Strážce duší

Seděli u stolečku v rohu kavárny a na první pohled vypadali jako poněkud nesourodá dvojice. Jí mohlo být kolem dvaceti, měla delší tmavě plavé vlasy, hnědozelené oči a hezký obličej s roztomile naivním výrazem. Jemu bylo dost přes čtyřicet, ale prošedivělé třídenní strniště na tvářích jej dělalo ještě o několik let starší. Snažil se chovat klidně a suverénně, ale některá jeho gesta svou přehnanou teatrálností prozrazovala vnitřní nejistotu.

Jmenoval se Armín a byl spisovatelem na volné noze. Kromě zálib ve všem tajemném a nepochopitelném byl znám také tím, že svá auta měnil podle ročních období. Jeho partnerka, která právě teď seděla naproti němu a s obdivem k němu vzhlížela se jmenovala Katka Nelserová a byla studentkou historie. Seznámili se před časem na jednom hradě, kde se oba původně dostali jako náhodní turisté, ale kde došlo k několika záhadným jevům, řešení jejichž podstaty, k němuž měli oba své zvláštní dispozice, je zanedlouho pevně spojilo.

Od té doby již spolu zažili tolik zajímavých a těžko uvěřitelných případů, že by  to klidně vydalo i na průměrně dlouhý televizní seriál.

„Armíne, musím vám něco říci,“ začala Katka a v nastalé nejistotě sklopila své oči se sáhodlouhými řasami k desce stolu. „Víte…nechci, abyste si to vykládal nějak jinak, ale…já vás prostě obdivuju.“

„Opravdu?“ Armín se pousmál s hranou skromností.

„Opravdu. To jak jste vyřešil případ toho vampýra, to bylo něco fantastického,“ rozplývala se Katka.

„Ale vždyť na tom nic nebylo,“ mávl rukou Armín.

„Ba ne, bylo to skvělé. Jak jste úžasně vydedukoval, že upír nemůže pracovat nikde jinde, než v krevní bance…“

„To je přece logické, jen tam má dostatek potravy, aniž by se musel namáhat přepadáváním a vysáváním lidí,“ odvětil Armín.

„A jak jste zjistil, že jen jeden z těch zaměstnanců bydlí blízko hřbitova, to byla skvělá ukázka detektivní práce,“ nadšeně pokračovala Katka.

„Nic v tom nebylo,“ pokrčil Armín rameny. „Každého by napadlo, že upír musí bydlet blízko hřbitova, aby to neměl domů daleko.“

„Mě určitě ne,“ prohlásila rezolutně Nelserová.

Armínovi bleskla hlavou jakási zlomyslná myšlenka, ale nechal si ji pro sebe.

„A jak jste jej potom odhalil a přinutil zůstat v tom pokoji tím, že jste do spár dveří vytlačil z tuby tu česnekovou pastu a jak jste potom zavolal tomu vašemu známému, tomu španělskému jezuitovi, co byl zrovna tady v Praze na kongresu katolíků a ten na nic nečekal a vrazil tomu strašnému vampýrovi stříbrný hřeb do srdce, to bylo něco úžasného, bylo to jako v nějakém hororu,“ nadšeně vyprávěla Katka.

Armín se opatrně rozhlédl kolem sebe. „Tišeji, Katko, nejsme tu sami.“

Měl pravdu. Celá kavárnička, ve které se momentálně nacházeli, čítala všeho všudy sedm hostů a servírku, což ovšem obnášelo šestnáct očí, nyní vytřeštěných a upřených na onu záhadnou dvojici, jejíž ženská část s takovým gustem líčila likvidaci posledního českého upíra.

„Raději snad abychom už šli,“ navrhl Armín. „Ostatně chtěl jsem s vámi o něčem mluvit a tady na to asi není nejvhodnější místo. Navrhuji, abychom zašli na kafe ke mně. Bydlím tady kousek, nebojte se, ani moc nezmokneme,“ řekl, když si všiml, jak Katka upřela nerozhodný pohled přes okno kavárny, za nímž se spouštěly provazy studeného listopadového deště.

Armín hodil na stůl padesátikorunu a začal se oblékat.

„To je dobré,“ řekl se suverénním úsměvem starší a celkem nesympatické servírce.

„Měli jste dvě vídeňské kávy a sodovku,“ zaskřehotala bába, „ takže to bude dobré, když mi k tomu přidáte ještě dvaadvacet korun, pane spisovateli.“

Dala si setsakra záležet na tom, aby každé její slůvko dolehlo k uchu každého z přítomných hostí.

Armín si nervózně přejel rukama po kapsách.

„Berete kreditky,“ zeptal se zoufale po chvíli marného hledání.

„Bereme, ale nevracíme, dokud nám hosté nezaplatí dluh. A pěkně v hotovosti,“ odsekla posměšně baba.

„To je dobré,“ řekla Katka a položila na stůl třicet korun. „Raději už pojďme.“

Armín ji vděčně popadl za ruku a oba rychle vypadli z lokálu.

Kráčeli v dešti, který smutně šuměl okolo nich a zmáčel jim boty a nohavice.

„Víte Katko, jde mi o ty vaše vize. Rád bych to s vámi podrobněji probral, mám na to určitou teorii.“

Katka se zarazila, ale po chvíli nejistě přikývla. „Ano vize. Ty mám už od dětství. Vídám takové zvláštní věci, lidi, zvířata, znamení. Děsí mě to…“

Trochu vystrašeně zmlkla.

„Vídáte to často?“ zeptal se Armín.

Katka na něj na chvíli upřela své krásné oči a pak přikývla. „Ano. Skoro pořád.“

„I teď?“ zeptal se Armín.

Katka se najednou zastavila a upřela vyděšený pohled přímo před sebe.

Zírala dopředu, přímo do ulice, kterou už začal halit blížící se soumrak, ale kterou lampy ještě neosvětlily. Velké těžké kapky jí stékaly po kapuci, kterou měla na hlavě a některé se usadily i na jejích řasách.

