Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se2.28
Autor
verbum
Dufam, ze to nikdy nezazijem
Noc sa prehupla do svojej druhej polovice a ja som stale nemohol zaspat. Hlava ma neskutocne bolela, v ustach som mal poriadne vyprahnute a dusil ma suchy vzduch. Mlcky som vstal z postele a pomaly som presiel k oknu. Hviezdy ziarili akoby za to brali zvlastnu odmenu a poulicne lampy iba dotvarali svetelny kolorit. Ulica bola ticha a prazdna. Zapalil som si cervenu westku a pozoroval okolity svet, ktory sa ukryval za bezfarebnym sklom. Unava vsak stale neprichadzala. Z chladnicky som vybral zlateho bazanta a poriadne som si odpil. Stale nic. Presiel som sa po malickej izbicke, ale furt nic.
Lahol som si naspat do postele a priblblo som cumel do stropu. V duchu som ratal svoje milenky, ale asi som dostal sklerozu multiplex, pretoze mi nenapadali ziadne mena. Zahasil som nedofajcenu cigaretu a nahlas som si povzdychol. Na hodinach svietil cas 2.14. V tej chvili zazvonil mobil. Automaticky som po nom siahol a prilozil si ho k uchu.
"Ahoj synak, rychlo sa oblec, s mamou je velmi zle a chcela by ta este naposledy vidiet" sepkal zlomenym hlasom moj otec a nasilu pritom zadrziaval prival slanych slz. Okamzite som na seba nahadzal najnutnejsie oblecenie a pretrel som si mokre oci, aby som videl na cestu. Nastartoval som.
2.28. Prisiel som neskoro. Mama zomrela.