Poslední skok

Jeho tělo ztěžklo jako kámen, když se odrazil od okraje mostu a vydal se na pád do vyschlého koryta řeky. Jeho vlající černé oblečení a vlasy vytvářely dojem letícího havrana. Vítr mu něžně pročesával hřívu, tak jako kdysi jeho milovaná. Předtím, než si ji odvedl krutý démon do své sluje. Vzpomínal na poslední okamžik, kdy ji viděl. Vlasy měla slepené krví a ohněm oslepené oči byly převázané páskem, prokletým trolími runami. Na pořezaných pažích místy chybějící kůže a maso odhalovaly kosti. Prsty na nohou, rozdrcené mohutným kladivem, které leželo opodál, měnily svou barvu na černou. Z očí mu tehdy poprvé v životě vytekl proud slz. Opatrně vytáhl z pochvy černý meč. Rozhlédl se po místnosti. Z toho, co kdysi býval útulný byt na předměstí teď byla zatuchlá, smradlavá kobka plná kostí, vnitřností a zvratků. Přišel k ní blíž. Už chápal, proč ještě žije. Kolem pasu měla obmotány „Ďáblovy ruce.“ Starodávnou bylinu, která zachránila život spoustě statečných bojovníků. Jenže zaslepení ignoranti, kteří pak svou vírou nakazili celý svět jako morem, ji přiřkli svému symbolu zla. Jemně ji položil na tvář prsty a chtěl ji pohladit, ale vykřikla bolestí. Zatnul ruku v pěst a sklopil pohled k zemi. Zaťukal si čepelí v japonském stylu o vysoké boty a popošel za její záda. Poklekl u kytky a něco ji šeptal. Nemohla povolit, protože byla začarována bílým démonem. Jediným rychlým švihnutím přeťal její šlahouny. Zasténaly. Obě. Kytka i jeho milovaná. Vrátil se k ní. Uchopil ji kolem pasu a přesekal provazy, na kterých visela. Sedl si na zem a držel ji v náručí. Byla mrtvá. Tak tam s ní seděl celé hodiny. Pak se zvedl a její tělo umístil na postel. Posypal celou místnost rudým práškem a při odchodu ji zapálil. Sešel po schodech dolů a vyšel na ulici, stále ještě skrytou v temnotě. Věčný noc byla tady. To, čeho se snažili celé věky jeho bratři dosáhnout. Noc, kdy mrtví se mohou časem vrátit na zem. Ale její moc ještě nebyla dostatečná. Bude to trvat ještě pár let, než bude. A ještě Wothan ví, jestli se nějakému andělovi nepodaří vše zničit.

            Z odlehlé uličky, kolem které právě procházel, zaslechl dětské pláč. Prudce otočil hlavu a pronikl svým zrakem až na její konec. Postava v černé kápi stála nad kočárkem a vysoko nad hlavou držela v rukách dýku. Rozběhl se směrem ke konci uličky, aby to zastavil. Dlouhými kroky se rychle blížil. Rukou sáhl po plechovce položené na popelnici a prštil ji po černo-oděnci. Ihned tasil meč a pokračoval v cestě. Vrah, udeřený do hlavy, se s hlasitým zachraptěním otočil, zasunul dýku do pochvy na pasu a vytáhl široký, dlouhý meč prokládaný zlatem. Adalswolf se prudce zastavil. Tohle bylo zlé. Nic horšího jej už potkat nemohlo. Anděl. Černý hábit začal praskat a ven se prořezávala velká bílá křídla. Postava vyrostla. Neměl tvář, jen náznak očí. Ruce měl silné, stejně jako nohy a na hlavě mu zářila zlatá koruna. Adalswolf nemohl čekat. Věděl, že teď po něm půjde. Odrazil se od kontejneru a přehoupl se na požární schodiště. Bral schody po třech. Běžel o život. Doslova. O život svůj a toho dítěte. Vyběhl na střechu. Teď už nebylo kam jít. Musel se mu postavit. Anděl těžce dosedl, roztáhl perutě a hlasitě na něj zakřičel. Adalswolf v něm poznal vraha své milované. Na seznam důvodů proč jej zabít přibyla pomsta. Pozvedl svůj meč, v očích se mu spustila bouře a z mraků vylétlo hejno havranů. Anděl se vyděsil, mrštil po něm zbraň a vydal se zpět. Havrani jej však dostihli a ještě ve vzduchu mu začali trhat křídla. Na zem se neslo bílé peří jako sníh. Pak už si nic nepamatuje.

            Při této vzpomínce mu srdce opět sevřel smutek. Ale pomstil se a už neměl důvod žít. Ale těsně nad zemí opět dostal chuť žít. Jenže už bylo pozdě. Jeho tělo nalezli na druhý den spálené na uhel a otrhané zvěří.