„Ano i teď,“ řekla temným hlasem.

„A co, co vidíte? Mluvte,“ vyzval ji Armín naléhavě.

„Vidím postavu. Je celá v černém a blíží se k nám. A za ní…ach bože…za ní jde nějaké zvíře. Jsou spolu spojeni nějaký pevným poutem. Blíží se, blíží…!“

Hlas Katky Nelserové odumřel v tichém vzdechu.

„Dobrej večír, pane Armíne, to je ale nečas, viďte?“ pozdravil důchodce Vomáčka vlekoucí za sebou svého starého, vypelichaného a podle výrazu značně naštvaného jezevčíka.

„Dobrý, pane Vomáčka, co zdravíčko?“ pozdravil Armín.

„Ale jde to, jde to, díky za optání, pane Armíne,“ přihnul si důchodce klopy svého černého hubertusu více ke krku.

Armín se podíval na studentku.

„Ještě vidíte tu postavu?“

Podívala se na něj, jakoby se právě probrala z hlubokého snu.

„Už ne. Zmizela, jakoby se do země propadla.“

„Aha,“ řekl Armín a v duchu si povzdechl. „Tak pojďme, ať se tu úplně nerozpijem.“

„Mám taková zvláštní tušení. Stává se mi to často. Jakobych zahlédla předzvěst něčeho strašného, děsivého…“ řekla po chvíli Katka.

„Vážně? A kdy jste něco takového zahlédla?“ zeptal se s opatrným zájmem Armín.

„Je tomu nedávno. Šla jsem právě do knihovny a pak jsem zahlédla toho zvláštního tvora. Víte vypadal jako…kočka.“

„Kočka? Člověk, který vypadal jako kočka?“

„Ne, člověk ne. Bylo to i velké jako kočka. A mělo to hlavu jako kočka, oči, srst, všechno. A taky to vydávalo zvuky jako kočka.“

„Takže to mňoukalo?“ ujistil se Armín.

Katka na něj pohlédla zastřeným pohledem.

„Ano, ano to je přesné. Mňoukalo to. Sedělo to na ulici a tak záhadně se to na mě dívalo. Vypadalo to, jako že mi to chce něco říci.“

„A řeklo?“ zeptal se spisovatel.

„Ne,“ zakroutila Katka hlavou. „Právě že ne. Jen to na mě stále tak podivně koukalo a mňoukalo.“

„Rozumím. Takže jste viděla záhadného tvora, který byl velký jako kočka, vypadal jako kočka a mňoukal jako kočka, je to tak? A nebyla to tedy opravdu jen kočka, Katko?“

„Armíne,“ vydechla ohromeně Katka a upřela na něj další ze svých obdivných pohledů.

„Máte ještě na skladě další podobné vize?“ zeptal se mile Armín.

„Ano, samozřejmě,“ horlivě přitakala Katka. „Třeba zrovna včera. Šla jsem nakoupit a před jedním domem jsme uviděla sedět psa. Nevypadal nijak zvláštně, ale když jsem se asi o hodinu později vracela, už tam neseděl. Rozumíte? Byl prostě pryč. Zmizel, jakoby se propadl do přímo do země, nebo snad…do nějaké jiné dimenze. Neděsí vás to? Jak mohl tak najednou zmizet a kam?“

Armín neodpovídal, jen si uvědomoval, jak strašnou chuť má na panáka.

Naštěstí už byli blízko jeho domu, tak nasměroval Katku přímo ke vchodu a jen opatrným gestem ruky zastavil příval jejích dalších strašlivých vizí, které mu nejspíš hodlala i nadále popisovat.

Vyjeli výtahem do třetího patra a zde vešli do Armínova útulného bytu.

Katka se hned za dveřmi vyzula a postavila boty k radiátoru.

„Mám je úplně promočené. I ponožky. No schválně, sáhněte si,“ vyzvala Armína a natáhla k němu pravou nohu v bílé ponožce. Armín jí opatrně sáhl prsty na chodidlo a ucítila teplou, ale příjemnou vlhkost.

„Můžu si je tady u vás usušit?“ zeptala se Katka a aniž by nějak zvlášť čekala na svolení, stáhla si obě ponožky a položila je na radiátor. Pak přešla bosá do obývacího pokoje.

Armín fascinovaně hleděl na její bosé nohy vyčuhující z džínových kalhot. Panebože, pomyslel si. Rifle a bosé ženské nohy, to je fakt ďábelská kombinace. Na tohle bych se dokázal koukat celý večer a ani by mi nevadilo, kdyby mi při tom popisovala ty své šílené vize.

„Nechcete nějaké přezůvky?“ zeptal se opatrně.

„Ne, děkuju,“ zasmála se. „Já chodím strašně ráda bosá. A vy tady máte tak fantastický koberec, že by bylo škoda chodit po něm jinak než bosky,“ řekla a bosým chodidlem pohladila Armínův kovral s měkkými, centimetr dlouhými vlasy.

„Co si dáte k pití. Kafe, nebo raději něco ostřejšího? Mám tady fernet a taky tonik.“

„Jasně, že to druhé. Bavoráka můžu,“ vyhrkla nadšeně Katka.

Výborně, to se bude hodit, pomyslel si Armín. Perfektně to odpovídá mému plánu. Plánu sice podlému a zvrhlému, ale bohužel nezbytnému.

Odešel do kychyně a za chvíli se vrátil s drinkem. Postavil před Katku sklenici s hnědým pěnivým nápojem a sám si nalil čistý tonik. Katka Nelserová se bez okolků vrhla na podaný nápoj a ihned do sebe polovinu sklenice hodila. Má slušný splávek, pomyslel si Armín.

„Máte to tu hezké,“ řekla studentka a rozhlížela se okolo.

„Víte Katko, chtěl jsem s vámi mluvit o těch vizích a trochu to s vámi probrat. Mám na to totiž takovou teorii.“

Armín si uvědomoval, že se opakuje, ale nějak začít musel.

„A jakou?“ zeptala se dívka a pomalu usrkávala ze své sklenice.

