasy. Viděla jasem krev. Já, já jsem nechtěla...“ Můj hlas se vytratil do prázdna. Plakala jsem. Mahtar mě objal.
„No tak, Monos, řekni mi co se všechno stalo, když jsi byla v tom klášteře. Nemůžeš to déle tajit. Vidím, že to nebylo moc příjemné.“ Rozuměl mi. Nebo se o to alespoň snažil. Pověděla jsem mu úplně všechno. Nepřerušoval mě.
„Ty se z toho dostaneš Monos. Nejsi osamělá. Máš mne a Poicariel.“ Té noci jsem zase viděla Marillinu smrt. Vzbudila jsem se úplně vyčerpaná. Napadl čerstvý sníh. Byl pozdní listopad, však už měl na čase. Mrznout začalo o pár dní později. Podruhé jsem se rozhodla, že si musím s Canyou promluvit. Bez zapírání a upřímně. Našla jsem ho sedět pod opadanou švestkou. Seděl a díval se dolů do údolí.
„Canyo?“ Srdce mi tepalo jako o život, ale vydržela jsem.
„Můžu si přisednout?“
„Proč jsi zapírala své kouzelné schopnosti? Připadala jsi mi jako v transu tam na tom stole. Bál jsem se o tebe.“
„Ty ses bál o mne? Cítila jsem tam hodně strachu, ale myslela jsem, že každý jen prosil, abych se nepodívala zrovna na něj.“
„Já prosil, aby ses na mě podívala. Už od prvního dne co jsi přišla se mi vyhýbáš. Proč?“
„Moje city k tobě už nejsou stejné jako dřív. Nemohou být stejné. Ten cit, co k tobě chovám mě vytáhl ze všech mých potíží, co jsem měla. Proto.“ Canya mlčel. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Podívala jsem se na něj. Byla tma, ale na mě tam čekaly oči nastražené jako velké hnědé sítě. Chytila jsem se do nich. Chtěla jsem ho políbit. Chtěla jako nikdy jindy. Za námi se však rozlehl dusot a přiběhli nejsilnější muži z vesnice. Rozhodli se mě zabít, abych už víc neškodila. Canya se proti nim postavil. Nechtěli však bojovat s ním, jen ho svalili do trávy. Chtěli mě. Má magická síla byla dnes už spotřebovaná, a tak jsem vytáhla zpod sukně meč, který jsem nosila stále s sebou od té doby, co jsem ho vzala tomu chudákovi u cesty.
„Mě nedostanete. Nechte mě být! Nic jsem vám neudělala!“
„Nám ne, ale ta spálenina byl předtím člověk! Nemáš tu co dělat. Čarodějnice měli bejt vymýcený už dávno! Půjdeš na hranici! Nemůžeš nám tu škodit dýl.“ Muž se začal smát. Studeně, až kovově. To nebyl smích jako Lókinův, ale zněl ještě bezohledněji. Nehodlala jsem se poddat tak snadno. S mečem jsem moc zacházet neuměla, ale snažila jsem se ho použít co nejobratněji. Jednoho muže jsem sekla do předloktí. Pustil zbraň a dal se na útěk. Ten druhý se mě pokusil bodnout dýkou do boku, ale uhnula jsem se. Nakopla jsem ho mezi nohy a on se zkroutil na zem. Třetí muž se ale nedal zastavit tak snadno. Kopl mě do holeně. Zakřičela jsem bolestí a svinula se k poraněné noze. Vzal mě za vlasy a vytáhl nahoru. V ruce se mu blýskla dýka. Chtěl mi podřezat krk. Už jsem se loučila se životem, když tu muž znehybněl. Stále těkající oči se mu zastavily a zesklovatěly. Byl mrtev. Po chvíli se zřítil k zemi. Příčinu jsem poznala snadno. Canya, kterého nejdřív omráčili, se probral a když viděl, že jsem v nesnázích, probodl mého tyrana mečem, který jsem předtím upustila. Muž, kterého jsem předtím zkopala se však odplížil do houští a dal se na útěk.
„Ještě mi trochu hučí v hlavě. Můžeš mi prosím pomoct na nohy? Sám se neudržím.“ Canya na tom nebyl nejlépe. Asi se předtím uhodil do hlavy. Pomohla jsem mu až k nám do chalupy a položila ho na jeho postel. Sama jsem byla unavená a šla jsem se vyspat.
Opět se mi zdálo o Marillině smrti. Dnes však byl sen v ostrých barvách a přesně podle skutečnosti. Jen Lókin se smál dál. Zachránila jsem Carnilu a Marilla umírala. Krev jí vytryskla jen trochu, ale jedna kapka kápla i na mé holé břicho s Lókinovým symbolem připraveným k oběti. Nestekla, ale vsákla se. Toho jsem si předtím nevšimla. Teprve teď jsem to pochopila. Neoprostila jsem se od Lókinových pout. Oběť byla vykonána. To znamená, že pod srdcem už tři měsíce nosím plod toho ohavného démona! Vzbudila jsem se a bylo mi hůř, než obvykle. Začala jsem zvracet. Tohle nemůže být pravda! Pečlivě jsem zkoumala své břicho. Už jsem se pomalu uklidňovala, když se ve mně něco pohnulo. Malý Lókin. Ne, to není možné! Nesmí se narodit. Je to démon. Zrovna teď, když už mezi mnou a Canyou neležela žádná překážka!
Sešla jsem dolů. Canya spal.
„Musím jít. Až se uzdravíš odejdi také, nebo ti nedají pokoj. Zabil jsi jednoho z nich a oni to ví. Miluji tě, ale žádné polibky už od tebe nedostanu. Sbohem. Zůstanu navždy nepolíbená.“
Slzy se mi kutálely po tvářích. Vzala jsem si jen volné šaty a přehodila přes sebe plášť. Rozednívalo se. Utíkala jsem. Co nejdál. Pryč, pryč od své minulosti. Pryč od své duše. Někdo mě začal dohánět. Ještě jsem přidala.
„Monos? Monos!“ Tichem zněl Mahtarův hlas. Nedovolila jsem mu, aby mě zastavil. Odešla jsem. Musela jsem odejít. Měl pravdu. Byla opravdu nevídaná zima a já byla Osamělá. Věděla jsem, co udělám. Ten démon se nesmí narodit. Sedla jsem si ke stromu. Za chvíli jsem uslyšela tu nádhernou hudbu. Tak krásnou a smutnou...