Povídka pro Falku

Bylo děsivé počasí,vítr vytvářel zvuky při nichž tuhla krev v žilách.
Byl čas Vampů těch pekelných stvoření, kterých se každý bál a nikdo se jim neodvážil postavit.
Ale jednoho dne kdy zase pořádaly hon na lidi se zjevil jako přízrak z pekel.Byl vysoký, zahalený do dlouhé tuniky s kápí až na zem.Ten jediný se odvážil.Vládnoucí věčným ohněm ze samotného Arcanu, uzamčeným v jeho těle.Inferno.

Vzpomínám jak se zjevil poprvé, byl jsem se svojí matkou na poli když se najednou setmělo a začalo hustě pršet. Matka mě chytla za ruku a rychle jsme běželi do vesnice, kde se už lidé začaly opevňovat v domech. Když jsem doběhly, poprvé jsem je uviděl. Vypadali jako lidé až na to že byly nezdravě bílí a jejich oči rudě zbarvené.
Jely na velkých černých koních, jejichž kopyta byla celá od krve. A najednou jsem spatřil jak moje matka vzala do ruky vidle a odstrčila mne tak, že jsem spadl do hromady smetí u zdi domu.
S obtížemi jsem zahlédl jak přijíždí černý kočár tažený 20 zuboženými lidmi, z něhož vystoupily dvě postavy zahalené do černých krásných šatů. První byla mohutná. Druhá spíš drobnější. Z toho jsem usoudil že jde o ženu. Ale v tu chvíli se už na nás řítilo několik Vampírů. Matka do jednoho bodla ale ten se jen usmál. Chytnul vidle a přelomil je jako by byly párátko. Další jí rychle chytnul a hodil jí přes rameno. Ležel jsem v hromadě odpadků, neschopný cokoli udělat. Toužil jsem matce pomoci, ale nevěděl jsem jak. A tak jsem jen odevzdaně, pln bolesti sledoval, jak jí prokusují hrdlo a hltají její krev. Náhle se cosi mihlo kolem jako blesk a upír který právě zabil mou matku klesl k zemi. Jeho hlava odpadla od těla.
Než jsem se z toho stačil vzpamatovat, byla celá skupina upírů na věčném odpočinku a jejich hlavy se válely všude kolem. Pak jsem ho uviděl.
Stál na kraji vesnice se skloněnou hlavou a o tělo jednoho z mrtvých nemrtvých otíral čepel svého meče. Byl vysoký a záhadný. Ocel jeho meče modře opalizovala a já na ni až hypnoticky zíral. S každým jejím zalesknutím ze mne odpadávala bázeň a přicházel pocit klidu.
Osoby, které vystoupili prvně z vozu sledovali s chladnou tváří masakr svých poddaných, jako by to vídávali každý den. Když cizinec očistil svůj meč od veškerých zbytečků krve padlích, zahleděl se k postavám, stojícím u kočáru. Cizinec chvilku pozoroval zbylé vampy. Pak se přikrčil a skočil kupředu jako kočka. Sotva postřehnutelným pohybem vyňal ze záňadří malý lesklý předmět, který plynulým pohybem vrhl po ženě stojící v popředí. Ona otočila hlavu mým směrem, a já se jí v tu chvíli díval přímo do očí. Její oči se mi vpíjely do mysli. Slyšel jsem ji. Její hlas se rozléhal v mé hlavě. Říkala vše. Vše co jsem prožil a co prožiji. Vše co se stane a stalo. Říkala kým je, a kým jsem já. Mluvila dlouho. A její hlas ještě dodnes slýchám, když jsem sám, tak jako tehdy. Pak jen lehkým pohybem ruky vytvořila kol sebe a svého spolešníka jakýsi štít, od něhož se cizincem vržené předměty odrazily jako hrách od stěny, načež se se stejnou razaní rozlátli proti zapřaženým lidem. V minutě byli všichni mrtvi. Cizinec jen vydechl. Dívka se znuděně podívala na umírající spřežení a pak něco tiše řekla muži doposud stojícím za ní. Ten se jen lehce pousmál a v další vteřině byli oba pryč. Zmizeli.
Muž velmi sprostě zaklel a rozběhl se ke kočáru. Vtrhl dovnitř, a pak pomalu vykročil ven. V ruce třímal proužek jakési látky, hustě popsaný nečitelnými znaky. Vyhrabal jsem se na nohy z haldy smetí a přišoural se k němu. Díval jsem se na znaky na látce, které podivně zářili a pohybovaly se. Nosferatu. Slyšel jsem mluvit svá ústa aniž bych je ovládal. Muž na mne prudce vzhlédl. Skočil po mne , sevřel mi ramena a začal se mnou tak silně třást, až mi o sebe cvakaly zuby. „Cos to říkal. Odpověz!!!!! Ona s Tebou mluvila viď!! No tak!! Co říkala!! Dělej!! MLUV!!!!!“ Křičel na celé kolo, ale ……..já nemohl. Po chvilce přestal a když viděl jak jsem vyděšený, dokonce mne postavil na zem a uhladil mi zmačkanou košili. Za nedlouho mu došlo, že se celou dobu dívám na tělo ženy, kterou už nedokázal zachránit.
„Tvá maminka?“ Zeptal se o poznání mírněji. Přikývl jsem. „A máš ještě někoho?“ Sklonil jsem hlavu. Nechtěl jsem na to myslet. Nechtěl jsem myslet na nic. Jen jsem dál poslouchal hlas v mé mysli. „Pojď. Pochováme ji.“ Mluvil dál zatímco já se nechával konejšit melodikou slov, kterým jsem ještě nedokázal porozumět, ale byla krásná. Cizinec mne vzal za ruku a šel k první chalupě, aby se optal po místním hrobníkovy. Pak si ke mně klekl a poslal mně si zabalit. Vyrazili jsme ještě toho dne.
Naše kroky mířily na sever, do Zakázaného lesa.

---