„Víte, co si myslím? Že ty vaše vize jsou vzpomínkami z minulých životů. Prostě takové záblesky z minula, které vám čas od času protrhnou bránu podvědomí a objeví se vám v mysli.“

„A víte, že je to možné? Taky už mě něco takového napadlo,“ řekla Kateřina a rychle dopila svůl nápoj.

„V takových případech je dobré provést hypnotickou regresi,“ pokračoval Armín. „Víte o co se jedná? Jde v podstatě o hypnózu, během níž jste hypnotizérem navigována, abyste se vracela časem nazpět. Vracíte se zpět do dětství, pak do okamžiku zrození a pak kráčíte ještě dál, před svůj vznik, před své početí. Můžete i zahlédnout bardo, to je zvláštní stav duše mezi inkarnacemi, víte? No a pak už se před vámi otevřou vaše minulé životy. V každém z nich jste si musela něco prožít a každý z nich vás nějak zformoval. Jenomže zážitky z minulých životů někdy mohou způsobovat i různá psychická traumata, a to tehdy, když se s nimi člověk dobře nevyrovná a je nucen je prožívat stále dokola, dokud nenalezne tu správnou cestu. Ty vaše vize mohou znamenat něco podobného. Proč je neustále vidíte, proč jste jimi už od dětství pronásledována? Právě na tyhle otázky nám může dát odpověď regrese.“

Všiml si, že Katka si lehoučce zívla a snažila se to zamaskovat lehkým zakašláním.

„Ano, rozumím vám,“ řekla. „Klidně bych takovou nějakou regresi podstoupila, ale nevím jak a kde.“

„Není nic snažšího,“ řekl Armín. „Hypnózu jsem studoval a speciálně o hypnotické regresi toho vím dost.“

„Opravdu? Vy umíte hypnotizovat?“

Katka na něj upřela další ze svých obdivných pohledů.

„Kde jste se to naučil?“

Armín se zarazil.

„No…přece ve Státech. Na univerzitě v tom…no…v Kentucky. U profesora Hinderbrooka. To je světová kapacita.“

Bože, ty ale žvaníš, blesklo mu hlavou.

„Nikdy jsem o něm neslyšela,“ řekla zklamaně Katka.

To ani já, děvče, to ani já, pomyslel si.

„Tak co říkáte, že bychom to zkusili? Není to nic složitého. Prostě si jen lehnete tady na tu pohovku a budete dělat jen to, co vám řeknu, souhlasíte?“

Katka si znova, tentokrát již zcela nepokrytě zívla.

„Ráda,“ řekla a natáhla se na gauč.

Armín si přitáhl křeslo až k ní a posadil se na něj.

„A teď poslouchejte co vám budu říkat. Snažte se vnímat jen můj hlas a dělejte jen to, co vám řeknu. Nenechte se ničím vyrušovat, jediné, co vás v tuto chvíli zajímá, je můj hlas.“

Katka lehce přikývla.

Armín naladil hlas o pár tónů níž a začal.

„Je vám příjemně. Jste naprosto uvolněná, jste klidná, relaxujete. Vaše myšlenky nikam nespěchají, jen se tak líně převalují, na nic konkrétního nemyslíte…“ doufám, že si vedu dobře, pomyslel si a pokračoval. „Cítíte příjemné teplo. Začíná v konečcích prstů u vašich nohou a pomalu postupuje výš. Cítíte jej v kotnících, v lýtkách a v kolenou. Teplo postupuje dál, máte je pánvi, v břichu a nyní zaplavuje váš hrudník. Cítíte příjemnou únavu, vaše víčka jsou čím dál těžší a myšlenkami bloudíte někde v dálkách…“

Vida zabírá to, napadlo ho, když spatřil, jak se Katčin pohled rozostřuje a víčka se jí zavírají.

„Tělo máte těžké, vaše ruce a nohy jsou jako z olova. Oční víčka už ani neudržíte. Padají vám dolů jako ocelové brány. Klesáte kamsi do hlubin, spánku už nemůžete vzdorovat. Usínáte, usínáte, USÍNÁTE…!“

Sladké zachrupkání mu prozradilo, že Katka skutečně spí.

No to je paráda, teď vážně vypadám, jako bych uměl hypnotizovat, napadlo ho rozjařeně. Ještě že chtěla toho bavoráka, to bylo štěstí. Kdyby chtěla kafe, tak tady ještě žvaníme, ale v alkoholu ty prášky na spaní fungují spolehlivě a prakticky okamžitě.

Armín měl s těmito medikamenty své zkušenosti. Jako spisovatel psal často celou noc a když začalo ráno svítat, nedokázal už ani přes velkou únavu usnout. Prášky na spaní, které mu lékař napsal byly naprosto bezpečné a s jedním panákem fungovaly okamžitě.

Armín se za své počínání docela styděl, bylo to rozhodně nefér, ale kdyby se choval fér, svůj plán by nikdy neuskutečnil. Kdoví, třeba jí někdy pravdu řeknu a omluvím se jí, pomyslel si, když se díval na spící dívku. Teď ale ještě ne, teď je čas na něco jiného.

Vyčkal ještě pár minut a pak řekl polohlasem: „Katko.“

Dívka nereagovala.

„Nelserová,“ řekl trochu hlasitěji. Vůbec nic.

Je to dobrý, pomyslel si, spí jako dudek. Teď jen počkat, až se vzbudí.

Původně měl v plánu dívku pouze uspat a pak jí namluvit, že prošla hypnotickou regresí a nabulíkovat jí ty žvásty, které měl už dávno připravené. Nyní, když pozoroval spící děvče a v mysli přemítal o tom, jestli je velký padouch, nebo jen padouch, věděl, že nemůže promarnit tuto příležitost, která se mu – pokud jeho plán vybouchne – již nikdy nemusí naskytnout.

