Ďábel

Když člověk podlehne iluzi, že na Zemi může být někdo dokonalý...

Seděla sem na posteli a dívala sem se na televizi, kde zase nic pořádnýho nebylo. Abych řekla pravdu, vůbec mě to nepřekvapovalo. Když sem se zrovna rozhodovala, co podniknu, zazvonil mobil. Trvalo ňákou dobu, než sem ho našla. "No...?" Řekla sem otráveně. "Nazdar. Tady Aleš." Usmála sem se. "No ahoj. Jak je?" "No to bych se měl zeptat spíš já tebe. Teď sem se vrátil z Prahy a řekli mi, že už tě tady dlouho nikdo neviděl." Zasmála sem se. "Jo. A každýmu je to strašně líto, že jo?" Na chvilku se odmlčel. "No, ani ne." Jedinej kamarád, jedinej upřímnej člověk na Zemi. "No a tak kde seš?" Povzdychla sem si. "Ale - zašívám se v jednom hotelu, levným. Špinavým. Hemží se to tady bandou debilů, ožralů, úchylů, grázlů a štětek." Uchichtl se. "No to se tam cítíš jako doma, ne?" Zarazila sem se. "No počkej - jak to myslíš?" "Nic proti tobě, já jenom že seš na takový prostředí zvyklá. Ale vysvětli mě konečně co tam děláš." Zapálila sem si. "Ale, ani nevím. Strašně mě všichni naštvali, už pro mě všechno ztratilo smysl, tak sem se rozhodla být na ňákou dobu sama." "No ale já nemám s kým pařit." Stěžoval si. "S tím už si musíš poradit sám." Pak nastala chvíle ticha. "Potřebuješ něco?" Zeptal se nakonec. "Zatím ne. Až mi dojdou peníze, tak se ozvu, neboj." Zasmál se. "Tak se měj. Čau." Potáhla sem z cigára. "Taky se měj." Řekla sem. Zavěsil. Ještě chvíli sem koukala na černobílou televizi, což by ani tak nevadilo, kdyby tam bylo něco pořádnýho. Na chodbě se někdo příšerně hádal. Podívala sem se na hodiny. Bylo půl desátý, nejvyšší čas někam vypadnout. Hodila sem na sebe oblečení a zamířila do baru. Posádka byla stejná jako v několika minulých dnech. Žádný výkvěty inteligence. Pár starých ožralců hrálo karty. Děvky se motaly kolem chlapů s kravatama, kteří už viditelně taky měli dost. Všichni vypadali otráveně, což se mi hodilo. Jedno z mála míst na světě, kde mě nikdo nenutí se usmívat a mít dobrou náladu, když ji zrovna mít nechci. Objednala sem si víno a vytáhla sem cigára. Barman něco prohodil, ale ze zvyku na tyhle situace sem to ani nevnímala. Každej si totiž myslí, že když si samotná holka sedne na bar, hned chce někoho sbalit. Vždycky se pak najde ňákej blbec, kterej si o sobě myslí, že je tak úchvatnej, že s ním každá musí jít a přitom bych se vsadila, že před ním pukne každý zrcadlo. Strašně mě to vytáčí, protože mě okrádají o mou samotu a musím se pak věnovat tomu, jak se jich co nejrychleji zbavit. Jasně. Ne vždycky se to povede a někdy musím zvýšit hlas. Párkrát už se mi to málem vymstilo. Najdou se i takoví, co klidně dají holce přes hubu. Většinou sou to takoví ti liboví frajeři. Z těch je mi nejvíc zle, protože... "Nazdar. Co tady děláš tak sama?" Lekla sem se, že sem si málem rozlila pití. Podívala sem se vedle sebe. Seděl tam kořeň, moc pěknej. Takovej, kterýho sem vždycky chtěla. Vyloženě můj typ. Asi o rok, o dva starší než já, vysokej, tmavý vlasy, volný oblečení, semtam ňáká naušnice. Vypadal trochu drsně a zároveň zmateně. Překvapením sem málem ztratila řeč. Napila sem se vína a zase sem ji rychle našla. "My se známe?" Zeptala sem se s převahou. "Jak se to vezme." Řekl. "To není žádná odpověď." Řekla sem už míň sebejistě. Něco mě zneklidňovalo, ale pro tentokrát sem chtěla svoji intuici zadupat do země a taky sem to udělala. Usmál se tím nejhezčím úsměvem. "Tak co tady děláš tak sama?" Vyzvídal. Normálně bych se teď s nikým cizím nebavila. Neměla sem náladu. Ale on byl něčím zvláštní. Možná sem si měla připustit strach, ale neudělala sem to. Jako by ve mně nastal zkrat. Odmítala sem vnímat svoje pocity, který mě vždycky navedly na správnou cestu - když sem je poslouchala. A to nebylo teď. "Já sem tady sama, protože ... protože... chci být sama." Polilo mě horko. No trapas. Už začínám koktat, to se mi ještě nestalo. Co je? "Říkal sem si, že si k tobě přisednu a napijem se spolu. Ale jestli chceš být sama, tak zase můžu jít." Narůstala ve mě panika. "No to... to ne. Klidně se můžem napít. Můžem si povídat, jestli chceš." Vykoktala sem ze sebe v mocné touze něco říct. Cokoliv, jenom aby neodešel. Zase se usmál a zůstal. Rychle sem vypila sklinku vína, abych se přestala chovat jak debil, a objednala sem si další. "A co tady děláš ty?" Zeptala sem se. Na chvilku se zamyslel. "Já? Mám tady něco na vyřízení." "Něco hodně důležitýho?" Přikývl. Vytáhl cigáro a zapálil si. Mně připálil taky. "Tak to asi deš někoho sejmout, nebo z někoho vytřískat prachy. Ale na vymahače nevypadáš. Takže deš někoho sejmout, že jo?" Zasmál se. "Ne, to ne. Něco jinýho." "A co teda? Mně to můžeš říct, nejsem bonzák. No tak..." Byla sem strašně zvědavá. "Však neboj. Dozvíš se to." Usmál se a pak dodal: "Doufám, že mi to nebudeš mít za zlý." Nejistě sem se usmála a zasklila sem pocit, který mě měl znepokojit. Takže se zdálo všechno v pořádku. Večer utíkal strašně rychle. Byly tři ráno a bar už se vylidňoval. Pořád sme seděli na baru, strašně blízko u sebe a ještě bylo o čem vykládat. Měla sem pocit, že bych teď mohla být šťastná. Konečně. "A kdo vlastně seš?" Zeptala sem se s pocitem, že mi nedá pořádnou odpověď. Bylo v něm totiž něco... Naklonil se ke mně a zašeptal. "Jsem všechno, co jsi kdy chtěla, všechno co sis kdy přála. Jsem jenom tvůj, protože sis mě vysnila. Jsem ďábel." Tehdy sem si myslela, že si dělá srandu. "Dobrý." Řekla sem se smíchem a dopila další sklinku. Seskočil ze stoličky. "Tak pudem?" Zeptal se a v očích mu podivně zajiskřilo. Podala sem mu ruku a hned sem ucukla, protože sem se popálila. Podívala sem se na něho a všechno sem pochopila. Mírně se usmíval. Usmála sem se taky a znovu sem mu podala ruku, aby si mě odvedl...

---