Holčičí zaprvé

Týden začíná v úterý: zatímco mi ortopéd pumpoval tlustou jehlou jakýsi sulc z prstu, vezli Sestru na chirurgii, protože si "něco udělala v práci". Zní to tak ledabyle, tak všeobecně, že okamžitě znejistím a moje nutkavá potřeba hraničící s posedlostí bdít nad naším ženským triumvirátem (což zahrnuje i klimakterickou Matku) je opět ve virulentním stádiu.

A přitom jsem si od letošního jara tolik slibovala! Jenže po včerejším rozhovoru s Vé jsem zas zvadla. Dívala jsem se na ni a dumala, proč sakra holka jako ona má zapotřebí řešit to, čím se užírá. Celá dozelena, včetně linek kolem očí, ale bude si dál značkovým, švýcarským nožem svýho ex dloubat do živýho zas a znova. Bane, nožem ne, na to je Vé moc decentní, viděla bych to spíš na nůžtičky z manikúry. Co je špatně? Kdo a proč u kolonky s jejím jménem zmáčknul zlomyslně
ten nesprávný knoflík? Nebo to tak má být, protože hrála falešnou kočičku (to není z mojí hlavy, prokrista) až příliš věrohodně? Dívala jsem se na ni a v duchu zalétla s neurčitou myšlenkou k nám domů, vlastně domů k nám oběma, viď. Fuj, zní to jak další díl telenovely, jenže já měla víc štěstí (nebo jak se osudu dneska říká). Vé se choulí do sebe a není to jen proto, že je věčně zimomřivá. Kdybych to uměla, pohladím jí vlasy, ale místo toho jen světácky podotknu "no jo, holka zlatá, znáš to". Cítím s ní a přece jí nerozumím. Buď pokorná, chtěla´s přece trest. Tak netrestej sama sebe, nebojuj s tím a přijmi to! Jasně že jí tohle nakonec neřeknu. Dostane se z toho, pane doktore?

Odvedle si z postýlky brouká Malej a když ho jdu zkontrolovat, najednou si uvědomuju, že náš holčičí trojlístek už vlastně neplatí. Moje dvě třetiny jsou teď Malej a Pé. Je to tak samozřejmý, že jsem si to dřív ani neuvědomila. Naordinovala bych tohle i Vé? Nevím, asi ne, z důvodů, na který nestačím. Závidím jí? Těžko říct, asi jo, částečně. To, jak věci umí brát dychtivě naplno, jak opravdově se umí trápit. Jsem v tomhle hrozně stará.

Vé užuž vypadala líp, ale sešlo z toho. Zase je celá ustaraná. Mrzí mě to i z čistýho sobectví, je předobrazem ženskosti zaplouvající do Jejich světa. Učebnicově svým chováním a momentálními postoji rozkrývá jeden oříšek za druhým. Poučné. Jak se dají srovnávat moje noční můry, obavy o Malýho a občasná panika z budoucnosti s jejím "pooperačním zraněním"? Snadno.

Neumím jí poradit. Absurdní - zrovna já ne. Zpovykaly jsme, holka zlatá, obě. Ty si do krve rozdíráš s kým jo a s kým ani za slanej rohlík, ale to hloupý srdce tě stejně ukecává na štaci o pár zastávek dál. A já řeším, kdo nechává prkýnko nahoře a proč to může skončit domácí zabijačkou. A přitom je jaro! Já to fakt nechápu.