Zvedl se z křesla a sedl si na pohovku k nohám studentky. Fascinovaně je pozoroval, ale ještě pár dlouhých minut se jich nechtěl dotýkat, aby dívku neprobudil. Když pak konečně usoudil, že Katka spí dostatečně tvrdě, odhodlal se k činu. Vzal pravou Katčinu nožku a trochu ji nadzvedl.

„Katko spíte?“ zeptal se pro jistotu ještě jednou a jeho prsty lehce přeběhly po hladkém dívčím chodidle.

Nestalo se vůbec nic.

Zalechtal ji podruhé, a ani nyní se nedostavila žádná reakce.

Provedl to samé i s její druhou nožkou a výsledek byl stejný. Mohl být naprosto klidný, Kateřina Nelserová spala jako dřevo.

Armín vzal její kotníky do svých dlaní a pozvedl si její nohy až k tváři. Díval se na její chodidla dlouze a fascinovaně, prohlížel si je a studoval, jako by si chtěl jejich obraz navždy vypálit do šedé kůry mozku. Zkoumal každý záhyb pokožky, každičkou papilární linii, žasl nad hladkostí a hebkostí jejích pat, fascinovaly ho její prsty, vysoká klenba jejích chodidel, útlost jejích kotníků a jemná, zranitelná průsvitnost její pokožky na nártech.

Nemohl tomu odolat. Přiblížil svou tvář k těm půvabným chodidlům a jeho rty se dotkly jejích polštářků pod prsty a vzápětí i samotných prstů. A pak znova a znova. Elektrizující napětí probíhalo celým jeho tělem a Armín mu nemohl a nechtěl vzdorovat. Jeho jazyk hladově přelétal po ploskách Katčiných chodidel a zkoumal mezírky mezi jejími prsty. Bral do úst jeden její prst po druhém, mazlil se s nimi jazykem a ocumlával je jako dítě cukrový špalík.

Spolu se vzrůstajícím vzrušením, mu v hlavě neustále rostla obava a zároveň stud. Co kdyby se jeho kolegyně a partnerka najednou probudila? Co kdyby jediný prášek na spaní spolu s frťánkem fernetu neměl dostatečnou účinnost, aby ji zcela izoloval od vnějšího světa a tyhle silné podněty – a Armín nepochyboval, že to, co provádí je dostatečně silným podnětem, vždyť i v lékařství se používá dráždění chodidel ke zkoumání reflexů – Katku probudily?

Co by následovalo? Jak by vysvětlil své počínání? A byla by jeho vysvětlování ona vůbec ochotná vyslyšet?

Další hryzavá pochybnost byla ještě horší. Není tohle, co zrovna provádí, jakýmsi perverzním a úchylným způsobem znásilnění? S Katkou měl vždycky skvělé a korektní vztahy. Vždy se mu líbila a i když mu některé její nápady připadaly výstřední, měl ji velice rád. A teď? Uspal ji prášky a zneužil její bezbrannosti k tomu, aby jí tady olizoval chodidla, ba co víc, hodlal učinit vše pro to, aby to, co nyní prováděl, mohl dělat kdykoliv v budoucnu a to s jejím souhlasem, ba přímo na vyžádání. Není to podlost?

Na chvíli se zarazil. Ano, je to podlost, pomyslel si.

Jenže krásná, napadlo ho vzápětí a jeho ústa se opět přisály na její sladké paty.

Čas letěl jako bláznivý a Armín jej ani nestihl sledovat, neboť svoji pozornost plně upnul na spící dívku, které neustále hladil, šimral a olizoval chodidla a na pravidelné přestávky, kdy musel přetlak, který se v něm co chvíli hromadil, jak se říká „rozchodit“. Když se pak na chvíli zadíval na budík, zjistil že Katka už spí víc než dvě hodiny. Za okny se černala tma a Armín si až nyní uvědomil, že by měl zatáhnout závěsy, aby snad jeho počínání nezpozoroval někdo z protějšího domu. Přešel k oknu a trhl závěsem, který přitom vydal chrastivé zarachocení.

Z gauče se přitom ozvalo sladké povzdechnutí. Armín se podíval na Katku a viděl, že její ruce nepatrně změnily polohu, stejně jako nohy, které mírně pokrčila v kolenou.

Začíná se probouzet, pochopil spisovatel, přešel ke svému psacímu stolu a vytáhl blok s kroužkovou vazbou a tužku. Nadešel čas, aby se jeho plán dostal do velkého finále.

Stižen náhlým nápadem ještě sáhl do police pro digitální fotoaparát, přiklekl ke Katčiným nohám a rychle pořídil několik snímků.

Poté odložil foťák zpět na své místo, posadil se vedle Katky, a lehce ji chytil za zápěstí. Mírně sebou trhla.

„A nyní se probuďte,“ řekl Armín, který se opět položil do postavy hypnotizéra probouzejícího svého pacienta z hlubin mesmerického spánku.

„Probuďte se, slyšíte mne? Musíte se probudit, Kateřino.“

Armín to zopakoval asi třikrát, pokaždé o něco hlasitěji než předtím.

Katka se protáhla a ospale zamručela. Zakrátko nato otevřela oči a dlouze si zívla.

„Vítejte zpátky v tomto životě, královno,“ řekl s úsměvem Armín.

Katka si protřela oči a rychle se posadila.

„Tak vám se opravdu povedlo mě zhypnotizovat, Armíne,“ řekla svým tradičně obdivným tónem. „Já jsem vážně byla uspaná?. Vůbec nic si nepamatuju. Říkala jsem něco? Dozvěděl jste se něco důležitého?“

„Ano dozvěděl,“ řekl klidně Armín. „Dozvěděl jsem se toho spoustu, ostatně tady mám poznámky,“ a položil ruku na svůj blok, který před chvílí vytáhl ze stolu.

„Tak co jsem říkala? Vysvětlíte mi ty mé vize? A co jsem vůbec byla v minulém životě? Honem, povídejte a nenapínejte mě,“ žadonila Katka.

