Vo Joskovi, studánkách a skle

Zkouším to. Poudačky jsem dřív jenom vyprávěla dětem na táborech. Ani nevím, jestli je dokážu taky napsat na papír.

Tak haverlanti, už jste uložený, ty už taky zalez Frantíku..... A dneska, poněvadž ste byli hodný to vám budu poudat vo Joskovi a Anduličce a taky vo skle a pramínkách štěstí, prej každej z nás má svůj pramínek štěstí, jenom ho musíme zavčasu najít. Joska byl sklář tady kousek vod Železnýho Brodu, rád se toulával po lesejčkách a hájkách ve vokolí, vyprávěl si se stromama a ptákama tady v lesích, povidal jim vo huti a vo skle, vo tom jak se z něj foukaj ty nejjemnější sklenice a vázy, co vrchnost vobdivuje i na Hrubockym zámku, zkrátka vo tom, co měl moc rád. Vůbec to byl šikovnej panáček. Při svejch procházkách se taky poznal s cvrndama, vílama, průhlednejma bytůstkama, co hlídají každičkou lesní studánku a při krásnejch, vouplňkovejch nocích tancujou na pasekách mezi listy trávy a brouci a noční ptáci jim k tomu hrajou takovou podivnou vílí muziku, co našinec skoro neslyší. Vobčas se taky zatočej s nějakým krajánkem, pocetným nebo šumařem, co de v noci přes les. Ve dne sedí kolem studánky a vybírají prstíčkem jehličí a lístečky, co jim tam spadnou. Tam de sou studánky plný listí už vily zmizely. Joska se jednou k nim nepozorovaně přiblížil a světe div se, vony ani před ním nezmizely. Jezerína, ta dobrá víla Jizerskejch hor, mu jenom pokynula, usmála se a s úsměvem poudá: "Ráda Tě vidím Josko." Joska z toho byl pěkně vyjevený, no, dopak by taky nebyl, a několikrát se štípnul do ruky, že estli se mu to jako nezdá, nezdálo. Povídá: "Dobrej podvečír." Jezerína se znovu usmála, zamávala mu a zmizela a její víly s ní. Joska estě chvilku koukal kolem sebe estli to vopravdu nebyl sen, a pak vyrazil domů k mámě. Tý povidá vo Jezeríně, vona se jen pousmála a že to je pro něj velká čest, dyž mu nezmizíla hned pod vočima, jako lehounký cár mlhy. Sama sobě si jen ustaraně pomyslela, že se možná s Joskou eště dočkaj moc podivnejch věcí až ji z toho bylo ouzko, poněvadž se Jezerína objevovala jenom v moc zvlaštních chvílích. Všude nebylo Joskovi tak dobře jako v lese, jednoho dne mu mistr na huti poudá: "Milej zlatej, nedá se nic dělat, na nás už jsi dobrej sklář, ale musíš taky trochu do světa. Vokouknout, co jiný uměj." Joskovi se moc nechtělo, kdopak se tu bude starat vo mámu a vo chalupu a vo všecko vostatní, ale nakonec si zabalil pár fidlátek, máma mu přidala pusu a křížek na čelo a vyrazil do světa. Lechko mu nebylo, na kopci se estě jednou povohlédnul, a pak už si to štrádýroval na Němce, vokolo Lužickejch hor. U jedný vesničky si ustlal na mechu, ráno ho probudila veselá písnička, kterou zpívala, usměvavá děvečka kousek vod nej. Taky se pěkně vylekala, dyž se tam vobjevil ňákej vandrák. Tak se Joska poznal s Anduličkou. Šlapal pak estě dál, až do Drážďan, tam mu povědíli kam dál a dostal se do nějakejch skláren kousek vod Berlína, všude samý roviny, že kopeček jak doma ani nezahlíd a porád ho provázel Anduliččin úsměv. Joska poznal, že se může vod Němčáků estě hodně naučit a nelenil. Nakonec z něj byl dobrej fajnmachtr. To už se mu moc stejskalo a rozhodl se, že se vrátí zase zpátky k mámě do rodnýho kraje. Aby jí taky něco přines z toho světa, vyfoukal na huti lahvičku, takovou docela maličkou z hezkýho rubínovýho červenýho skla a vyrazil. Cesta mu rychle ubíhala, tak jako každá cestička k domovu. Jednou v podvečír se zase uložil pod tím stromem v Lužickejch horách a zdál se mu sen vo vílách. Jezerína ho žádala, aby jí donesl vodu ze své studánky štěstí. Ráno se Joska probudil a přemýšlel o snu, kde má teď honem najít Studánku štěstí, šak to tu vůbec nezná. Tu se zaposlouchal do milého dívčího zpěvu a švitoření, připomnělo mu to Anduličku, kterou tu potkal při svý cestě do Němec. Vodkaď jenom ten hlásek přichází ? Honem se poďval doleva doprava a v tom v mlází vidí děvečku, jak pohání kravku, která se tam zaběhla. Děvčátko to bylo jako růžový květ, až se Joskovi rozbušilo srdce, byla to Andulička. Usmála se, dyž Josku poznala a poudá: "Co tu hledáš, panáčku." "I hledám Studánku štěstí." "Studánku, vo jedný bych vědíla, je tady kousek za kopcem, ale estli to bude Tvoje Studánka štěstí to nevim." Joska by byl ochotný snad i přísahat, že s Anduličkou najde svou Studánku štěstí, tak se k ní spolu vydali. Andulička vesele svitořila, tu vo ptáčkovi, který kolem nich proletěl, vo kytičce tu vo něčem jiným a Joska jenom vočarovaně poslouchal a poudal si, že je to moc hezká panenka. Studánka to byla malička schovaná v lesejčku s kamínčím vobrostlým mechem, že to