Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽivot je pes
17. 05. 2005
6
1
1946
Autor
Lost_Dog
Jak (ne)lehké je býti tím, čím býti nechci...
Život je pes…
I.
Když po chvíli otevřel oči, spatřil nad sebou lávku mostu, ze kterého vlastním přičiněním spadl. Mraky nad ní jen tak bezcílně poletovaly, opoždění ptáci odlétali na jih za lepším životem a on si uvědomil, že se to opět nepovedlo. Opět zůstal po skoku z mostu živ a dopadl na břeh. Zem tu byla tvrdá, do boku jej píchaly ostré říční oblázky a ze svého úkrytu – kanálové roury na protějším břehu, teď vylezli dva potkani. Podívali se na něj a zase zmizeli v temnu městské kanalizace.
„Ó, zatraceně!“ zahekal znaveně a z posledních sil. Raději by teď vůbec ani neměl tělo, protože by pak nemusel dále snášet jeho intenzivně se ozývající bolest.
„Zase se to nepovedlo, cožpak mám devět životů jako kočka?“ začal se s pokorou vyptávat svého svědomí a zároveň si v duchu počítal, kolikrát už podobný kousek zkoušel a kolikrát mu nevyšel. K nějakému konkrétnímu číslu nedošel, a tak tam jen tak ležel, zmrzačený, na břehu, a přemýšlel, jestli má nechat své tělo odevzdat do rukou osudu a pomalu se z něj vytratit, nebo sebrat zbytek svých sil a pokusit se vstát. Nakonec se rozhodl pro první možnost. A tak tam jen tak ležel, zlomená žebra jej píchala do vnitřností, pot jej poléval a stékal mu do ran, které teď štípaly jako tisíce mravenců. Hlava se působení dopadu z patnácti metrů také neubránila. Její ochranná schránka – lebka - byla v místě temene a také pod spánkem silně poškozena. A tak tam jen tak ležel se svým polofunkčním tělem a nechal se unášet idylkou šumivé říčky a paprsků slunce za doprovodu zápachu opodál ležící rybí zdechliny. A tak tam jen tak ležel a ležel...
I když už byl podzim v plném proudu práce po převzetí vlády od léta, nestačil dnes poručit slunci dietu ve vysílání paprsků k Zemi, a tak, v posledních dnech už přeci jen slabé, sluníčko ukazovalo naplno svou sílu. Jakoby se ještě před začátkem zimy chtělo ukázat v největší parádě. Ležel tam jen tak bezvládně už něco přes dvě hodiny a čekal, až si pro něj přijde smrt. Očekával ji už každým okamžikem, když tu ucítil velkou bolest, která mu projela všemi nervy v těle. Strašná pichlavá bolest jej probudila ze snění o věčném spánku.
Co to bylo? podivil se hned, jak bolest trochu odezněla. A tu se objevila znovu. Znovu ta samá bolest.
„Auuuu!“ vykřikl a reflexivně zvedl hlavu. Chtěl otevřít levé oko. Nešlo to. Otevřel tedy pravé a poté to zkusil znovu. Když se to nepodařilo ani na třetí pokus, zmocnila se jej panika a začal se rozhlížet jedním okem okolo. Najednou spatřil havrana. Když teď jeho hlava ležela bezmocně na podložce z oblázků, zdál se mu tento, pro něj jindy neškodný a nedůležitý, pták nyní docela hrozivý a obrovský. Jeho zobák cosi právě třímal a lisoval do jícnu. V té podivné věci poznal své levé oko. Zděsil se. Přišel o jedno oko a smrt stále délku svého zpoždění nehlásila, ba dokonce ani zatím nepřijala pozvánku!
Když si havran s výrazem gurmána pochutnal, všiml si, že jeho oběť má ještě jednu takovou delikatesu. Jal se tedy připravit na vyklovnutí i druhého oka, když tu se zarazil. Jakmile totiž udělal několik rychlých pohybů, postřehl, že to bezvládné tělo, ještě před chvílí bez dechu, ožilo. Odletěl pak o pár kroků dál a vyčkával, zda se dočká nejen druhého oka, ale i rautu v podobě mršiny.
Přece neumřu takhle, pomyslel si.
Přece nakonec neposloužím jako oběd pro houf těchhle černých, strašlivých ptáků, pomyslel si po chvíli opět, když jeho oko našlo opodál mazaně čekajícího havrana, ke kterému přibyli další dva „kumpáni“ a už si v hlavě přemítali a přeměřovali z kolika chodů se asi bude skládat hostina z jeho bezmocného ubohého těla.