„Nebojte se, všechno vám řeknu. Ale začnem pěkně popořádku. Z toho, co jsem od vás slyšel, jsem pochopil, že vaše vize jsou způsobovány tím, že se vám nedostává něco, co jste měla ve svých minulých životech a co vám v tomto schází. Proto se vaše podvědomí čas od času vrací do minulosti, jako by vám dávalo návod k tomu, kde hledat to, co potřebujete a co vám může zajistit klid duše, čistotu mysli a – a to je důležité! – zdraví těla.“

„A co to je?“ zajímala se studentka.

„K tomu se hned dostaneme, napřed bych vám v krátkosti vylíčil, co jsem od vás slyšel a co z toho vyplývá. Takže, žila jste v minulosti celkem sedmkrát, tohle je vaše osmá inkarnace. Musím říci, že vaše minulé životy byly velice zajímavé a že jste byla velice významnou osobností.“

„Opravdu?“ zatvářila se Katka potěšeně.

„Opravdu,“ potvrdil Armín. „Například ve svém druhém životě jste byla egyptskou královnou Tiy, manželkou význačného a mocného faraona Amenhotepa III. V pátém životě jste byla manželkou římského senátora Catona, určitě ho znáte, to je ten, co každý svůj proslov v senátě končil slovy: „…a kromě toho soudím, že Kartágo musí být zničeno.“ Vrcholu jste dosáhla v šestém životě, kdy jste byla ruskou carevnou Annou Leopoldovnou.“

Katka Nelserová s vykulenýma očima se zmohla jen na fascinované: „Jů…“

„Ve svých ostatních životech jste nebyla tak význačnou osobou, ale pro váš karmický vývoj měly i tyhle inkarnace velký význam. V prvním životě jste byla otrokyní v Persii, ve třetím manželkou galského válečníka, ve čtvrtém…ehm, jak bych to řekl…prostě gejšou v Japonsku a v sedmém manželkou jednoho anglického lékaře.“

„Tak já jsem byla gejšou,“ konstatovala zamyšleně Katka. „To bych do sebe tedy neřekla.“

Na chvíli mlčela a pak se zeptala: „No dobře, ale co z toho vlastně vyplývá? Říkal jste, že jsem měla něco, čeho se mi teď nedostává. Tak co to bylo? Moc, peníze, sláva?“

Armín zakroutil hlavou: „To ne, nic takového. Ostatně jako otrokyně, nebo manželka venkovského lékaře jste jistě neměla žádnou moc ani slávu, o penězích nemluvě. Je to něco, co souvisí s vaším osobním životem. Dokonce abych tak řekl s vaším intimním životem.“

Armín se cítil trochu nejistý, věděl, že se dostává na tenký led a že v následujících minutách se rozhodne, jestli mu Katka uvěří a tím se jeho plán podaří uskutečnit, nebo vše skončí krachem a ostudou.

Katka se tvářila nedůvěřivě. „Intimním životem? Tomu moc nerozumím. Co tím chcete říci?“

Armín se rozvážně nadechl.

„Víte co, já vám teď raději něco přečtu.“

Zvedl se, šel ke knihovně a vytáhl útlou knížečku. Posadil se zpátky na své místo a zalistoval v ní.

„A teď poslouchejte,“ řekl, když našel správnou stránku. „Je to úryvek z knihy Autosexualismus a psychoerotismus od Bohuslava Brouka: - Taktéž jsou někdy silnou sexogenní oblastí chodidla. Oblíbenost jejich dráždění za starověku zdá se dosvědčovat zobrazování Silénů a Fauna, kterak se lechtají na chodidlech. V Rusku v první polovici osmnáctého století carevna Anna Leopoldovna měla dokonce šest oficiálních lechtaček chodidel, které jí při své funkci vyprávěly obscénní anekdoty, nebo zpívaly oplzlé písně – konec citátu.“

Armín zaklapl knihu a zahleděl se na Katku. Seděla nehybně naproti němu s ústy otevřenými překvapením.

„Cože? Lechtačky chodidel? Ona se nechávala, vlastně já jsem se nechávala…lechtat?“ nevěřícně zakroutila hlavou.

Armín se usmál. „Vypadáte dost konsternovaně. Na tom přece není nic až tak zvláštního. Ostatně, ještě jsem neskončil. Poslechněte si co tady mám dál. To jsem si zase stáhnul z internetu zatímco jste spala. Tak tedy…‘ve Starém Egyptě bylo dráždění chodidel používáno v rámci sexuální předehry jako prostředku pro navození dlouhého a silného vzrušení. Egyptské královny používaly otroky a otrokyně, kteří jim dráždily chodidla, aby u nich docílili vzrušení a faraon se již nemusel zdržovat předehrou. Obzvlášť v tomto směru vynikala královna Tiy, které zaměstnávala celou desítku černých núbijských otroků, které si sama vybírala a to podle délky a mrštnosti jejich jazyka. Tito otroci měli za povinnost královnu dráždit jazyky na chodidlech kdykoliv si to přála a to nejen v rámci erotických her, ale i v době odpočinku, ba dokonce i na veřejnosti v době plnění státnických povinností. Nutno podotknout, že tato služba byla považována za výsadu a mnoho otroků, ba dokonce i svobodných občanů Egypta se do této služby hlásilo.“

„To se podívejme,“ řekla Katka zamyšleně.

„Kromě toho jsem se dočetl, že stejný způsob dráždění milovaly a praktikovaly římské patricijky, které na to také používaly otroky.“

„Počkejte, já jsem přece žila ve starém Římě, jako manželka toho…Catóna, nebo jak se jmenoval,“ vzpoměla si Katka. „Myslíte, že i tam jsem to prováděla?“

„Je to dost pravděpodobné,“ přikývl Armín. „Ostatně je známo, že Cato jakožto senátor měl právo na otroky, což byli hlavně vojáci zajatí během punských válek. Zřejmě vám velice dobře sloužili…“ zasmál se Armín, „a Cato na ně prostě a jednoduše žárlil. Proto ve svém vzteku nikdy nezapomněl dodat, že Kartágo musí být zničeno.“

„To jsem teda byla pěkné číslo,“ konstatovala Katka. Její překvapení už pominulo a začalo ji to opravdu zajímat.