bylo nádherný sedátko. Tak tam rozprávěli, pomalu se smrákalo, kravka už šla dávno sama domů. Joska si nabral vodu ze studánky, zamával naposledy Anduliččině rozsvícenýmu vokýnku a štrádýroval si to dál k těm Jizerskem horám. Cesta mu vesele utíkala a za chvilku doputoval až domů. Vidíl kolem sebe jenom smutek a máma ho smutná uvitala a poudá: "Není nám tu dobře, Josko, všecky studánky nám tu vyschli." Joska si vzpomněl na svůj sen a na studánku, vzal lahvičku s vodou. Mámě zatím nic neřek a vydal se na špacír do svejch milovanejch místeček, ale hlavně došel ke studánce, de se potkal s Jezerínou. Víly tam smutně seděli, větýrek už je skoro celý vyvál, poněvadž, dyž lesní víly ztratí svoji studánku musí do polí a tam je většinou nějaký to větrnější povětří rozfouká. Jezerína se na Josku usmála a ten: "Dobrý vodpůldne, paní." "Ráda Tě vidím, už na Tebe tady dlouho čekáme. Našel jsi svoji Studánku štěstí ?" "Přinesl jsem Vám z ní vodu." Jezerína se usmála, vzala si vod Josky podávanou lahvičku z rubínovýho skla, nalila vodu do prázdný studánky a světe div se. Najednou se mezi uschlým listím a jehličkama začal vobjevovat pramínek. Nejdřív byl jenom malinkatej, pak zurčel víc a víc a studánka se začala plnit vodou. Víly se radostně roztančili kolem. Zase měli svou studánku. Honem, honem vybrat všecičko jehličí, aby studánka nebyla zaneřáděná. Jezerína vrátila Joskovi lahvičku, aby ji moh dát mámě. Zakroužila dlaní nad studánkou, studánka se začala točit, rychleji a rychleji a rychleji, až vír vynesl na povrch dva kamínky, jako rozpůlená srdce. Jezerína podala Joskovi ty dva podivný, lesklý kamínky a povidá: "Až bude na huti nejhůř tak se vem se svou milou za ruku a společně je hoďte do pece." Joska uctivě poděkoval, schoval kamínky do zaňádří, pomyslel na Anduličku a vydal se zpátky do vsi. Cestou potkával samý usměvavý tváře. Lidi se radovali, že jim zase vytryskli pramínky a všechno bude při starým. Joska pracoval na huti a vobčas vzpomínal na Anduličku a jak mával jejímu do noci rozsvícenýmu vokýnku a jak mu poudala ty různý povidání vod nich. Po čase se začali formani vracet zpátky se vším tím sklem, který vodvezli do kraje. Vo horský sklo přestal bejt zájem. Kolna za sklárnou se plnila a plnila a huťmajster už nevědíl, co si počít. Přemýšlel, estli má přestat foukat a huť zavřít, dyž jejich sklo stejně nikdo nechtěl. Joskovi se zdál podivnej sen vo Aničce a slyšel, jako mu Jezerína vzdáleným hlasem poudá: "Až bude nejhůř tak se vem se svou milou za ruku a hoďte kamínky do pece." Joska se vydal na druhý den na cestu za Anduličkou. Cesta mu rychle ubíhala, Andulička byla moc ráda, dyž ho vidíla. Joska vypráví vo snu, vo Jezeríně a vo sklárně. Chce Anduličce ty dva rozdělený kamínky vokázat, ale kamínky se za cestu za ní spojili v jeden. Tak se Joska zrovínka Anduličky zeptal, estli tam nechce hodit do pece ten kamínek s ním. Andulička se jenom pousmála, prej co povi táta. Mámě a tátovi se to moc nelíbílo, dát céru ňákýmu přivandrovalci, dyž mohla zůstat ve vsi. Nakonec je přesvědčili, hlavně tátu, dyž viděl, jak Anduličce zářej voči jenom pro Josku a Joska se taky hned měl k dílu, von nebyl jenom šikovnej sklář. Joska s Anduličkou se rychle vydali na zpáteční cestu. Přišli právě v čas. Pece se rozpalovali naposled, vod druhýho dne je chtěl huťmajstr nechat vyhasnou a skláři by si museli jít hledat práci jinam, to bylo trápení a slz ve všech chalupách vokolo sklárny. Joska s Anduličkou vklouzly do sklárny, vzali se za ruce, dali si políbení a hodili kamínek srostlý do tvaru srdce společně do pece. Ráno, dyž přišli skláři foukat, nemohli se vynadivit. V peci bylo sklo modrý jako vobloha, jako pomněnky, jako Anduliččiny kukadla, který se porád smály na Josku. A huť se zase rozjela a horský sklo se prodávalo dál a Hrubocky zámku zas vrchnost vobdivovala ty slabounký modrý poháry. Joska postavil pořádnou roubenou chalupu a vzal si Anduličku za ženu. Vesele se jim spolu žilo, měli spoustu haverlantů, no jako píšťaly vod varhan. Máma byla ráda, že má kolem sebe na starý kolena tolik vnoučků a častokrát jim povidala tu poudačku vo skláři, kterej zachránil pramínky v horách a eště si ze světa přived švarnou nevěstu. Kluci byli šikovný skláři a řemesnící po tátovi a holky zase hezký a usměvavý po mámě. Joska si ze světa přines svou Studánku štěstí. Tak a teď už dobrou noc haverlanti a krásný sny vo Joskovi, Anduličce a vílách. Ty dva estli neumřeli, tak tam žijí spolu dodnes a Joska dodnes fouká na huti ty nejkrásnější modrý vázy a sklínky a ty vůbec nejkrásnější pro Anduličku. Možná už je huťmajstrem.

---