„Tak to ne, jen tak se vám nevzdám, vy ptáci nenažraní, já určitě ne…“ šeptl s bojovně naladěným tónem.
Zvedl hlavu. Podíval se na své tělo a v duchu si spočítal ztráty a škody. Součet byl jasný a žalostný: K jednomu oku navíc přibyla zřejmě zlomená noha, několik žeber a v neposlední řadě byla poškozena také hlava.
I přes nevalné vyhlídky na záchranu před ostrými zobáky havranů, sebral všechny své síly a pokusil se vstát na nohy. Na třetí pokus se mu to podařilo. Byl tak šťasten ze své úspěšné záchrany, že zapomněl na svou raněnou nohu a při došlapu na ni se opět skácel k zemi. Když tam už zase tak bezduše ležel, připadalo mu, že je to už všechno jedno, už mu ani nevadilo, že se stane obědem pro trio havraních labužníků, jen tam zase tak ležel a ležel a pomalu usínal…
Dostal se do takového stavu, kdy snil a zároveň si stále hlídal hlouček ptáků kousek od něj. Před očima se mu zjevil sen. Dobře ho znal, poněvadž se mu zdál už mnohokrát předtím, ale až nyní, ve chvíli, kdy se ocitl na okraji propasti smrti, si uvědomil celou pravdu toho snu. Byl to sen z jeho života.
Velký prostor, vypadá to jako malá místnost, pluje po hladině říčky, na jejímž břehu právě leží. Všude to zapáchá močí a výkaly a podlaha, či spíše dno se promáčí a trhá pod náporem vody. V místnosti vidí dalších šest očí, lesknoucích se v hutné tmě. Jsou to oči jeho sourozenců. Najednou se místnost o něco zachytne a vymrští se do vzduchu. Díky tomuto akrobatickému kousku se jeho tělo octne na břehu. Ostatní takové štěstí neměli. Jednoho z nich zahlédl, ale už mu nemohl pomoci. Spolu se zbylými se pak ztratil ve vlnách bouřkou rozbouřeného, jindy klidného, toku říčky.
„Tak a dost, když jsem přežil tohle, přežiju i takový stav, ve kterém teď jsem!!“ rozčílil se nabuzen novým smyslem pro zachování života ve svém těle.
A tak se stalo, že v době, kdy si havrani slinami vytvářeli okolo sebe malé jezírko, sebral všechny své síly, vstal a odešel si vylízat rány z marného života někam do úkrytu, někam, kde ho schová město…
II.
Procházel zamrzlým městem. Byl už téměř z nejhoršího venku. Hlava se zahojila, ale po ráně zbyla strašná jizva, špatně srostlá noha měla nyní za následek jeho pomalejší a houpavější chůzi, která z něj spolu s jeho novým vzhledem, tedy zjizveného, kulhavého a jednookého tuláka, dělala hrozivou postavu kreatury temných ulic města. Bylo již těsně před Vánoci a na náměstí se pořádaly trhy a jarmarky. Ulicemi se tak táhla libá vůně grilovaného či uzeného masa, ryb a teplého alkoholu. Měl strašlivý hlad, a tak se vypravil ze svého úkrytu sehnat něco k jídlu. Proplouval stíny starých domů centra města a s každým krokem, za každým, byť sebemenším pohybem, se ohlédl, aby se nestal obětí setkání s člověkem. Určitě by jej hodnotili pouze podle zjevu a okamžitě by dostal prutem, či holí přes záda. Ačkoliv byl opatrný sebevíce, hlad jej odpoutal od všech zábran a starostí. Najednou mu kolem nosu přelétla lákavá vůně pečeně. Okamžitě se vydal v jejích stopách. Když dorazil ke stánku s horkou medovinou, grogem a buřty, zjistil, že si prodavač na chvíli odskočil někam pro drobné. Ujal se vedení nad svou, odmalička vsugerovanou, opatrností a několika hbitými pohyby už stál tváří v tvář plátku libového masa, vysílajícího do okolního světa skutečnost, že jeho chuť bude bezesporu gurmánským požitkem pro jazýček, který už tak dlouho neochutnal nic, než jen paběrky zbytků z kontejnerů a popelnic, kterých má toto město, naštěstí pro něj, nadbytek. Ve chvíli, kdy se chystal vzít si maso a utéci s ním někam do bezpečí, jej však překvapil vracející se stánkař. Ten, spatřiv nepříjemně páchnoucího hosta ládovati se jeho výsledkem kuchařského umu, vykřikl ostře a hrozivě:
„Jedeš!“ Pak vzal do ruky pohrabáč, opřený celou tu dobu o gril, a zuboženého samotáře praštil přes záda, jenž se mu teď ukázala, když se hodlal dát na útěk i s kouskem masa. Rána byla přesná a bolestivá, „gurmán“ tak jejím přičiněním svůj masný poklad upustil, a chtěl utéci, jenže nemohl. Následovala totiž rána druhá. Prodavači se týrání hladovce asi zalíbilo, a tak se na záda tuláka snesla celá lopatka žhavých uhlíků a ještě jedna rána kovovým pohrabáčem.