„Poslyšte Armíne, když na ty otroky ten Cato tak žárlil, proč jim vůbec dovolil, aby mi to…no, víte co myslím…aby mi olizovali chodidla?“

„Nejspíš jste si postavila hlavu, jak vás znám. On by to asi chtěl provádět sám, ale v té době to byla činnost vyhrazená pouze otrokům. Nic nebylo více ponižující, než když muž musel ženě líbat nohy. A Cato měl vysoké postavení, nemohl si dovolit ostudu, kdyby se něco takového na něj provalilo. Tak se jen užíral vzteky a spílal Kartágincům jak jen mohl.“

Katka se potutelně usmála. „Jestlipak je to ponižující ještě i dneska,“ řekla neurčitě, ale než na to stačil Armín cokoliv odpovědět, pokračovala. „A dál? Co tam bylo dál, co ty další životy?“

„Další životy?“

„No ano, co třeba ta gejša. To by mě docela zajímalo. Taky jsem tam prováděla nějaké výstřednosti s nohama?“

Armín se pousmál. „A víte, že ano? V Japonsku byl kult ženské nožky vždy silný. Bohužel jejich ideál krásy byl jiný než u nás, proto tam holčičkám už v dětství svazovali chodidla do zvláštní pozice, která měla zaručit, že nožka zůstane malá a pokožka uprostřed chodidla bude vždy jemná a měkká jako v dětství.“

„A jak to prováděli?“ zajímala se Katka.

„Můžu vám to předvést,“ nabídl se Armín. „Kdybyste dovolila…“

Katka k němu natáhla nohu a Armín ji chytil za kotník.

„Dělalo se to takhle. Prsty se muselo ohnout, a pak se všechny s vyjímkou palce přivázaly k chodidlu. Palec se taky přivázal, aby se co nejvíc přimykal k ostatním prstům…“

Armín držel v ruce Katčinu nožku a ohýbáním jejích prstů demostroval japonskou techniku bondáže chodidel.

„…no a tak vlastně dívka celý život chodidla jen po patě a po špičkách svázaných prstů. Chodidlo tak dostalo výrazně prohnutý tvar a jeho prostřední část se nikdy nedotkla země, takže v klenbě měla japonská žena vždy tu nejjemnější pokožku, dokonce jemnější, než jinde na těle.“

V Armínovi to s pohledem a dotekem Katčiny nožky opět začalo všechno žhnout. Podíval se na Katku a všiml si, že jej upřeně pozoruje s nožkou klidně vloženou do jeho rukou.

Přejel jí prsty zlehýnka po chodidle a usmál se na ni. „S vámi by nic takového provádět nemuseli. I tak máte na chodidlech krásně jemnou pokožku.“

„Opravdu?“ zatvářila se potěšeně studentka.

„Samozřejmě. A vůbec máte moc krásná chodidla. Ta aristokratická ušlechtilost je tam jasně patrná.“

Katka se zahihňala. „Děkuju. Takový komplimet mi ještě nikdo nesložil.“

„Vám ještě nikdo neřekl, že máte moc hezká chodidla?“ podivil se naoko Armín, jako by to byla ta nejběžnější věc, kterou chlapi říkají jen tak mimochodem, když si v hospodě objednávají pivo, nebo když jim pošťačka přinese rekomando.

„Ne, nikdo,“ řekla trochu smutně Katka. „Ale víte co mě napadlo? Proč vlastně ty japonské gejši musely mít tak jemná chodidla?“

Armín se zarazil. „No víte, jak bych vám to jen vysvětlil…mělo to velký význam v sexuální oblasti.“

„A to?“

„A to takový, že ženy v Japonsku v rámci erotiky často a rády dráždí muže právě svými chodidly. U gejš se to pokládalo za samozřejmost, ty byly k tomu přímo vycvičené, aby měly v nožkách cit a aby jimi dokázaly poskytnout muži maximální rozkoš.“

„Chcete říct, že taková gejša to prostě svému hostu udělala chodidly,“ zeptala se klidně a na rovinu Katka.

Armín neochotně přikývl.

„A já jsem to dělala taky?“

„Podle toho, co jsem od vás slyšel jste v tom byla vyhlášená profesionálka a dělala jste to mimořádně dobře. Sjížděli se za vámi samurajové z celého Japonska.“

Katka se na okamžik zahleděla do dáli a na tváři ji zahrál lehký, nevyzpytatelný úsměv.

Pak se podívala na Armína. „Víte, co je zvláštní? Že v každém svém životě hrály mé nohy nějakou významnou roli. To vypadá jako bych to měla nějak předurčeno, že?“

Bingo! Armín si v duchu zamnul ruce, zdálo se, že jeho plán začíná fungovat. Teď ji už zbývá jen přesvědčit, že z pozice karmických zákonů musí tuto roli hrát i v tomto životě. Ale jen pěkně pomalu, nikam nespěchat.

„Ono to tak skutečně vypadá. Máte pravdu, že ve vašich minulých životech byl zájem váš i vašeho okolí silně upnut na vaše nohy. Ale ještě jsem vám neřekl všechno.“

Armín zalistoval svým poznámkovým blokem.

