Svátek

SVÁTEK

   Celý rok jsem se těšil. Veškerý můj život v průběhu uplynulého roku byl vyplněn jen čekáním na tento den. Stejně jako rok předtím, stejně jako dva roky předtím, stejně jako deset let předtím. Byly chvíle, kdy jsem propadal zoufalství, okamžiky, kdy už jsem skoro nevydržel a vyrazil do ulic na vlastní pěst, bez ohledu na okolnosti. Při cestách vlakem jsem pokradmu sledoval tváře žen a dívek okolo a představoval si je jako své oběti. Dvakrát či třikrát jsem skoro podlehl a plížil se jim v patách až k jejich domu a nebýt toho, že mě maminka čekala doma s večeří, nevím, jak by to bylo dopadlo...
   A jednou ve vlaku... Brr, musím se otřást odporem vždy, když na to pomyslím... jedna mě dokonce oslovila! Ta... ta chlípnice! Z jejích očí bylo jasné, že chtěla To a nic jiného. Tak hnusné! Skoro jsem se pozvracel, než vlak zastavil v příští stanici a já vyběhl na perón. S pláčem jsem pak běžel za maminkou, aby mě utěšila, ale ani to nestačilo. Ještě že je blízko našeho domu drůbežárna. Následující noci jsem se tam vkradl a ukázal jim, zač je toho loket. Nejmíň padesát těch odporných opeřených věcí tam zůstalo bezvládně ležet, než mě vyrušil strážný a já musel utéct. Patří jim to!
   Ale dnes jsem se konečně dočkal. Přišel den D.
   Pečlivě si holím rašící strniště, až na tenký knírek pod nosem, a pečlivě si sčesávám vlasy dozadu. Při pohledu na šedivějící skráně zatnu vzteky zuby při představě, jak se mi zase všichni venku smějí. Ale co oni vědí! Jsou to všichni hlupáci.
   Ozývá se zaklepání na dveře koupelny. Maminka. "Tak co, Vojtíšku, chystáš se zase za děvčaty, jako minulý rok?" ptá se.
"Ano, maminko." odpovídám.
"Tak nezapomeň, že jsi hodný a slušný chlapec. A do oběda ať jsi doma, ano?"
"Ano, maminko."
   S holením jsem hotov a jdu si do pokoje připravit svůj Nástroj. Dmu se pýchou, když rozbaluji veliký obdélník balícího papíru a v něm ho spatřuji. Je nádherný. Vždyť mu také věnuji každý rok několik týdnů důkladných příprav. Laskám se s ním. Nástroj, jaký nikdo nemá. Dlouhý, silný, vyztužený ocelovými pruty a vyzdobený krásně rudými stuhami. Přenáší se do něj chvění z mého těla, když jej pevněji tisknu v ruce, zdravím a líbám maminku a odcházím.
   Ihned zamířím ke svému oblíbenému místu u lesa. Je časně, a tak venku nepobíhá ještě ani moc nedočkavých dětí. To mi vyhovuje. Schovávám se do houští u pěšinky a vyčkávám. Mám štěstí. Nečekám snad ani dvacet minut, když se směrem od zastávky autobusu někdo blíží. Opatrně rozhrnuji čerstvě rašící listy a srdce se mi vzrušením rozbuší jak bláznivé. Je to žena! Zřejmě se vrací z noční směny. Přes rameno kabelku, v ruce nese igelitovou tašku a ta při každém kroku plácá do černé, ošklivé, ošklivé sukně. To příšerné šustění mi drásá uši... Roztřeseně hladím Nástroj. Už je to tady. Den D, hodina H, minuta M. Teď!
   Vyskakuji z křoví a pronáším zaklínací formuli. Žena vypadá několik okamžiků vyděšeně, avšak pak se začne usmívat a překvapeně zvolá: "Jéje, dneska jsou vlastně..."
   Nedořekne. První zásah mého Nástroje přes levé stehno ji sráží na kolena. Začíná křičet. Chci ji umlčet a tak druhý úder vedu přes její obličej. Rozstřikuje se po něm krev a žena padá naznak. Avšak pištění neustává, naopak se stupňuje. Vyhrnutá sukně dává tušit tu její hrůznou, slizkou věc a to mě rozběsňuje do nepříčetnosti. Mlátím ji vší silou, Můj Nástroj zanechává narudlé stopy na jejích nohách, rukou, obličeji, krku. Vřískání zabodávající se do uší konečně umlká, avšak já pokračuji se stejnou intenzitou dál. To je za celý ten rok, za ten vlak, za všechny ženy...
   Když celý udýchaný přestávám, je stěží poznat, že to, co leží přede mnou, kdysi bývala žena. Jsem konečně spokojený. Chvilku čekám, až se přestanu zalykat a až mi nohy přestanou samy od sebe tancovat a pak odtahuji tělo hlouběji do lesa a zahrabávám do silné vrstvy tlejícího listí.
   Až teď si všímám, že z různých směrů ke mně doléhá vřískot dalších žen a dívek, mísený se smíchem chlapců. Už to začalo naplno. Ale já, já jsem se pořád ještě nenabažil. Cítím, že dnes nebude snadné mě uspokojit. Schován v houští, blížím se k neobývanému domu na kraji lesa, když vtom zaslechnu dusot nohou. Po cestě odkudsi přibíhají dvě mladá hihňající se děvčata. Kolik jim tak může být? Čtrnáct? Patnáct? Rozhodně vypadají starší. To jejich vyzývavé oblečení a nalíčení! Tak nestydaté... Musím je dostat!
   Jediným mohutným skokem jim zahrazuji cestu zpět k vesnici a obřadně pronáším zaklínací formuli: "Hody, hody, doprovody..."

duben 1998

více na www.milanrynt.wz.cz