„A už se tu neukazuj“, vzkázal na cestu své oběti.
Po takovémto přídělu katovské něhy se odplazil k nedalekým kontejnerům. Zde padl na zem, spočítal si rány a pozbyl tam do pozdního večera, do doby, než trhy utichly.
Cestou zpět do úkrytu si uvědomil, že je stále hladový, když tu ucítil aroma kuchyně, přepálených tuků, pečeného masa a jiných „dobrot“. Zahnul za roh domu. Octl se ve slepé uličce. Na jejím konci se nacházely kontejnery. Překypovaly zbytky od hostů zdejší restaurace. Už se po nich chtěl vrhnout, když tu se otevřely dveře a z nich vyšel obtloustlý muž v bílém úboru. S obrovskou námahou se udržel na nohou. Byl silně opilý. Jenom přihodil černý pytel s odpadky k velké hromadě a zase se dopotácel ke dveřím. Zhasnul, zavřel dveře a už nebyl vidět.
Tulák, pozorující ho celou tu dobu skryt za popelnici, zůstal ještě chvíli ve svém úkrytu, aby se ujistil, zda muž s nejistým krokem a alkoholovým dechem nepřijde znovu. Nestalo se tak. S chutí se tedy teď mohl pustit do své večeře.
Když pozdě večer, nebo spíše už brzy k ránu usnul v bezpečí svého doupěte, opět se mu zdál sen, jak plave po řece spolu se svými sourozenci. Když se v kaluži potu probral, připadal mu jeho život opět marný, ztracený a chtěl jej zase ukončit. Vstal, došel k nejbližšímu mostu a podíval se dolů. Uviděl kamenný násep a rzí nakažené, železně studené koleje. V dáli se objevila tři jasná světla, následovala je táhlá siréna nesoucí se dlouze údolím. Podíval se před sebe do prostoru obzoru a říkal si pro sebe:
Dneska už to vyjde, když mě nezabije pád, vlak už jeho práci dokoná….
Ještě si dodal odvahy kývnutím brady, zhluboka se nadechl, až jej zase píchlo v oblasti žeber a rozkašlal se.
Sledoval, jak daleko je ještě vlak a když už se blížil, šeptl pro sebe:
„Teď!!!“
Udělal mírný podřep, když se připravoval k odrazu a…
Noc byla nadmíru temná a krutě mrazivá. Labutě přimrzaly k hladině řeky, okna se nechala ozdobit jemnou a propracovanou mozaikou a ve vedlejší ulici praskl náporem mrazu hydrant. Most, jenž se táhl přes údolí parku s několika jezírky, hřišti a chatkami a který kopírovala po jeho západním okraji železnice, zel prázdnotou. Jeho údržbu představitelé města už několik let odkládají, což se výrazně podepsalo na jeho momentálním vzhledu. Ocelová konstrukce mostu tak byla místy rezavá, lak se vlivem přírodních jevů odlupoval a most byl v katastrofálním technickém stavu. Radnice tedy před necelým měsícem musela uzavřít toto spojení přes údolí pro dopravní prostředky. Tu a tam tudy prošel nějaký zbloudilý cizinec, nebo bezdomovec. Jinak se tomuto místu lidé vyhýbali. Bylo pověstné svými pochybnými existencemi a bojovnými gangy.
Krčil se tu pod zábradlím mostu a v duchu litoval toho, že neudělal to, co před chvíli udělat chtěl. Že neskočil. Nedokázal to. Už kvůli ostatním sourozencům, kterým osud nepřál, musel žít. Sebral se a odešel.
Když procházel kolem místa, kde před několika hodinami alespoň částečně ukojil svůj hlad, otočil se znovu směrem k slepé uličce. Na konci byl o zeď opřený pytel. Přistoupil k němu blíž, rozevřel jej a zavanulo mu z něj něco, co ještě před tím nikdy nepoznal. Bylo to zřejmě zkažené, syrové maso z restaurace. Měl hlad a tak se do něj zakousl. Zachutnalo mu. Po vydatné snídani tak spokojeně odcházel pryč.