„Ve třetím životě jste byla ženou nějakého divokého Gala. Byl to syn náčelníka kmene a vy jste mu byla přisouzena už v dětství. Byla jste velice krásná a vdávala jste se velice mladá. O životě, zvláště o tom manželském, jste nevěděla vůbec nic. Váš manžel často vyjížděl do různých šarvátek a bitek se sousedními kmeny a když se vracel, chtěl jen jedno: teplé jídlo a trochu toho milostného povyražení. Jednou se ale vrátil nečekán po vítězné bitvě a přistihl vás, jak laškujete s místním krasavce, trubadůrem a heroldem, takovou zbabělou krysou, která místo boje jen pěla oslavné písně na krásu žen. Ten chlapík klečel u vašich nohou a zrovna, když vám chtěl políbit nárt, vešel dovnitř váš muž. Milého herolda prohodil oknem a nádavkem mu uštědřil ještě pár kopanců. Chlapík popadl svoji píšťalu a harfu a zmizel z vesnice tak rychle, až se za ním prášilo. Na vás ale čekal mnohem horší trest. Váš muž vás svázal provazy, vzal pevný kožený řemen a tím vám do ruda sešvihal chodidla. Stalo se ovšem něco zvláštního. Vám se to totiž líbilo. Ta bolest vám poskytla nečekanou slast a místo, aby jste prosila o milost, ještě jste žádala svého muže aby nepřestával. On vám vyhověl, a to samé pak činil kdykoliv v budoucnu, když jste jej o to požádala. A je třeba dodat, že jste jej o to žádala často.“

Armín pohlédl na Katku a spatřil na její tváři opět onen záhadný úsměv.

„Takže jsem byla masochistka,“ pokývala hlavou studentka. „To je čím dál tím lepší.“

„O vašem prvním životě jsem se toho moc nedozvěděl,“ pokračoval rychle Armín. Byla to jen takové útržky, ostatně je to zážitek starý několik tisíc let. Byla jste otrokyní, která byla unesena a měla jste provádět běžné ženské práce, ale protože jste byla velice krásná…ostatně jak také jinak, že?“ Armín pohlédla na Katku a ta se potěšeně zapýřila, „…tak si vás ponechal sám náčelník kmene a zřejmě jste se stala jeho ženou. Tedy jednou z jeho několika žen. Víc podrobností jsem se od vás nedozvěděl, ale jedna věc tam byla zajímavá. Pořád jste opakovala, že jste měla boty z pavích per. Říkala jste to nejmíň čtyřikrát. Nevím, co to znamená, jestli je to nějaká metafora, nebo jste skutečně měla takové boty, ale jestli je to pravda, muselo to být něco opravdu vyjímečného. V té době lidé chodili většinou bosí, navíc v tom horku, které vládlo v Persii, ani boty nepotřebovali. Jestliže už někdo obuv nosil, pak to byli vysoce postavení vůdci kmenů. Boty z pavích per mohly znamenat, že jste pro někoho velice vyjímečná a že jsou pro něj vyjímečné i vaše nohy, což je ostatně plně v kontextu toho, co jste zažívala i ve vašich dalších inkarnacích.“

„Boty z pavích per,“ zasnila se Katka. „To musela být nádhera. Asi jsem pro svého muže byla opravdu vyjímečná. Takoví romantičtí hrdinové už dnes nežijí.“

Lehce hodila pohledem po Armínovi, ale spisovatel se tvářil, že to přeslechl.

„Tak a váš poslední, tedy sedmý život, ten mi dal nejvíc práce. Byla jste maželkou vesnického lékaře a žili jste někde v hrabství Essex. Moc podrobností jsem se od vás nedozvěděl a pořád mi vrtalo hlavou, jak tento život zapadá do schématu vašeho karmického vývoje. Nakonec jsem na to přišel, až když jsem se zeptal na jméno vašeho manžela. Jmenoval se Jasper Packlemerton. Říká vám to jméno něco?“

Katka zakroutila hlavou. „Ne, vůbec nic,“ řekla.

„Vy jste asi nečetla Dickensonův román Starožitníkův krám?“

„To teda nečetla,“ přiznala Katka. „Proč, snad tam nepíšou něco o mně?“

„O vás ne, ale o vašem manželovi. Počkejte, kousek vám přečtu.“

Armín opět zašel ke knihovně a vytáhl tlustou bichli. Usedl a chvíli v ní listoval, než našel správnou stránku.

„V románu jde o to, že hlavní hrdinka románu, dívka Nell, pracuje nějakou dobu v muzeu voskových figurín a jedním z exponátů je i figurína jistého, cituji: ´…Jaspera Packlemertona, hrůzostrašné pověsti, který se dvořil čtrnácti ženám, pojal je za manželky a všechny do jedné zahubil tím, že je lechtal na chodidlech, zatímco nic netušíce ctnostně a počestně spaly. Všimněte si, že má zakroucené prsty, jako by právě některou lechtal a v očích znázorněno mžourání, ve kterém si liboval, když páchal své barbarské vraždy…´ Tak přesně tohle říká Nell o vašem muži.“

Armín sklapl knihu.

„Cože, on byl vážně vrah?“ překvapeně se ptala Katka.

„Ale ne,“ odpověděl Armín. „V románu je to samozřejmě přehnáno, ale je fakt, že Jasper Packlemerton byl v té době známou postavou a dost o něm psaly i místní noviny. Veškeré informace jsem nalezl na internetových stránkách jedněch anglických novin.“

„A co píšou?“

„Že Jasper P. byl vystudovaný lékař z docela zámožné rodiny, která se ho však zřekla pro jeho nenormální a pohoršlivé chování. Je třeba dodat, že Jasper byl krásný urostlý muž a o přízeň žen nikdy neměl nouzi, ty se mu ostatně samy nabízely. On měl však pro výběr partnerky velice zvláštní kritéria a navíc používal nezvyklou zkoušku. Každá žena, která o něj měla zájem, se musela posadit do zvláštního křesla, byla vyzuta a nohy jí byly přivázány ke stolku. Poté ji Jasper začal lechtat na chodidlech, používal peříčka, prsty a někdy i jazyk. Pokud dívka dokázala po dobu nejméně deseti minut udržet kamennou tvář a nijak nedat najevo své pocity, pak měla vyhráno. Pokud ovšem vybuchla smíchy, křičela a házela sebou, neměla u něj sebemenší šanci. Takto ve svém okolí prověřil několik desítek potenciálních partnerek a žádná v jeho zkoušce neobstála. Jeho chování si samozřejmě dívky nenechaly pro sebe a brzy se o něm začaly šířit různé fámy, dokonce i takové, že Jasper byl už mnohokrát ženatý, ale že všechny své ženy ulechtal k smrti. Přesně tuhle fámu ve svém románu použil Charles Dickens a Jaspera v něm popsal jako monstrum, které za své činy nakonec skončí na popravišti a jeho vosková figurína v muzeu.“

„No počkejte, Armíne, ale vždyť jste říkal, že jsem byla jeho ženou,“ upozornila Katka.