III.
Bylo přesně týden po Vánocích a lidé oslavovali a zapíjeli příchod nového roku. Odhodlal se vyjít ze svého úkrytu, s nadějí, že najde něco k snědku. Už pátý den neměl nic v žaludku, a tak by přivítal cokoliv, co by mu dodalo trochu síly. Byl vážně nemocný, asi dostal zánět do rány po pádu. Špatně dýchal a nemohl pořádně ani chodit. Namířil si to tentokrát přímo k restauraci, která mu minulý týden poskytla jídlo. Plazil se vedlejšími ulicemi, opět opatrně a skoro jako stín okolních domů. Když byl v nejnebezpečnějším úseku své cesty – v podchodu pod velkou třídou, překvapili ho nějací mladíci, kteří jej spatřili. Nejdříve se ho lekli, ale potom po něm házeli kameny a plechovky od piva. Když už to vypadalo, že jim unikne, přistál k jeho noze velký dělobuch. Zranil jej jen mírně, ale bolest a hlavně hluk mu způsobily obrovský šok. Utrmácen se vybelhal z podchodu a co nejrychleji mohl, pospíchal k restauraci, jeho cíli. Opět se opatrně podíval za roh. Uviděl něco zvláštního. Na zemi ležel již docela opilý kuchař a bolestivě supěl. Všiml si jeho rozbité hlavy, ze které prudce proudila krev. Zpanikařil. Pak se však k jeho nosu dostal pach krve. Vzpomněl se na syrové maso, které jedl před několika dny a které mu tolik zachutnalo. Zakousl se tedy do ruky kuchaře. Zařízl své zuby do jeho předloktí. Podnapilý muž s sebou jen cukl. Maso mu velmi chutnalo, bylo lepší než to zkažené z pytle. Když s sebou muž házel více, bránilo mu to při pronikání jeho kůží k masu. Rozhodl se, že ho zardousí a navždy tak zklidní. Jakmile zbytek jeho zničených zubů prorazil kůži, jenž chrání důležité žíly pod bradou, muž zlehka zahekl a usnul. Navždy. Napadlo jej, že tímto „úlovkem“ si obstaral jídlo na dlouhou dobu. Zároveň však začínal nabývat dojmu, že udělal něco strašného a zmocňoval se jej pocit trestuhodnosti za to, co spáchal. Musel odtud. Pryč z tohoto místa. Nechtěl ale nechat tolik jídla jen tak ležet a neodnést si alespoň část s sebou. Se zakrvácenou tváři a ústy, poté co prokousal pažní svaly a kost na ní, se s kuchařovou rukou v zubech vypravil do ulic. Došel na centrální náměstí. Byla právě půlnoc a všichni lidé bezstarostně slavili Nový rok. Přiblížil se k nim blíž. Jako první si ho všimla mladší dáma a začala ječet. Poté se k ní připojili i další vyděšení diváci pompézního ohňostroje. Vůbec je teď nezajímal. Jen strnule stáli a naprázdno polykali. Jejich pohledy byly tak… Tak ustrašené, s prvkem šoku, jenž se dostavil v rychlosti nanosekundy a zalil celé tělo chladným potem. Z děsného snění probudila lidi nějaká slečna v semišovém kabátku, která s výkřikem omdlela do náruče svého doprovodu.
On pokazil lidem oslavu. Byl teď jejich pánem, vyděsil je všechny k smrti, tak jak mu to oni dělají po celý život, když jej vyhodili v bedně od banánů do řeky, aby jej, spolu s jeho sourozenci, utopili jako krysy. Byl to on, jednooký pes, s kulhavou nohou a lidskou rukou pevně svírající v tlamě, kdo ovládl příchod nového roku. Vrátil to lidem i s úroky….
1 názor
jen jsem zapomněla dodat, že je úžasná, krutá, dekadentní a tak podmanivá....
Vrátil to lidem i s úroky
Taky musím říct, že tahle povídka je dost povedená... některé obraty jsou pravda poněkud krkolomné, ale to by spravila jedna dvě korektury...
rozhodně je na místní poměry nadprůměrná a to jak formou tak a to hlavně obsahem...
nezbývá než tipovat
Děkuji moc za vlídná a pochvalná slova, kterých se mi moc za tuhle povídku nedostává... Jsem rád, že alepsoň někdo se dokáže jen trošku vžít do osudu toho ubožáka a netvrdí hned, že dějová stavba povídky je chaotická a smyslem je prostý pokus o vyvolání dekadence ve čtenáři....
Anyway - já četl také Tvou povídku Zápočet dívky... (nevím jak se to jmenuje dál, za což se omlouvám) a musím říct, že je to hodně povedené dílko, které by stálo za to přihlásit do nějaké soutěže (pokud už tak nebylo učiněno). Je pravda, a z vlastní zkušenosti to bohužel musím potvrdit, že povídky s podobnou tématikou literární soutěže nevyhrávají, ani se nedostávájí na přední místa, ale ta Tvá (a myslím to velmi úpřimně) si už jen pro skvělý nápad a jeho následné zpracování zaslouží obdiv nejen lidí navštěvující Písmák...
Bylo to pro mne docela silné kafe a v duchu jsem si říkal, že to snad musí být náhoda, ale v pondělí jsem měl příhodu téměř stejného charakteru... Jedna dívka na naší škole skočila v den své maturitní zkoušky z okna... Je to doopravdy absurdní, zabít se kvůli frašce, jakou bezesporu matura je, a tak mě to vrtá stále hlavou... I když jsem tu holku osobně neznal... No, ale je to život a ten jde stále dál... Každý člověk má takové své období, kdy se mu hlavou honí otázky typu : Jsem na tomto světě právem? Jsem potřebný?? Jsem někým milován??? a přemýšlí, že podobný čin na sobě spáchá taky... I já toto období měl a přetrpěl ho... Psaním.... A chlastem (nutno dodat BOHUŽEL)
No nějak jsem se rozkecal (rozepsal) na téma mimo mísu, tak to prosím omluv...
Jinak moc DĚKUJI a těším se na Tvůj další počin.
Ahoj!
Ju ještě, prosím, zvětši font na dvanáctku, ať je to čitelnější i pro slabší oči.
Přihodila jsem tuhle povídku do klubíku, anžto je vztažná i na člověka a nese v sobě pár vpravdě dobrých postřehů typu: "..Nedokázal to. Už kvůli ostatním sourozencům, kterým osud nepřál, musel žít..." To si zaslouží vytesat do mramoru (vážně)
Se svým "Zápočtem z pitvy mladé dívky" bych do soutěže nešla, jelikož mi ho dobrá půlka zdejších zavedených písmáků, včetně samozvaného předsedy poroty pro výběr povídky měsíce dost nevybíravě sjela. A také jsem tu dost neoblíbená, zvláště v Lyryckých kruzích. Za ocenění opravdu moc díky, zahřálo a potěšilo zplihlá křídla smáčená plískanicemi kritik, škoda, že jsi mi ho nenapsal pod dílo. Jsem ráda, že zaujala a snad něco přinesla. Na Literru jsem jí šoupla rovněž, už pro případ, že by mě tu blokli pro můj ukrákaný zobák.
Jeden starší kolega mi vyprávěl, jak jeho spolužačka z gymplu skočila z okna, protože opakovaně vylítla v prváku VŠ ze zkoušky a rodiče z ní chtěli mít, navzdory jejímu nezájmu i vlohám pro ten jimi zvolený obor, už od jejího dětství paní doktorku a tak přemrštěné nekritické touhy rodičů dohnaly nebohé dítě k sebevraždě.
Jo správně, každý člověk má to údobí, kdy... viz úvodník klubu sebevraždy a sebevrazi.
To neva, já se ráda rovněž vykrákávám. Další počin? No , ten byl tuším o šikaně, a za něj jsem dostala dost po držce, ještě teď mi teče rajská z jazyka..
Havranka Dita
Povídka moc hezky napsaná. Téma až neskutečně blízké, v mém opravdovém životě i v tom Písmáckém, který bývá jeho zrcadlem.
Sloh úhledný, vytříbený. Pravidelně odvíjíš vlákno příběhu, pěkné příkladné situace, marné zoufalé pokusy vyvržence o sebevraždu, pohled na havrana mrchožrouta soukající do jícnu jeho vlastní oko... rzí nakažené, železně studené koleje..a v duchu litoval toho, že neudělal to, co před chvíli udělat chtěl. Že neskočil. Nedokázal to. Už kvůli ostatním sourozencům, kterým osud nepřál, musel žít...On pokazil lidem oslavu. Byl teď jejich pánem, vyděsil je všechny k smrti, tak jak mu to oni dělají po celý život.
jako by jsi psal o mě. T* a díky.