„Ano, samozřejmě. Jen jedna jediná dívka dokázala splnit Jasperovu strašnou zkoušku, ba dokonce se zdálo, že jí jeho počínání je velice příjemné. Do této dívky se Jasper Packlemerton zamiloval, vzal si ji a odstěhovali se spolu někam na venkov. Můžete hádat, která dívka to byla,“ dokončil spisovatel.

„Dám se podat,“ rozesmála se Katka. „Jak to tak slyším, řekla bych, že jsem ta nejúchylnější ženská pod sluncem.“

„Proč myslíte,“ pozvedl obočí Armín.

„No copak je to normální, nechat si pořád od chlapů olizovat nohy? To je snad nějaká sexuální úchylka, nějaký druh fetišismu, ne?“

„Díváte se na to z dnešního hlediska, proto vám to připadá nenormální, ale vždyť jsem vám před chvílí vysvětlil, že právě ve starém Římě, nebo Egyptě to bylo naprosto normální. Ba naopak, tehdy to bylo společensky žádoucí, aby měla manželka význačného občana svého vlastního otroka na lízání chodidel.“

Katka se na chvíli odmlčela.

„Asi jsem se hodila víc do té staré doby, než do té dnešní,“ řekla. „Dnes přece nemůžu po nikom vyžadovat, aby mi líbal chodidla. Byl by to trapas a …a vůbec. Prostě to nejde.“

„Neříkejte že byste to chtěla zkusit,“ řekl Armín napjatým hlasem. Nastával okamžik pravdy, kdy se ukáže, jestli jeho plán vyšel, nebo ne.

„Já nevím. Asi ano,“ řekla nejistě Katka. „Nikdy jsem nic takového nezažila, ale z toho, co jste mi vyprávěl, to musí něco vyjímečně hezkého.“

„Vy s tím přece nemůžete mít žádný problém,“ řekl Armín. „Jste hezká dívka a máte krásná chodidla. Každý chlap by vám je rád zlíbal, jen kdybyste mu řekla, že o to stojíte.“

Katka se smutně pousmála. „Říkáte každý chlap? Z těch co jsem prozatím poznala to nenapadlo ani jednoho. Vždyť jsem vám říkala, že jste první, kdo mi řekl, že mám hezké nohy. Je nenapadlo mi je ani pochválit, natož aby mi je líbali.“

„Z hlediska karmického zákona je jisté, že se časem objeví někdo, kdo bude vaše chodidla obdivovat a milovat a kdo vám je bude rád líbat a mazlit se s nimi. To je totiž právě ta věc, která se vám v tomto životě zatím nedostává, jak jsem vám řekl už na začátku.“

Katka se dívala k zemi jakoby přemýšlela. Pak náhle zvedla oči k Armínovi a upřeně na něj pohlédla.

„Říkal jste, že se vám moje chodidla líbí?“ zeptala se nejistě.

„Ano, samozřejmě,“ přisvědčil Armín, plný očekávání jejích dalších slov.

„A chtěl byste…mohl byste třeba…“ Katka v rozpacích zmlkla.

Armín se lehce pousmál. Pochopil, že se jeho plán zdařil.

„Myslíte, jestli bych chtěl udělat něco takového?“ Vzal do ruky její kotník a natáhl Katčinu nohu až k sobě na klín. Pak sklonil hlavu a lehce políbil její prsty u nohou. Opět zvedl pohled k dívce sedící proti němu a všiml si, že má sklopené oči a ve tváři je lehce zrůžovělá.

„Myslím, že se nemusíte stydět, tohle jste už přece zažila mockrát,“ řekl.

„Já už se nestydím,“ řekla a z příma na něj pohlédla. „Ano, myslím přesně tohle. A třeba i víc.“

Vzal i její druhou nohu a natáhl ji k sobě. Držel ji za kotníky a chvíli pozoroval její bosá chodidla. Teď poprvé to mohl udělat, aniž by se za svůj pohled styděl. Pak vnořil svůj obličej do jejích chodidel a jeho jazyk začal prozkoumávat její horkou a hladkou pokožku.

Katka Nelserová zavřela oči a položila si hlavu na polštář. Vnímala ty úžasně vzrušující doteky na svých ploskách a občas se neubránila sladkému zavzdychání. Její vzrušení, stejně jako Armínovo pomalu, ale nezadržitelně stoupalo.

„Líbí se ti to, Katko?“ zeptal se po pár minutách Armín, když se na chvíli od jejích chodidel odtrhl.

„Je to něco tak nádherného, že nechci, aby to někdy skončilo, Viktore,“ vzdychla dívka.

Armín se jen spokojeně usmál. Jeho plán fungoval na sto procent.

„Nikdy to neskončí,“ řekl a jeho jazyk se horce přimkl ke dvěma něžným a kouzelným dívčím nožkám.

A mám ji tam, kde jsem ji chtěl mít, prolétlo mu hlavou.

Noc, která byla před nimi, byla dlouhá a divoká.

Když se pak ráno probudili v Armínově velké posteli a spisovatel se chtěl jít oblékat, stáhla ho Katka zpátky do postele.

„Nespěchej,“ řekla. „Včera jsi byl mým nůbijským otrokem, dnes je na mě, abych ti to vrátila. Chtěl bys být na chvíli Packlemertonem, nebo galským bojovníkem?“

„A co třeba japonským samurajem?“ navrhl Viktor.

„Jak si přejete, můj pane,“ řekla Katka s úsměvem. „Myslím, že ve svém osmém životě zúročím vše, co jsem se dříve naučila.“

Viktor ucítil doteky jejích hladkých teplých chodidel na svých stehnech a zavřel oči.

Život je krásný, pomyslel si.

I když je jen jeden.